Nejsem oběť a nebudu zticha! Nahrajte si do mozku nouzový software pro nouzovou situaci

4 901 | Michaela Kramárová | 9. 7. 2020 | Sebeobrana

Dá se za dvě hodiny naučit, jak se ubránit při napadení? Je lepší vyjednávat, kopnout agresora do koulí, anebo se radši vůbec nebránit? Vyzkoušela jsem minikurz moderní sebeobrany pro ženy, které vymyslel a pořádá Pavel Houdek.

Trénink na kurzu sebeobrany Pavla Houdka.

Sešlo se nás deset dívek, žen, studentek a jedna máma se dvěma náctiletými dcerami. Víc než polovina přiznává předchozí zkušenost s přepadením, pro některé bylo motivací pro účast v kurzu aktuální řádění muže s nožem v pražském metru. Jsme v přízemí domu na pražské Letné, sedíme na koberci a s napětím očekáváme, co se na kurzu – za dvě hodiny – stihneme naučit. Hned na začátku si vyjmenováváme svá očekávání – chceme slyšet, jak se ubránit, jestli je lepší jít do konfliktu, nebo je lepší utéct. Máme si dát kabelku na zem? Předstírat, že telefonujeme? Anebo vyjednávat s agresorem?

Co bych dělala já?

Občas se v noci vracím sama domů, a jak se bojím, vymýšlím si, co bych dělala, kdyby… Jako žena předpokládám sexuálně motivovaný útok, a tak si v duchu projíždím dva možné scénáře. Ten první je, že začnu křičet jako na lesy a někdo mě přiběhne zachránit, případně útočníka svým hlasem vylekám tak, že uteče on. V druhém scénáři útočníkovi mile řeknu, že přece takový hezký muž jako on nemá zapotřebí provozovat sex ve křoví a pozvu ho domů na kafe, kde bude čekat můj partner, který ho hrdinně zneškodní.

Snažíme se útočníkovi ukázat, ať se drží dál. Zároveň nedržíme ruce v pěst, neukazujeme chuť boxovat.

Sama jsem tušila, že obě tyto představy v sobě mají háček, ale až na kurzu mi došlo, jak moc jsou nereálné a že nejpravděpodobnější je, že bych se nezmohla na vůbec žádnou reakci. To potvrzuje autor kurzu, instruktor sebeobrany a vystudovaný právník v oboru kriminologie, Pavel Houdek: „To, jak náš mozek i tělo fungují za normálních okolností, se hodně liší od toho, jak reagujeme ve stresu. Spousta lidí prostě jen zamrzne a nezmůže se na žádnou reakci.“ A právě proto se na kurzu budeme snažit nasimulovat skutečnou situaci, kterou si náš mozek uloží jako nouzový software pro nouzovou situaci, který se spustí, pokud se v reálném životě v takové situaci ocitneme.

Koho si vybírají?

Začínáme teorií. Společně se snažíme definovat typickou oběť, tedy osobu, kterou si násilníci, útočníci obvykle vybírají. Jaká bude? Bude to žena, křehká, možná s hendikepem (např. sádra), se sluchátky na uších, mobilem v ruce, vyzařující nesebevědomý postoj. Osoba, která útočníkovi svým chováním (nevěnuje pozornost tomu, co se okolo ní děje, zajímá ji jen mobil) a postojem (vypadá jako chuděrka bez sebevědomí) vysílá signál: jsem snadná oběť. Budeš to se mnou mít lehký. A cílem kurzu je uvědomit si, co všechno můžeme udělat pro to, abychom útočníkovi ukázali pravý opak – že nejsme snadná oběť a že pro něj bude nejlepší, když si vybere někoho jiného. Někoho, kdo se bude bát, bude potichu a ideálně ze strachu ani nic nenahlásí na policii.

Co tady děláš, kočičko?

Druhou instruktorkou je Bára, v civilním životě tlumočnice z rumunštiny, po večerech instruktorka sebeobrany. Před pěti lety se sama kurzu účastnila, protože jako pracovnice azylového domu chtěla vědět, co má udělat, kdyby se s některým jejím klientem situace začala ubírat nežádoucím směrem.

