Zrzavá feministka slaví 75. narozeniny. Přečtěte si 8 důvodů, proč číst Pipi Dlouhou punčochu

Copy a anarchie
Kateřina Čopjaková
| 23. 6. 2020 | 12 komentářů | 7 591
Zrzavá feministka slaví 75. narozeniny. Přečtěte si 8 důvodů, proč číst Pipi Dlouhou punčochu
Inger Nilsson v roli Pipi ve švédské TV sérii z r. 1969. Zdroj: astridlidgren.com

Dávno před poslední komiksovou Ms. Marvel, En z románu Prašina nebo Hermionou z Harryho Pottera, v době, kdy fikčnímu světu dívek vládly princezny, se objevilo devítileté děvče, které zvedlo jednou rukou koně nad hlavu, nechodilo do školy a žilo samo bez rodičů. Letos na konci května oslavila Pipi Dlouhá punčocha 75. narozeniny a stále se vyplatí číst z ní dětem před spaním. Protože…

… je optimistka

Těžko to mohlo být jinak. Dcera spisovatelky Astrid Lindgren byla ve svém prvním školním roce dlouho upoutána na lůžko a neustále prosila, aby jí matka něco vyprávěla. Ta už byla s nápady na další příběhy v koncích, když tu malá Karin řekla: „Vyprávěj mi o Pipi Dlouhé punčoše!“ Jméno vystřelilo z dětské fantazie jako konfeta a v roce 1941 se začala odvíjet historie jedné z nejznámějších postav literatury pro děti.

„Maminka je anděl a tatínek je černošský král, takové rodiče hned tak někdo nemá,“ odpovídá Pipi všem, kteří se jí zeptají na matku a otce. V méně vitálním, možná obvyklém podání by odpověď zněla: „Jsem sirotek. Maminka mi umřela, když jsem byla hodně malá, takže si na ni ani nepamatuji. Tatínek se ztratil na moři.“ Ale Pipi není nic vzdálenějšího než lítostivý postoj. Vždy nahlíží skutečnost z té lepší stránky a klady najde i tam, kde by je sotva kdo hledal. Třeba na požáru ošklivého obytného domu – líbí se jí zář plamenů i jiskřičky zdobící šero.

… je feministka

Pipi v knize sekunduje Anika, poslušná holčička v nažehlených šatech, která má obavu umazat se, coby obraz dívek, jaké je chce společnost mít, ne jakými chtějí být. Pipi Anikou nepohrdá, naopak se stávají kamarádkami a vedle Pipi se mění i Anika. Nestane se samozřejmě druhou Pipi, ale najde sama sebe. Objevuje, že i ona touží po dobrodružství, má radost z pohybu nebo se jí naopak líbí oddávat se nicnedělání.

Je to docela jiný obraz dívky, než který předestírala Švédům jejich přísná luteránská církev. Z něj sama Lindgren opakovaně vybočovala. Už v sedmnácti letech otěhotněla s ženatým kolegou a syna musela dát kvůli nedostatku financí do pěstounské péče. Když se o pět let později provdala za muže, který se kvůli ní rozvedl, syna si vzala k sobě a o tři roky později k němu přibyla ještě dcera Karin.

Když Karin pro The Guardian vzpomínala na své dětství v době druhé světové války (tedy na léta, kdy vznikla i kniha o Pipi), napsala, že byla domácím dítětem bez vztahu k dobrodružství, které bylo nejraději blízko své rodiny, kreslilo si nebo četlo. Její matka ji ale učila bruslit i lyžovat, a především ji posílala na statek ke svému otci, kde se při práci na sklizni nadřely všechny děti stejně. Později si Karin uvědomila, že právě z tohoto prostředí čerpala matka při psaní svých knih nejvíc.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Pokud Pipi někdo připomene, že je dívka, a tedy že něco nedokáže, dostává se mu velmi rychlé a přirozené odpovědi. Třeba jako když se rozhodne v cirkusu soupeřit se Silným Adolfem, „Tak já ho tedy přeperu,“ řekla Pipi. „Jak bys ho mohla přeprat,“ hrozila se Anika. Vždyť je to nejsilnější muž světa!“ „Muž, to ano,“ odtušila Pipi, „ale nezapomínej, že já nejsem muž, ale nejsilnější dívka světa!“

… je nezávislá

Pipi má neomezenou schopnost zpochybňovat svět dospělých, ptát se, na co se neptá, a tvořit vlastní interpretace. Nerozumí tomu, proč by měla chodit do školy nebo být zticha a stranou, když si dámy povídají o potížích se služebnými na kávovém dýchánku. Kopíruje je coby vzor hodný následování, načerní si obočí, namaluje rty a v rukavičkách a obrovském klobouku si stěžuje na babiččinu služebnou Malin, která v sobě koncentruje všechny domnělé zlozvyky služebných. Nastavuje tak zrcadlo společnosti, ve kterém se odráží malichernost, povýšenost nebo marnivost.

Podobně „nevinně” kritická dokáže být i ve škole, kam zavítá jen proto, aby měla také prázdniny. Po velice intenzivní debatě s učitelkou o smyslu násobilky nebo poslouchání se ale rozhodne, že cena za ně by byla příliš vysoká, a školu raději opustí. Lindgren ve svých knihách opakovaně ukazuje, že nejvíc se děti naučí, pokud dostanou prostor, ať už ten reálný jako les, farmu nebo vlastní pokoj, nebo když rodiče ustoupí do pozadí a nechají děti jednat.

