Hudba dokáže léčit i partnerské hádky, říká muzikoterapeutka

7 007 | Barbora Postránecká | 6. 2. 2020 | Hudba léčí

Po úrazu hlavy se někdy stane, že přestanete mluvit. Vrátit řeč vám může zpěv. Spektrum toho, co hudba dokáže, je ale mnohem větší – lze s ní řešit partnerskou krizi či tlumit bolest. O tom všem jsem mluvila s přední českou muzikoterapeutkou Markétou Gerlichovou v její malé kanceláři s oknem do dvora Kliniky rehabilitačního lékařství na pražském Albertově.

Objev magnetické rezonance umožnil nahlédnout do našich hlav a zjistit, co se v nich děje, když posloucháme hudbu nebo zpíváme. Ukázalo se, že hudba proniká jak do nejstarších struktur mozku, tak zároveň i do vývojově mladších oblastí. Když posloucháme hudbu, je náš mozek aktivní skoro celý. A to je důvod, proč pacienti s porušeným řečovým centrem, například po autohavárii, dokážou obvykle mnohem rychleji zpívat než mluvit. Zjednodušeně řečeno, když chtějí zpívat, v mozku se jim „hledají“ neporušené spoje lépe, protože je lze hledat na mnoha místech. S řečí je to těžší. Na rozdíl od zpěvu je lokalizována jen ve dvou mozkových centrech. Přes zpěv se pak pacienti snadněji dostávají ke slovům. Markéta Gerlichová s pacienty nejčastěji zpívá lidové nebo trampské písničky, třeba Šly panenky silnicí nebo Na Okoř je cesta.

Jak je možné, že hudba je v mozku všude a řeč jen ve dvou centrech?

Když to zjednoduším, tak mnohem dřív, než jsme mluvili, jsme hulákali, zpívali a halekali. Proto je hudba v mozku víc zakotvena. Skoro ve všech částech mozku jde vidět aktivitu, když posloucháme hudbu nebo když si zpíváme. A to je nám teď ku pomoci, když někoho léčíme.

V jednom rozhovoru jste říkala, že hudba je velké tajemství. Co jste tím přesně myslela?

To, že se nedá exaktně analyzovat – osobní zkušenost a prožitek je u každého z nás jedinečný. Samozřejmě existují různé softwary, které rozeberou, jaké je její tempo, rytmus a intonace, ale dohromady to nedá celek. Nikdo přesně nedokáže popsat, co vnímáte a cítíte, když sedíte na koncertě nebo třeba v kostele. Je to velmi hluboký zážitek.

Díky magnetické rezonanci můžete sledovat, co se nám děje v hlavě, když posloucháme hudbu. Neztrácí v tom okamžiku část ze své tajemnosti?

Ano, pomocí moderních zobrazovacích metod můžeme sledovat, jak na hudbu reaguje náš mozek, stejně jako pozorovat jiné objektivní změny v těle. Můžeme měřit, jak se mění napětí na kůži, když posloucháme určitý typ hudby a podobně. Ale stále jde o abstraktní umění a to, alespoň doufám, zůstane tajemstvím navždy. I přesto, že máme k dispozici magnetickou rezonanci a další metody, je pro nás stále do velké míry tajemstvím i to, jak na nás hudba vlastně komplexně působí a co všechno dokáže ovlivňovat. Chápeme toho sice čím dál tím víc, mnohem víc, než když jsem v oboru začínala, ale stále toho také dost nevíme.

Na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy pracujete už pětadvacet let. Jak se tady tehdy k muzikoterapii stavěli?

Když jsem zde začínala, vedení kliniky bylo hodně otevřené novým přístupům. I když chyběly výzkumy, které máme k dispozici dnes a které léčebné účinky hudby potvrzují, tak už tehdy jsme měli pacienty po poranění mozku, kteří nereagovali na nic jiného, jen na hudbu. Pamatuji si, jak u nás v roce 2007 Česká televize natáčela pořad Klíč o paní, která při operaci srdce dostala embolii do mozku. Byla v takzvaném minimálním stavu vědomí, přestala úplně komunikovat, byla na vozíku, duchem nepřítomná. Vozil ji sem k nám tenkrát na rehabilitace její manžel. Jediné, na co perfektně reagovala, byly písně, které znala z dřívější doby. Naučili jsme jí posléze i rytmická říkadla a ona, byť nemluvila, tak pokud jste začala říkat třeba Byla jedna babka, prodávala jabka… dokázala bez problému rým dokončit. Zkoušeli jsme s ní i zpívat a manžel byl dokonce schopen s ní vestoje tancovat. Bylo to dojemné, vždycky přitom krásně ožila.