Pavel: „Co ty tady děláš tak sama, kočičko? Nechtěla bys někam zajít?“

Bára odvrací pohled a potichu říká: „Ne, nezlobte se, ale nemám čas.“

Pavel se přibližuje a znovu: „Tak někam pojď, trochu si užijeme, vždyť jsi taková pěkná…“

Bářina reakce ho nijak neodradila, naopak ho popíchla k tomu, aby si dovolil víc.

Tatáž situace znovu a jinak:

Pavel: „Čau, kočko, nejsi tady nějak sama? Nezajdeme… “

Ani to nedopoví a Bára hlasitě: „NECHTE MĚ BÝT!“

Pavel: „Co děláš, ty krávo, vo co ti de?!“

Ale odchází a nechává Báru na pokoji.

Kurz sebeobrany Pavla Houdka

Minikurz Moderní sebeobrany pro ženy trvá dvě hodiny, cena je 500 Kč. Na prakticky orientovaném kurzu pro maximálně deset účastnic se naučíte základy sebeobrany a odnesete si konkrétní postupy, jak se v nebezpečné situaci bránit. Kurz lze zažít kromě Prahy také v Brně, Bratislavě a Uherském Hradišti.

Než naši instruktoři tuto úvodní modelovou situaci zahrají, naučí nás postoj, do kterého se v případě blížícího se konfliktu postavíme. Nohy na šíři pánve, jedna před druhou – cílem je vytvořit co nejstabilnější postoj, váha rovnoměrně rozložena na obou chodidlech. Nohy jsou mírně pokrčené, je to bezpečnější, než kdybychom stáli s napnutýma nohama. Mírně natažené ruce máme před sebou, stojíme-li pravou nohou vpřed, máme vpředu skoro nataženou pravou ruku, levá ruka je pokrčena v lokti a je blíž k našemu obličeji, dál od útočníka.

Chráníme si obličej, ale zároveň na útočníka musíme za každých okolností vidět. Dlaně jsou zhruba stejně vysoko, kdyby ve vzduchu visel vodorovně natažený provázek, oba prostředníčky by se ho dotýkaly. Takto postavené ruce mají za cíl odrazit případný útok, znemožnit útočníkovi, aby nás chytil za obě ruce najednou, a zároveň tím dáváme najevo náš distanc. Fyzický i psychický. Snažíme se útočníkovi ukázat, ať se drží dál. Zároveň nedržíme ruce v pěst, neukazujeme chuť boxovat. Naopak, otevřené dlaně značí pomyslné STOP, toto je můj prostor, za který tě nepustím. Ale nebudu bojovat… pokud mě k tomu nedonutíš.

Nechte mě být

A teď psychologická vsuvka. Jsme slušně vychování, inteligentní lidé, kteří se na většině věcí dokážou domluvit. Nyní si ale musíme uvědomit, že útočník to má jinak. Pravděpodobnost, že se s ním dohodneme, se blíží nule. A proto se musíme nad tuto svou klasickou metodu řešení konfliktů povznést a rovnou přejít do dalšího levelu. Nechceme vyjednávat. Chceme ukázat, že s námi žádná řeč nebude.

Pavel s Bárou na tabuli zapsali tři zlatá pravidla svého kurzu:

První pravidlo: vykejte.

Proč? Cílem je opět upozornit na distanc, který mezi vámi a útočníkem je. Dáváme tím najevo, že se nechceme bavit. Navíc vykáním ukazujete okolí, že dotyčného neznáte a že oni nejsou svědky milenecké šarvátky. Vykáním dáte najevo odstup – útočníkovi i okolí. Situace bude čitelná pro všechny.

Druhé pravidlo: Dejte jasný pokyn.

Větu, kterou si vymyslíte předem a vyryjete si ji do mozku. Aby se automaticky objevila, až ji budete potřebovat. Vymýšlet tuto větu v situaci, která už probíhá, se pravděpodobně nepovede. Budete ve stresu a jen zavaříte mozek přemýšlením. Větu typu: Nechte mě být! Jděte pryč! si přece můžete vybrat předem.

Třetí pravidlo: Svou větu opakujte pořád dokola.

Neodpovídejte na to, co agresor říká, nenechte se vlákat do hovoru.

