Na své dítě nemám právně nárok. Duhové rodiny jsou v šedé zóně, musí věci obcházet, říká Štípková

Povídaly jsme si doma u herečky Marie Štípkové a její přítelkyně. Z původního rozhovoru s Marií se nakonec stalo příjemné povídání ve třech. A probraly jsme kde co od dospívání v Českém Těšíně přes studium na DAMU až po bizarní coming out skrz bulvár a hlavně rodičovství. Ve vedlejším pokoji totiž celou dobu spalo miminko, za kterým holky čas od času na střídačku chodily. Úplná normálka jako v jakékoli jiné rodině s malým dítětem. Škoda, že v mnoha aspektech tahle rodina jako „normální“ brána není. Ne přáteli, rodinou nebo nejbližším okolím, ale systémem...

Duhové rodiny u nás se pohybují v šedé zóně, přitom by stačilo tak málo a nemuselo by tomu tak být. Žádné tradiční rodině by to neublížilo a mnoha rodinám a dětem by to pomohlo. Co tedy vlastně znamená ono tolik skloňované „normální“? Musela jsem konstatovat, že večeře v rodině dvou mladých žen mi přišla jako ta nejnormálnější na světě: dobré jídlo, kočička, mimino, přezouvání do bačkor, kočárek v předsíni. Prostě „normálka“. Vlastně bych těžko hledala lepší definici „normality“ a normální rodiny.

Marie má osmiletý gympl s všeobecným vzděláním, ale po střední šla na DAMU. Tak snadné to ale nebylo, ze začátku k tomu totiž ještě zkoušela studovat práva – trochu prý kvůli rodičům, kteří chtěli, aby vystudovala i něco „normálního“. Zase ta „normalita“. „Na DAMU jsem šla proto, že jsem během střední přičichla k divadlu. To byla spíš náhoda. Mám o dva roky starší sestru, která vždycky hrozně řešila, aby nás neporovnávali, takže jsme nesměly dělat stejný věci. Ona tehdy chodila na dramaťák, takže já nesměla. A samozřejmě, zákonitě, všechny věci, které starší ségra dělala, mě zajímaly nejvíc. A tak když to kvůli škole už nestíhala, začala jsem do dramaťáku chodit já, a rok nato jsem se ocitla na jevišti Těšínského divadla.“

Divadelní prostředí ji chytlo, ještě v kvartě se chtěla hlásit na konzervatoř, ale rodiče ji přemluvili, aby gympl dokončila. Za to, že je poslechla, jim je dodnes vděčná: „Mám díky tomu všeobecné vzdělání, což mi přijde fajn. Na DAMU jsem to šla zkusit s tím, že by mě asi celoživotně mrzelo, kdybych to nezkusila. Chtěla jsem zkusit i jiný školy, nelpěla jsem na tom.“ Ale protože přijímačky na umělecké školy jsou podstatně dřív, ještě před maturitou věděla, že ji přijali: „Když se to naši dozvěděli, udělali takové to ‚Jé, aha, tak bezva, to máš asi talent… Ale zkusíš ještě nějakou normální školu, že jo?‘“

A tak se dostala i na „normální“ práva, která zkoušela studovat zároveň s herectvím: „To teda absolutně nešlo, bylo to mimo.“ Její semestr na právech byl prý divočina – po kotrmelcích na hodinách akrobacie přejížděla přes celou Prahu na přednášky, kde usínala, a její táta, sám právník, ji uklidňoval, že bude stačit naučit se na zkoušky. „Tak jsem se na ty zkoušky normálně přihlásila, pak jsem si o zkouškovým otevřela učebnici římskýho práva, a když jsem se přistihla, že si už asi po čtvrtý čtu úvod, tak jsem to zase zavřela.“

Můžu se zeptat, jak jsi to měla s coming outem a jak vlastně do tvého příběhu zapadá?

Mám takovou legrační historku. Můj coming out se totiž odehrál skrz bulvár ještě předtím, než jsem to stihla doma říct. Já totiž tehdy chodila s Anetou Langerovou, byla to moje druhá přítelkyně. S tou první jsem byla skoro dva roky, a to byla moje úplně první zkušenost – bylo mi dvaadvacet a na to, jak to mám, jsem přišla poměrně pozdě. Do té doby mě to párkrát napadlo, ale vždycky jsem tu myšlenku prostě vytěsnila. Poprvé asi ve čtrnácti nebo patnácti ještě v Těšíně, to byla trochu jiná doba. Reagovala jsem stylem „Ty jo, tak jestli je to takhle, tak to nejde žít“. A poslala jsem tu myšlenku pryč. Tehdy se vynořila otázka: „Co když je to takhle? Co když to máš jinak, co když jsi na holky?“ Ale neměla jsem žádné představy o fyzickém kontaktu třeba s kamarádkami, žádnou přímou zkušenost. Spíš tě napadne, že by to tak mohlo být, a pak si řekneš „Ty jo, ne, to by nešlo.“ To se zlomilo až s prvním zážitkem.

