„Bariéry vytváříme sami sobě,“ říká expertka na přístupnost Mariana Chytilová
Bezbariérový prostor neznamená jen, že se do něj dá vjet na vozíku. Skupina lidí s postižením je široká a pestrobarevná. Ostatně my všichni máme občas obtíže se pohybovat nebo orientovat ve městě, na úřadu nebo na webových stránkách. O konkrétních úpravách, přístupnosti a inkluzivním designu na příkladu Centra pro architekturu a městské plánování (CAMP) jsme si povídali s expertkou na přístupnost Marianou Chytilovou.
Oborem vaší práce je zvyšování přístupnosti. Můžete přiblížit, co se pod tím výrazem všechno skrývá?
Pod slovem přístupnost si lidé představují kdeco, ale když to zjednoduším: pokud se živíte přístupností jako já, snažíte se svým klientům pomáhat překonávat nebo nevytvářet bariéry. Bariéry můžou být ve veřejném prostoru nebo fyzicky v budově, ale třeba také v mobilní aplikaci nebo v programu nějaké kulturní instituce, ať už je to galerie nebo právě CAMP, kde teď sedíme.
Asi to potřebuju popsat konkrétněji. Jak nepřístupná může být třeba aplikace?
Představte si aplikaci internetového bankovnictví, kterou používáte třeba každý den a kterou někdo jiný používá tak, že se do ní nekouká, ale poslouchá ji. Potřebuje slyšet správně označená tlačítka, potřebuje slyšet popis obrázku, které ukazuje, jaký typ účtu si vybírá nebo co chce zaplatit. V případě aplikace, kde potvrzujete nějakou volbu, je potřeba, aby tlačítka, která jsou typicky červená a zelená, byla označena i nějak jinak. Lidí s barvoslepostí je v populaci hodně – devět procent mužů, necelé procento žen – a těm všem to červenozelené tlačítko splývá a není jim jasné, na jakou stranu zla nebo dobra se přiklonit.
Mariana Chytilová
Mariana Chytilová (1983) pracuje na tom, aby prostředí, služby i informace byly přístupné všem bez rozdílu. Je absolventkou Disability Studies na Syracuse University, doktorského studia na Masarykově univerzitě a Dramatické výchovy pro neslyšící na divadelní fakultě JAMU. Zpřístupňuje veřejnou instituci, filmový festival, soukromou galerii nebo televizní aplikaci. Aktuálně spolupracuje s organizací Člověk v tísni, Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy a Českou televizí. Vyznává inkluzivní design a plavání za každého počasí. Má jednoho muže, dvě dcery a spoustu otázek.
Váš obor se odborně nazývá inkluzivní design. Předpokládám, že jste ho vystudovala?
Ne tak úplně. U nás zatím nejde vystudovat inkluzivní design a mít z něj hezký červený diplom; cesta je košatější. V mém případě vedla přes doktorské studium speciální pedagogiky zaměřené na přístupnost kulturních institucí pro neslyšící publikum. Při studiu dramatické výchovy pro neslyšící na JAMU jsem si zažila jedinečnou věc: být minoritou, být jedna z mála, která slyší, zatímco všichni ostatní znakují a všechno probíhá ve znakovém jazyce. To byl hodně důležitý moment.
Na Syracuse University v USA jsem pak studovala Disability Studies. Postupem času zjišťujete, že přístupná opatření, která plánujete pro lidi s postižením, protože jim chcete „pomoci“, se v průběhu života mohou týkat nás všech. Ať už proto, že si zrovna hodně blbě zlomíme nohu a během měsíce trvající léčby se pohybujeme výrazně jinak, nebo proto, že stárneme, ztrácíme sluch a zrak.
Počítám, že žádný takový obor jako Disability Studies u nás v Čechách zatím neexistuje.