Bára: „Tak ty jsi mi tady sváděla frajera?“

Já: „Ne, to není pravda!“

Bára: „Já jsem tě viděla, ty krávo, Co si vo sobě myslíš?”

Já:

Nevysvětlovat, neomlouvat se, nesnažit se najít společnou řeč. Při přehrávání modelové situace jsem měla rovnou říct: Nechte mě být. Jděte pryč… Ať Bára (útočník) řekne cokoli, já bych měla odpovědět svou předem naučenou formulkou a řečí svého těla ukázat, že se nebojím (necouvám, ale pouze ustupuju do strany – ruce i nohy stále v naučeném a stabilním postoji). Snažit se použít co nejsilnější a nejsebevědomější hlas, jaký mám. Ehm, nemám a neumím to zahrát.

FOTO: Dan Hamerník

Tady je moje hlavní, osobní úskalí tohoto kurzu, ale i všech kurzů, které předpokládají, že účastníci něco hrají. Já jsem trapná, nehraju, stydím se, nejde mi to, chci okamžitě jít domů. Když zazní věta: udělejte dvojice a vyzkoušíte si to, začínám omdlívat. Pavel je ale velmi citlivý instruktor, který okamžitě reaguje na jakkoli jemné náznaky publika, okamžitě začne vysvětlovat pro introverty a stydlíny, proč se tyto nácvikové situace nedají přeskočit ani nijak obelstít: Aby nám kurz mohl být k něčemu prospěšný, musíme si opravdu vyzkoušet, jak my samy reagujeme v situacích, pro které byl kurz stvořen.

Když ke mně o pár minut později Pavel přichází a hraje feťáka, který po mně chce peníze a používá nevybíravý slovník, tyčí se na mě ze své výšky 187 cm, dušička je ve mně malá. Nehraju nic. Cítím, jak se potím, jak mi buší srdce, najednou nevidím jeho, ale vnímám jen, jak strašlivě se cítím, když někdo vstupuje do mé osobní bubliny a nadává mi. Bojím se.

Držte si ho od těla

Osobní bublina je jedna věc –⁠ můj intimní prostor, do kterého pouštím jen lidi, které chci. Na kurzu se ale učíme, že vzdálenost mezi mnou a agresorem musí být mnohem větší. Musí být tak velká, aby se mu to nepodařilo dosáhnout na mě rukou, ani nohou, pokud by se rozhodl kopnout. Opět vytvoříme dvojice a testujeme, jak dobře dokážeme odhadnout tu správnou vzdálenost, kterou bychom neměli nechat nikoho překročit. Je to nesmírně těžké. Představte si, že útočník rychle přichází – než vám dojde, že by mohl být problém, už je příliš blízko.

Přesně k tomu je kurz dobrý. Nejen, že se naučíte odhadovat vzdálenost, ale uvědomíte si, co by vlastně mohlo nastat za problém a proč. A hlavně, jak celou situaci zvládnout dřív, než nastane, a jak ji ovládnout, pokud už běží. „Opravdu tyhle psychologické triky platí na všechny útočníky?“ ptáme se skoro sborem. „Neplatí,“ odpovídá upřímně Pavel s tím, že na většinu útočníků by ale platit měly. „Pak jsou samozřejmě feťáci, psychicky labilní jedinci, na které metoda komunikace fungovat nebude. Nebo si vás vybere stalker nebo někdo, pro koho bude důležité, že oběť jste vy osobně… “

Existují statistiky a průzkumy, které potvrzují, podle čeho si útočníci vybírají svou oběť, a tento kurz se snaží během dvou hodin předat know-how, jak to udělat, aby si nevybral právě nás, a pokud si nás přesto vybere, co přesně můžeme udělat, aby pokus o útok vzdal, případně kdy je čas, abychom zaútočily my.