Často opakujete, že zpívat by měl každý, klidně i falešně, hlavně když ho to baví. Stejně tak máme hrát na hudební nástroj, pokud po tom toužíme a opět – nezáleží na tom, jak nám to půjde. Jaké všechny benefity zpěv a hraní vlastně přinášejí?

Přinášejí hlavně radost a uvolnění – a když zpívání trénujete, postupně se zlepšujete. U zpěvu pak také hlouběji dýcháte, což je přínosné pro naše zdraví. Když chodím se psem, tak si ráda zpívám do kroku, je to dynamický stimul pro nás oba. Pak jsou samozřejmě situace, kdy se vám stane úraz nebo nehoda. Zde se vyplatí mít nějakou osobní „hudební historii“.

Jak to myslíte?

Velmi záleží na tom, zda jste se hudbě dřív věnovala, a zda tedy máte na čem stavět, pokud se mozek z nějakého důvodu poškodil a vy se rozhodnete zkusit muzikoterapii. Mozek je plastický a jsou v něm stopy všeho, co jsme dělali dřív. A to, co jsme dělali, třeba nácvik hry na hudební nástroje, rytmické věci, říkanky, písničky, jsou v mozku zapsané velmi dobře. Když pracujeme s někým s vážným problémem, a je na co navazovat, postupuje léčba rychleji.

Markéta Gerlichová

Od roku 1996 působí PhDr. Markéta Gerlichová, PhD., na Klinice rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice jako fyzioterapeut, speciální pedagog a muzikoterapeut. Pracuje s pacienty po úrazech mozku v rámci denního stacionáře kliniky. Dále vyučuje studenty medicíny, studenty fyzioterapie a studenty ergoterapie. Pochází z hudební rodiny, její otec byl houslistou a maminka vedla sbor v Jedličkově ústavu. Sama hraje na piano a zpívá, největší úctu má ke klasické a barokní hudbě. Vede kurzy muzikoterapie pro veřejnost, je členkou České muzikoterapeutické asociace a od roku 2010 je také českým delegátem v Evropské konfederaci muzikoterapeutů.

Jaký je rozdíl mezi zpěvem, poslechem a hrou na hudební nástroj, pokud se budeme bavit o přínosech jednotlivých činností?

Předností hry na hudební nástroj je, že používáme koordinovaně obě ruce, nasloucháme a případně ovládáme dech. Pak také trochu záleží na tom, o jaký nástroj se jedná. Teď se hodně objevují studie, že piano je dobrá volba, protože každá ruka dělá něco jiného a v mozku se tak velmi intenzivně propojují obě hemisféry, což je pro léčbu mozku a „hledání nových spojů“ velmi užitečné. Když hrajete na příčnou flétnu, máte poměrně strnulý postoj, ale zase u toho hluboce dýcháte. Při zpěvu jde víc dech, ale moc nezapojujete ruce.

U poslechu záleží na tom, zda je to jako kulisa nebo ne. Mozek hudbu samozřejmě vnímá v obou případech. U hudby jako kulisy ale není taková odezva, jako když ji vnímáte koncentrovaně. To jsou pak reakce v mozku daleko výraznější a může to mít i hlubší efekt. Například můžete najít řešení problému, protože hudba propojuje mnoho věcí, které vás normálně ani nenapadnou. V muzikoterapii jsou dokonce metody, které se zabývají čistě poslechovými procesy. Když se člověku při poslechu konkrétní hudby vybaví nějaká silná emoce, tak ji pak verbálně rozebírá s terapeutem. 

Hudbu používáte také v partnerských terapiích. U nich to funguje jak?

Hudbu lze využít, například když mají partneři problém s komunikací. Může pomoci, když už je jejich komunikace na takové úrovni, že se navzájem dráždí, ať řeknou cokoli. U mne mohou vyzkoušet jiné formy komunikace, například si sednou zády k sobě, opřou se o sebe, já pustím hudbu a oni mají za úkol spolu komunikovat jen dotykem svých zad.

To funguje?

To byste se divila, jak oživnou a mají radost z toho, že spolu ještě dokážou mluvit, byť zatím jen neverbálně. Samozřejmě je pak potřeba navázat dalšími kroky terapie. Praktikuji ještě další formu komunikace, při níž si spolu dva lidé „povídají“ s pomocí hudebního nástroje. Měla jsem pacienta po cévní mozkové příhodě, vědce, jehož manželka ho vždy podporovala. Po léčení pak přišla strašně smutná, že její muž není vůbec empatický – stává se, že jsou pacienti po těžké nemoci zahledění do sebe a partneři trpí. Udělali jsme si několik sezení s hudebními nástroji, aby se zase naučili navzájem naslouchat. Partneři hráli na kantele, což je takový starobylý strunný nástroj. Počkejte, lepší bude, když vám to video pustím. (Díváme se na krátké video, kde nejprve hraje žena a pak její muž. Žena hraje velmi jemně, muž do toho naopak dost bouchá.) Vidíte? On její jemnost zatím vůbec necítí.