Disability Studies neboli studia postižení jsou součástí genderových studií na Fakultě sociálních věd UK. Já jsem nicméně studovala jednak postižení z pohledu životních zkušeností nebo identity, jednak postižení jako téma, které se vine filmem, literaturou, ale i třeba mediálním prostorem. Tam se účinně naráží na to, jak lidi s postižením nebo samotné postižení jako společnost vnímáme: Máme lidi s postižením za superhrdiny, protože jsou tak dobří, že překonávají všechny ty překážky? Nebo za chudáky, kterým pomůžeme a za které se modlíme? To je hodně typické zrovna v těch Státech. Nebo jsou pro nás objekty našeho lékařského umu – chceme je zachránit tím, že jim dáme pilulku nebo umožníme skvělou operaci a oni budou stejní jako my „normální“.
Recepce nemusí mít vysoký pultík a sklo, ale kousek sníženého prostoru, aby člověk na vozíku, vaše dítě nebo člověk menšího vzrůstu mohl bez problému přistoupit a mluvit, komunikovat z očí do očí.
Druhá součást studia je téma asistivních technologií nebo inkluzivního designu – jak navrhovat služby, aby je mohl používat kdokoliv. Ať už jde o aplikaci v telefonu nebo recepci, která vlastně nemusí mít vysoký pultík a sklo, ale kousek sníženého prostoru, aby člověk na vozíku, vaše dítě nebo člověk menšího vzrůstu mohl bez problému přistoupit a mluvit, komunikovat s recepční z očí do očí.
Koncepci přístupnosti jste komplexně navrhovala právě pro pražské Centrum architektury a městského plánování. Oslovili vás s tím, nebo to nějak organicky vyplynulo z předchozí spolupráce?
Dlouhá léta spolupracuji s organizací Člověk v tísni a s filmovým festivalem Jeden svět, na kterém jsme koncepci přístupnost začali vyvíjet. Jeden ročník festivalu proběhl i tady v CAMPu a to byl myslím takový spouštěcí moment. Jeden ze zakladatelů CAMPu a současný zástupce ředitele IPR Praha Adam Švejda tehdy řekl, že přístupnost je téma, které tady sice přirozeně řeší, ale možná by to šlo ještě víc. Tým CAMPu má velký cit pro světové trendy a zároveň zastupuje veřejnou správu. To dohromady znamenalo, že se do toho vcelku opřeli a nechali si zpracovat koncepci přístupnosti, která se poslední tři roky průběžně realizuje. Týkalo se to nejen toho, jak by to mohlo vypadat ve fyzickém prostoru budovy, ale i otázek, jak zpřístupnit informace, jak proškolit tým – a to nejenom kustody, kteří se potkávají s veřejností, ale lidi v pozadí: manažery, provozní, produkční, PRisty a další.
Prezidentky v CAMPu
Centrum architektury a městského plánování poskytlo své prostory pro konání konference Heroine Prezidentky 20. října 2021. Heroine svolává diskusi s 5 potenciálními kandidátkami na prezidentku, které znáte z titulní strany našeho speciálu. Danuše Nerudová, Miroslava Němcová, Lenka Bradáčová, Adéla Šípová a Rut Kolínská budou debatovat s Martinem Veselovským z DVTV.
Výstavní sál Baucentrum, kde se bude celá konference konat, má panoramatickou projekční stěnu o rozměrech 24 × 4 metry, kde bude možné celou debatu sledovat v rozlišení 8K. Vizuální identita CAMPu obsahuje autentické prvky původní Pragerovy architektury.
Jak takové proškolení v přístupnosti vypadá?
Moje zkušenost je taková, že pokud někomu přijdete povídat o tom, že přístupnost je fajn a důležitá, většinou si to lidé nevezmou osobně. Je rozdíl, když argumentuji třeba nutností přístupnosti podle zákona, nebo morální, etickou správností, a když lidem to téma zpřítomním skrze osobní prožitek. Proto nás s kolegyní Jitkou Rudolfovou, což je socioložka, která je zároveň na vozíku, a s Nicole Fryčovou, právničkou se zrakovým postižením, napadlo, že týmu nabídneme na začátek školení cestu z domova do práce „jinak“, aby si zažili simulaci jiného způsobu vnímání, pohybu a orientace po městě. Společně jsme se dohodli, kdo má zájem o jaký zážitek, domluvili jsme asistenty a průvodce, a pak se cestovalo do práce sem do CAMPu.