FOTO: Dan Hamerník

Čas změnit strategii

Máme se připravit, že my ženy budeme fyzicky útočit? Inu, když to bude nezbytně nutné, tak ano. Utíkat se většinou nevyplatí –⁠ nemáme na to kondičku, většinou ani obuv nebo oblečení, které by nám umožňovalo být v cíli –⁠ doma v bezpečí –⁠ první. Je zajímavé, že na tuto část výuky zbývá jen 20 minut z dvouhodinového kurzu, na což nás Pavel upozorňuje. Snaží se tím znovu zvýraznit to, že naše šance jsou tím vyšší, čím dřív útočníka odradíme. Sundáme si sluchátka, nebudeme se koukat do mobilu, budeme se tvářit neohroženě… Pozornost a postoj. Znovu si to opakujeme. Věnujeme pozornost tomu, co se kolem nás děje. Vnímáme signály našeho šestého smyslu. Pokud s námi útočník naváže verbální kontakt, dáme jasně najevo, že nemáme zájem – JDĚTE PRYČ! 

Jenže co dělat ve chvíli, kdy nic z toho na dotyčného nefunguje a on útok zesiluje? Začíná být sprostý, nadává nám, snaží se přiblížit. Útok navíc nemusí být jen slovní, i když na kurzu to tak hrajeme. Je možné, že útok bude fyzický. Někdo nám v tramvaji sáhne na zadek nebo se nás jinak dotkne. Jak zareagujeme? Úplně stejně. Zaujmeme obranný postoj a hlasitě dotyčného upozorníme na to, že nás má nechat na pokoji (jakoukoli větou, kterou si PŘEDEM vyberete). Tohle je situace –⁠ v MHD nebo jakémkoli veřejném prostoru, kterou je těžké ustát. Pavel upozorňuje na to, že ve chvíli, kdy se hlasitě ozveme, celá tramvaj a pohledy všech přítomných se upřou na nás, nikoli na muže, který na nás právě hmatal. Proto se tak často stává, že se na veřejnosti oběť neozve, aby nebyla trapná.

Klínový úder

Na opuštěné ulici, kde se s vámi dá do řeči libovolný cizí muž, kterému nebude stačit důrazné zopakování vaší věty Nechtě mě být, musíte přejít ke kroku dva. Nátlak se zvyšuje: „Vo co ti de, ty krávo jedna?“ Musíte dotyčnému vyslat signál, že jste ještě neskončila. V tuto chvíli se vaše obranná strategie mění v útočnou. Zařvete Stop a mírně se tělem nasununete vpřed k agresorovi. Ten se v tu chvíli pravděpodobně vyděsí a řekne si, že to radši vzdá. Otočí se, častuje vás dalším nadávkami, ale co je podstatné, odchází. Vy zatím stále stojíte v naučeném postoji a rozhodně se k útočníkovi neotáčíte zády ani se úlevou nesesunete na zem. Zatím zůstáváte ve střehu. Teprve když odejde, můžete si vydechnout.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Jenže co když se i vaše STOP minulo efektem? Přichází čas na fyzický útok. Tzv. klínový úder. Zařvala jste, útočník nereaguje a pokračuje, nebo dokonce začíná být ještě víc agresivní? Na nic nečekáte a natáhnete paže kolem uší jako když skáčete šipku (abyste si kryla hlavu před případným úderem), dáte jednu dlaň na hřbet druhé ruky a takto spojenými dlaněmi zasadíte útočníkovi ránu do obličeje. Ve stejnou chvíli zároveň uděláte výpad jednou nohou vpřed, čímž váš úder získá na síle. Myslete na to, že nechcete vyskočit nebo zvednout zadní nohu. Čím pevnější a stabilnější váš postoj bude, tím silnější bude úder, který útočníkovi zasadíte do obličeje. A protože hlavu drží křehká krční páteř a váš útok bude nečekaný, budeme doufat, že se podaří útočníka srazit k zemi. Veškerý vztek a strach přetavíte do tohoto jednoho úderu a pak hned vezmete nohy na ramena. Než se dotyčný zvedne ze země, budete za horama. Doufejme.

A přichází vrchol kurzu, trénujeme klínový úder na panákovi a na závěr dokonce na Pavlovi, který si vezme černou helmu, která vypadá jako motorkářská, ale chrání celou spodní čelist. Má i boxerské rukavice, ale ty si bere spíš proto, aby nás nezranil neplánovaným máchnutím ruky. S každou z nás Pavel sehraje scénku, během které na něj použijeme naučené věty i naučený postoj. Vrcholem pak je výpad, úder, útěk. Vysokého muže v černé helmě jsem se bála tak, že si vůbec nemůžu vzpomenout, které věty mi říkal. Vzpomínám si jen na ten adrenalin, který se mi vyplavil do žil, když jsem ho udeřila a utíkala.