Co mají za úkol?

On má za úkol reagovat na její hru a napojit se na její potřeby. Chvilku je takhle nechám hrát a pak si o tom společně povídáme. Měla jsem s nimi asi šest sezení a skutečně se to zlepšovalo. Muž byl ochotný podívat se na video a přiznal si, že ženu málo vnímal.

Ještě vám pustím další video. (Na druhém videu jsou dva lidé. Oba přišli o řeč a nyní se učí komunikovat nonverbálně) Tito dva pacienti měli za úkol se domluvit, co budou dělat odpoledne. Ona chtěla do kavárny, on do hospody. Pán byl scenárista, přišel o verbální řeč, ale všechno dokázal říct svým tělem. Zde slouží hudba jako mezistupeň, jako trénink komunikace, abyste se naučila napojit na druhého, sledovat, jak reaguje, jak se tváří, využívat ke komunikaci oční kontakt.

Hudbou se léčí i autisté. Jaký přínos to má pro ně?

U nich můžete pracovat například na navázání komunikace pomocí nástrojů. Nebo pro vyjadřování emocí, protože jsou často jako papiňák. Potřebují se naučit dostat ze sebe emoce a nástroj je k tomu ideální. Stejně tak s nimi můžete nacvičovat jemnou motoriku nebo koncentraci, což se může hodit i dětem, které mají poruchy učení. Koncentraci trénujeme tak, že se učí vnímat například kratší a delší tón. Můžou také bubnovat, což jim pomáhá propojit práci rukou a hlavy. Lidé s koktavostí se zase potřebují uvolnit, když se učí mluvit plynule, a v tom je hudba opět nápomocná.

Zaujalo mě, že se hudba využívá při léčbě nemocí, jako je rakovina, u umírajících, a prospěšná je i u nenarozených dětí.

Ano, určitou hudbou můžete léčit analgeticky, což znamená, že poslechem si dokážete pomoct stejně, jako by vám pomohl lék na utlumení bolesti. U paliativní péče je to trochu o něčem jiném. Tam se hudba využívá například k tomu, že si spolu třeba naposledy zpíváte, prožijete společně hezké chvíle, někdo si dokonce společně komponuje písničku. Přínosná je hudba i u dětí, které se ještě nenarodily. Když zpívá těhotná žena, rezonuje ji celé tělo a společně s ním i všechny tělní tekutiny, tedy i plodová voda. Tím se přenášejí vibrace a miminko to cítí, slyší její hlas, cítí rytmus a uklidňuje ho to.

Léčba hudbou

Léčivá hudba

Hudbu lidé k léčbě využívají snad odjakživa. Terapii hudbou znaly v podstatě všechny starověké civilizace a známá je i biblická zmínka o tom, jak David léčil hrou na harfu deprese krále Saula. Ve středověku terapie hudbou upadá do zapomnění a novější koncepce muzikoterapie se objevuje až v moderní éře. Ve 20. století bylo hlavní těžiště muzikoterapeutické práce v oblasti psychoterapie, léčby duševních poruch a nemocí a také speciální pedagogice. Díky současnému pokroku v oborech neurověd se rozvíjí aplikace hudby například v neurorehabilitaci, kognitivní rehabilitaci a podobně, což je znát i na objemu publikovaných vědeckých studií.

Když se chci stát muzikoterapeutem, jaká cesta mě čeká?

Není to cesta úplně jednoduchá. Kromě znalostí a dovedností z oboru muzikoterapie je třeba si osvojit také základy terapeutické práce ve vztahu terapeut–klient, dynamiku terapeutické skupiny, mít vlastní zkušenosti z prožitkových technik. Momentálně je to v Česku tak, že musíte vystudovat nějaký jiný obor a pak si jako postgraduál doděláváte muzikoterapeutický výcvik nebo absolvujete určitý počet kurzů, abyste splnila požadavky Asociace muzikoterapie. Od loňského podzimu běží nový magisterský obor muzikoterapie na Palackého univerzitě v Olomouci, zatím tedy jen pro bakalářské studenty psychologie a speciální pedagogiky. Povedlo se tam ale dostat evropské špičky v oboru a snad je to první krok k tomu, aby se zde studium etablovalo tak jako v západní Evropě.