Šlo čistě jen o dopravu, anebo měli účastníci ještě nějaké jiné překážky v cestě?
Cestou měli alespoň jednou změnit dopravní prostředek, vybrat si peníze z bankomatu, dát si někde kávu nebo čaj, a buď si zajít na toaletu, nebo si udělat selfie. Vznikaly vtipné momenty: dřív tady u vstupu byla jiná rampa, na níž se někdo na vozíku téměř skácel dozadu, protože zjistil, že je moc strmá, jiný „cestující“ si udělal selfie a zjistil až tady v CAMPu, že si ho vyfotil v kavárně, kde se pohyboval i jeho další kolega, ale on ho neviděl. Výběr z bankomatu neproběhl, protože bankomat byl příliš vysoko a nebylo vidět na jednotlivá tlačítka.
Takhle může fungovat praktická ukázka toho, jaké bariéry lidem s postižením vytváříme. Chceme přece, aby si lidi mohli užít výstavu, co nejvíc nezávisle si projet nebo projít ten prostor, zažít si vernisáž, nemuset se nikoho ptát na radu, nemuset žádat o pomoc. Neřešíme přitom jen lidi s postižením, ale plno dalších z nás, kteří nejsme úplně extroverti a nechceme se třikrát ptát: „Kde jsou prosím vás toalety?“
Spousta lidí by zřejmě podpořila snahu přístupnost zvýšit, ale chybí jim představivost v tom, jaké ty překážky vlastně všechny jsou.
Existuje takový hezký slogan: „Nothing about us without us“ – nic o nás bez nás. Je to americký slogan lidí s postižením bojujících za svá práva v šedesátých letech. Nikdy nezjistíte, co někdo potřebuje, aniž se ho zeptáte nebo to prožijete; říká se tomu předsudek vlastních schopností. Vy sama nějak vnímáte svět, používáte svůj počítač, cestujete hromadnou dopravou a přirozeně předpokládáte, že ostatních se týká přibližně to samé. Je těžké zjistit a dozvědět se, že ne a v čem ne. Musíme se ptát těch cílových skupin, na kterých nám záleží, což jsou třeba v případě veřejných institucí všichni… Ptát se, co potřebují a potom se ptát, jak to dělat, protože každý je expert na své vlastní potřeby. Nakonec se ještě ptát, jestli to funguje, a ideálně mít lidi s postižením jako součást týmu.
Přesvědčit různé marginalizované skupiny, že se jich vaše sdělení týká, je běh na dlouhou trať. Musí se zvolit kanál, kterému rozumějí a je pro ně příjemný, přívětivý a obrací se přímo k nim.
Co tedy reálně opravdu hodně ovlivňuje život lidí s postižením, ale podceňujeme to?
Když se snažím inkluzivně přemýšlet o designu nějaké služby, vnímám to na úrovni jak fyzického prostoru, tak na úrovni informací i na úrovni lidí. Osobně si myslím, že velké rezervy jsou v přístupnosti informací. A nemyslím jen zpřístupnění tak, aby informace doputovala k někomu, kdo ji potřebuje, ve formátu, kterému rozumí, třeba ve znakovém jazyce nebo jako audiopozvánka, ale vůbec jako zpráva o tom, že něco dělám. Často se setkávám s povzdechem: „My jsme udělali hezkou akci, zajistili jsme tlumočníka do znakového jazyka, ale žádný neslyšící nepřišel.“ Nebo: „Pořádali jsme tiskovou konferenci a nepřišel žádný neslyšící novinář, oni asi neexistují.“ Existují a není jich málo, ale o vaší akci se nedozvědí. Přesvědčit různé marginalizované skupiny, že se jich vaše sdělení týká, je běh na dlouhou trať. Musí se zvolit kanál, kterému rozumějí a je pro ně příjemný, přívětivý a obrací se přímo k nim.
Musíte ukázat, že na ně myslíte.