Noc po kurzu jsem skoro nespala. Nácvik sebeobrany ve mě zanechal natolik silný zážitek, že si ho můj mozek přehrával pořád dokola. Nevím, jestli bych se dokázala ubránit, kdyby na mě někdo zaútočil, ale vím, jak zní moje nouzová věta, a vím, co všechno musím udělat proto, aby k útoku pokud možno vůbec nedošlo.

Připomeňme si to ještě jednou: Než dojde k samotnému napadení, jsou čtyři situace, kdy mu můžeme zabránit. A na ty se zaměřujeme. Než se ke mně přiblíží, než si mě vybere, když se přibližuje a když vede dialog. Postojem ukážu, že jsem silná a že se budu bránit. Komunikací ukážu, že nebudu zticha a že to se mnou agresor nebude mít lehké. Když budu mít štěstí, tak to vzdá. Já jsem vyšla svému štěstí naproti tím, že jsem absolvovala kurz, při kterém jsem si tohle všechno uvědomila. Takže: NECHTE MĚ BÝT! 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Rozhovor s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Podařilo se jí prorazit skleněný strop, přesto poměry v české justici kritizuje. „Nedostatek žen ve veřejné sféře je z velké části důsledkem nespravedlivého nastavení péče o domácnost.“ Jak změnit českou justici tak, aby nevypadala jako pánský klub?
  • Jak mluvit s dětmi o sexu a ne(se)lhat. Dialog s dětmi je neodmyslitelnou částí výchovy. Jakou formu ale zvolit, když mluvíme o generaci vyrůstající na internetu? O dětech, které dříve uvidí porno, než dostanou první pusu?
  • Litují, že se staly matkou. Jejich ekonomická situace jim neumožňuje zaplatit si hlídání, z kolotoče povinností okolo dětí, práce a domácnosti nemají úniku. Vztek obracejí proti domnělým viníkům – svým vlastním dětem.
  • Intuitive eating. Trend intuitivního stravování slibuje, že vám pomůže vymanit se z nezdravého vztahu k jídlu. Už nikdy nebudeme muset držet dietu? Proč je nebezpečné tvrdit, že tělo samo pozná, co je pro něj dobré?
  • Ekologie jako nový mainstream. Rozhodujete se při výběru oblečení podle toho, co vám sluší, a ne podle udržitelnosti značky? Ano? Je to v pořádku. Udržitelnost nesmí být marketingovým trikem, jak vám módu prodat.
  • Z michelinek do holinek. Cesta foodkritičky z luxusních restaurací a pětihvězdičkového oběda v hedvábných šatech k rozhazování kompostu v zabahněných holinách byla překvapivě krátká, ale o nic méně gurmánská.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Michaela Kramárová

Michaela Kramárová

Šéfredaktorka tištěné verze Heroine. V roce 2004 zakládala časopis Yellow. V letech 2010-2019 vedla časopis Žena a život. Nenapravitelná optimistka. Mám ráda lidi,... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Podílové fondy: Trhy se zatřásly, ale věří ve svižný návrat

Americké akcie v červenci dál rostly, nejznámější index S&P 500 se přehoupl do pozitivních čísel a technologický index NASDAQ opět dosáhl...

Peníze

Velká soutěž s Expobank. O foťák, který dělá opravdové fotky. Hned

Chtěli byste foťák, který udělá cvak a za chviličku z něj vyleze fotka? Taková ta opravdová na papíře? Tak si o něj s námi zkuste zahrát.

Finmag

Jakou barvu má daň z hodnoty pozemku

Synestezie, pozemkové reformy, DIY jugoslávské počítače a mindset dobrých předků.

Finmag

Hybaj do polí

Řídce zastavěné periferie plní sen o bydlení všem příjmovým skupinám. Život v nich je ale závislý na skrytých dotacích a levných energiích....