… je samostatná

Pipi se dokáže nejen postarat sama o sebe (sice pomocí kufru plného zlaťáků), ale také se sama zabavit. Čas, který tráví sama se sebou, nebere jen jako znouzectnost, naopak je pro ni stejně hodnotný. Kdy jindy mít chvíli na to vyzdobit jídelnu malbou tlusté dámy v červeném v životní velikosti, potěšit se se svou sbírkou mušlí a kamínků, nebo se naučit tančit valčík? Pipi také pravidelně vaří nebo uklízí, jen to samozřejmě dělá po svém. Při vytírání bruslí, polévku míchá deštníkem, a když potřebuje uklidit po narozeninové oslavě, ubrus i se špinavým nádobím zavře do truhly.

Mindrák není součástí dětského světa, ale je do něj transponován ze světa dospělých.

Pokud se chvíli nudí, dá se říct, že přicházejí ty nejlepší nápady a objevy. „Co budeme dělat“ zeptal se Tommy. „To já nevím, co budete dělat,“ řekla Pipi. Já mám práce nad hlavu. Jsem totiž píditel…“ Nacházet dobrodružství ve všednosti, před vlastním domem nebo v příkopech je pro Pipi stejně přirozené jako střídání dne a noci.

Lindgren vždy pracovala nejen v domácnosti, ale i v různých zaměstnáních, která souvisela s psaním. Psaní se pro ni stalo způsobem, jak porozumět událostem, které se kolem ní valily, a především utvořit si vlastní názor. V době, kdy vznikala Pipi, kterou sepsala až v roce 1944, pravidelně ve svých denících třídila své myšlenky o druhé světové válce, neutralitě Švédska a utrpení, kterého tak byli Švédové ušetřeni.

… si věří

Zrzka s copy trčícími do stran a pihovatou tváří by se velmi snadno mohla stát terčem krutých dětských žertíků i „zkrášlovacích“ pokusů dospělých. Pipi se má ale ráda a svou jinakost ještě umocňuje vlastnoručně ušitými šaty nebo botami o několik čísel většími. „Stojí tam: Trpíte pihami?“ řekla Anika … „Jdeme dovnitř!“ Otevřela dveře a vkročila do obchodu… Za pultem stála starší paní. Pipi šla rovnou k ní a řekla: „Ne!“ … Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!“ „To vím taky,“ odtušila Pipi, ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám!“ Lindgren ve svých prózách pro děti často opakuje myšlenku, že mindrák není součástí dětského světa, ale je do něj transponován ze světa dospělých.

Když rukopis Pipi odmítl první nakladatel jako příliš kontroverzní, Lindgren se nevzdala a nakonec v roce 1945 vyšla jedna z nejúspěšnějších dětských knih na světě, která byla následně přeložena do 70 jazyků.

… je solidární

Řekne se, že s kufrem peněz je snadné pomáhat ostatním, ale Pipi za sebe vlastně utrácí jen drobné a většina peněz putuje k ostatním. Bohatství pochází z pirátské kořisti jejího otce a tím, jak je Pipi vrací do oběhu, svět získává alespoň trochu na rovnováze. Podobně napravují skutky svých rodičů i další postavy Lindgren jako třeba Ronja, dcera loupežníka. Když má Pipi narozeniny, obdaruje také své hosty, sladkosti nakupuje zásadně po kilech, aby se dostalo na všechny děti, a dokonce pohostí a na cestu vybaví zlatou mincí i zloděje.

 Lindgren byla přesvědčená o tom, že děti se chtějí dělit a dospělí by jim v tom měli jít příkladem. Paradoxně i ona ale narazila na hranici, za kterou už nechtěla jít. V roce 1976 coby dobře vydělávající a zavedená spisovatelka zjistila, že její mezní sazba pro zdanění činí 102 % a bránila se tím, co nejlépe uměla – psaním. Její satirická esej pak pravděpodobně přispěla k volební porážce sociálních demokratů, ale především ke změně daňové legislativy.

… je statečná

Pipi se nebojí a je vždy ochotna pomoci ostatním. Jistě, dá se namítnout, že je přece nejsilnější dívkou na světě, ale i ona zažívá situace, kdy síla není to nejdůležitější. Když zachraňuje dvojici chlapečků z hořícího domu, ocitá se sama v nebezpečí. Dospělí považují situaci za beznadějnou, ona se ale nevzdává a s nasazením vlastního života najde řešení. Nevzdat se naděje a pokusit se vždy něco udělat je jeden z nejsilnějších vzkazů, které Lindgren svým malým čtenářům pravidelně posílala.

… je zábavná

A nejlepší na tom je, že nic z toho, co Pipi dělá, nepůsobí jako suchý příklad správného chování, ale ta největší zábava na světě. Málokde se najdou tak vtipné rozhovory mezi dětmi a dospělými, které napětí přetavují v humor a dokážoutak přesvědčit silnější stranu, aby se nad dětskou perspektivou alespoň na chvíli zastavila a podívala se na svět očima těch nejmenších a ideálně i nejsvobodnějších.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 12 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

CoronaBeer | 26. 6. 2020 9:41

Zas jenom nadávky, na víc se fakt nezmuzete...

+3
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

míťa | 23. 6. 2020 15:46

proč v tomto deníku stále propagujete feminismus, multikulturalismus, a boj proti mužnosti a vše co je bílé je špatné, co jste zač? na netu se fakt nedá narazit na solidní internetový deník, jste jako propaganda minulého režimu a to jak nacismu, tak komunismu Goebbels by měl z vás radost...jste taková směska anarcho-komunisto-nacistická.. .

-16
Reagovat