...že na ně myslíte, že je to připravené i pro ně, že s nimi počítáte. Musíte si připustit, že bude dlouho trvat, než vám začnou věřit a než dorazí, ale pak získáte hodně loajální publikum, které ví, že to s nimi myslíte vážně.
Bezpochyby se bavíme hlavně o lidech s postižením, ale může se to týkat také rodiče s kočárkem, pacienta, který má právě v ruce berli, nebo někoho, kdo drží na ruce malého kojence a potřebuje ho utěšit. Důvody jsou různé, ale okamžité potřeby konkrétního člověka jsou podobné. Tím nezmenšuju celoživotní zkušenost člověka s postižením, ale připomínám, že opatření, která zavádí ať už CAMP, nebo nějaká jiná organizace nebo firma, mohou mít velký dopad. Samotná přístupnost a různě podávané informace můžou reálně prakticky sloužit mnoha různým lidem. Možná proto, že se už v základu dotýkají obrovské skupiny lidí. Skupina lidí s postižením je největší minorita světa a je to 10 až 15 procent populace ve společnosti.
Přístupný CAMP
CAMP na svých webových stránkách neoznačuje přístupnost vozíkem, přeškrtnutým očičkem nebo ouškem, ale slovem „přístupnost“. Když se dostanete do téhle části webu, dozvíte se, co vás tady čeká, jak se sem dostanete od nejbližší zastávky veřejné dopravy, že jsou lístky zdarma, že doprovod, asistenti i psi jsou vítáni. Stejné informace najdete i ve znakovém jazyce. Zároveň si můžete stáhnout itinerář: velmi podrobný popis cesty pro nevidomého člověka, aby se do centra mohl dostat co nejvíc nezávisle.
Jednou z věcí, kterou jsem našla v seznamu úprav zvyšujících přístupnost CAMPu, je „indukční smyčka“. Co to je a k čemu to slouží?
Indukční smyčka je zařízení, které umožní lepší poslech zvuku někomu, kdo má sluchadla nebo kochleární implantát. To jest hromadě lidí, kteří jsou nedoslýchaví a mají sluchadlo, včetně seniorů. Funguje to tak, že nějaký prostor – může to být přepážka na recepci, může to být sál amfiteátru, ale může to být i letištní hala – je po obvodu vybaven tenkým drátem, který vytváří elektromagnetické pole pokrývající prostor signálem ze zvukového systému. Pokud si přepnete sluchadlo do režimu indukční smyčky, lépe slyšíte zvuk z mikrofonu nebo reproduktorů. Pokud se například koná moderovaná debata na mikrofon, mnohem lépe slyšíte zvuk té debaty, než třeba to, že kolega spolusedící zrovna něco chroustá nebo se hrabe v papírech.
K dalším opatřením nyní patří tlumočení akcí do znakového jazyka, přístupný web, nájezdová rampa, parkovací stání ZTP hned u vchodu. Co ještě?
K nenápadným a důležitým věcem patří navigační nebo orientační systém, abyste se zorientovala, kde co je, ať už máte postižení, nebo ne. Vždycky se můžete někoho zeptat a vždycky vám někdo nabídne pomoc, ale je hodně příjemné nemuset se na to spoléhat. Klíčovým prvkem jsou nicméně zástupci komunit, ať už neslyšících, nebo nevidomých. Nekonají se tedy třeba jenom tlumočené prohlídky, ale existuje program prohlídky CAMPu přímo ve znakovém jazyce s neslyšící kolegyní Marií Mašláňovou. I to je výrazné sdělení: „Nejen, že vám zprostředkováváme něco, co říká někdo jiný, ale jste tady zastoupení a hovoříme k vám přímo.“
Aktuální číslo
• Přechod v hlavě i posteli. My se o menopauze mluvit nebojíme.
• Jizvy na duši – o síle lásky, problematice vysoké citlivosti nebo špatné dostupnosti péče o psychiku.
• Seznamte se s kompletní osmičkou žen, které oceňujeme v rámci výzvy Moje Heroine 2023.
• Může nás oživení dovedností předků přivést k úplně novému vztahu k přírodě? Tereza Šmejkalová nabízí lekci ze spirituální ekologie.