Jak je to v západní Evropě?

Ve Vídni na univerzitě existuje obor muzikoterapie už od roku 1959, a to jak v bakalářském a magisterském, tak i doktorandském stupni. Je to elitní obor s hrou na tři hudební nástroje a je velmi těžké se na něj dostat. Podobné je to ve Velké Británii nebo v severských zemích. Británie má od roku 1996 zařazené muzikoterapeuty mezi běžné profese. Dostali se tam dokonce dřív než psychoterapeuti – a je to logické. Každý chce důkazy, že léčba funguje, a to jde u muzikoterapie lépe než třeba u psychoterapie. Když máte pacienta s neurologickým problémem, tak stačí využít nějakou zobrazovací metodu aktivity mozku, a díky ní jasně vidíte, jaký na něj má hudba vliv. V žádné postkomunistické zemi naopak muzikoterapie takto uznávaná zatím není.

Jak to? Od dob komunismu už nějaká doba uplynula.

To ano, ale asi je to ještě málo. Jsem delegátem za naši republiku v Evropské asociaci muzikoterapeutů a dobře vidím, že v postkomunistických zemích se zatím ohledně tohoto tématu všichni spíše dohadují. Vždycky se najde pár stěžovatelů, kteří odradí úředníky, aby se tento obor stal uznávaným a aby se mohl studovat. Základem je náš obor legislativně ukotvit, definovat, kdo je to muzikoterapeut, co má umět a jaké má mít vzdělání. To tu zatím chybí.

Když už se bavíme o studiu, jak by měla vypadat výuka hudební výchovy na základních školách, aby to pro děti bylo přínosné?

Měla by být především nevýkonová, nic takového jako zazpívej a já ti dám známku. To je zbytečný stres a je jen ke škodě. Zpívání je vlastně dost intimní zážitek. Ve škole by měl zpívat zejména učitel a děti se přidávat podle svých schopností. Zpívat a hrát na hudební nástroj by měl ideálně každý; a hlavně ti, kteří to mají rádi a baví je to. A je jedno, jestli je to falešně, účinek to má stále stejný. Učitelé hudební výchovy by se proto měli snažit děti zaujmout. Není až tak zásadní znát všechny skladby Dvořáka a Smetany, spíš jde o to dětem vztah k hudbě zprostředkovat v celé šíři.

Je něco, co na hudbě není zase až tak dobré?

Pokud je moc nahlas, kvůli tomu se můžeme dostat do stresu. Dnes by se, myslím, mělo víc mluvit o tom, že člověk by měl být také někdy v tichu a vnímat sám sebe. Tak by zjistil, co potřebuje.

Co podle vás můžeme v tichu slyšet?

Myslím si, to je moje filozofie, že každý z nás je originální božská myšlenka. V neustálém hluku či za zvuku muziky ovšem nemáme čas na to se ztišit, zamyslet se, poslouchat se a vnímat, jak k nám přicházejí různé otázky. Když nechceme poslouchat sami sebe, jednoduše si něco pustíme, abychom tyto otázky přehlušili. Když si na ticho naopak uděláme čas, budeme chvíli potichu a necháme k nám věci přijít, můžeme pak přemýšlet, proč se nám zrovna tohle objevuje v hlavě, jaký to má význam a jak s tím naložit.

Úvodní snímek: Jaroslav Jiřička

Barbora Postránecká

Barbora Postránecká

Narodila se v roce 1983, první noviny založila v páté třídě na základní škole. Později vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy a během deseti... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Dlužníci si polepší, nezabavitelná částka roste. Exekuce očima expertů

Stát chce pomoct dlužníkům navýšením nezabavitelného minima. Pomůže to dlužníkům? A věřitelům? Ptáme se exekutora, v neziskovkách i politiků.

Peníze

Jak investují dolaroví milionáři. Přítel na telefonu

Navzdory předsudkům investují dolaroví milionáři převážně opatrně. Od svých finančních poradců nečekají nejvyšší možné výnosy, ale spolehlivou...

Finmag

Překvapivé stavby: Rekonstrukce historické budovy Národního muzea

Zvenku ten dům známe všichni. A kdo byl uvnitř? A kdo už tam byl po rekonstrukci? Aneb jak praví chlapík z geniálního kresleného vtipu Michala...

Finmag

Americe by slušela sociální demokracie, ne Sandersův socialismus

Demokratický socialismus je politický směr, který věří na to, že továrny budou vlastnit dělníci, ovšem na rozdíl od Sovětského svazu bude...