Kamarádky na gymplu asi v té době randily s klukama, ne? Co ty?
Já vlastně taky. Tedy víc jsem se s nima asi kámošila, a pak jsem byla vždycky překvapená, že se mnou třeba chtějí chodit. Z dnešního pohledu mi moje tehdejší vztahy nebo chození přijdou legrační, stejně jako první sexuální zážitky, které se odehrály s klukama. A možná, že i proto mi to později všechno „scvaklo“ a bylo jasné, že to mám jinak. Že jsem na holky.

To je ta dobrá varianta. Umím si představit, že místo, odkud pocházíš, dokáže být nepřívětivé. Jak je vlastně velký Český Těšín?
Český Těšín má asi 25 tisíc obyvatel, ale máma bydlí patnáct kilometrů od Těšína, fakt na vesnici. Já si třeba myslím, že naši ještě pořád nepřešli do fáze, kdy s tím budou natolik v pohodě, že o tom začnou úplně otevřeně mluvit i před svým okolím. To je podle mě další fáze přijetí. Je super, že nás berou, že se navštěvujeme, že vnímají naše dítě jako vnouče. Ale mámina kamarádka prý jednou na nepřímou otázku, jak vlastně vnímá, že dvě holky spolu mají dítě, odpověděla, že jí to tedy v pořádku nepřijde a že by to tak nemělo být. Máma se proti tomu nedokázala vymezit, ale od té kamarádky ji to hrozně zasáhlo. Ale chápu, že je strašně těžký bojovat ne přímo za sebe, ale za svoje dítě…

Přisedá si k nám i Mariina přítelkyně Anna-Marie a v povídání pokračujeme všechny společně. 

„Naši rodiče jsou z generace, která si myslí, že chodit k psychiatrovi znamená, že je člověk ‚magor‘, nebo že být teplej znamená být nemocnej. Z naší generace by ti nikdo asi neřekl, že jsi nemocná, když jsi lesba, nebo že rodina je muž a žena. Generace našich rodičů je pořád ustrašená. Je to takový ten strach ‚co kdyby to někdo slyšel‘,“ říká Marie-Anna.
Marie kývá a doplňuje svoji přítelkyni s tím, že tomu rozumí a nepopírá to: „Vím, že to mají složité. A je to, myslím, i místem, kde žijí. Mám pocit, že jiná situace by byla v Praze, kde je společnost přece jenom barevnější a otevřenější a tahle témata a komunita jsou tu víc vidět.“ Obě se smějí a vtipkují o tom, že je Marie nejspíš jediná lesba v celé historii její rodné vesnice: „No, možná, že tam někdy nějakou lesbu ve středověku upálili.“ 

Téma rodičů Marie uzavírá tím, že v rámci svého nastavení dělají maximum a že z jejich strany cítí přijetí: „Dávají tolik, kolik můžou. Nepotřebuju, aby poskakovali s duhovou vlajkou a hlasitě křičeli, že nám fandí. Asi jsem se vymezovala, když moji přítelkyni označovali před někým jako ‚kamarádku‘, obzvlášť když už jsme byly ve fázi, kdy to v pořádku nebylo. Tátu tehdy asi nenapadlo, jak jinak ji označit. Ale i to je v pohodě, prošli jsme si tím a je fajn, že se to obecně posouvá a že další generace leseb už třeba nebude muset označovat své holky jako ‚kamarádky‘.“

Každopádně teď jste s přítelkyní mámy. Jak to u nás funguje například z právního hlediska?
Vůbec!

Jde o nějakou „šedou zónu“, ve které se dva lidé, kteří se mají rádi, chtějí mít rodinu a není to muž a žena, musí pohybovat?
Vlastně jo. Dvě ženy to asi mají a vždycky budou mít trošku jednodušší, ale pořád se pohybujeme v šedé zóně. Rodičem našeho dítěte je tak prakticky jenom moje partnerka. Já s ním právně nemám žádný vztah, nemám žádné povinnosti ani práva.

Nejde to vyřešit nějakou dodatečnou smlouvou? Nějak to obejít?
Marie: Nejde. Táta je právník, už jsem se na to ptala. On tedy dělá trestní právo, takže mě odkázal jinam, protože se v tom tolik nevyzná, a mě vlastně překvapilo, že neví, že to nejde. Nejdřív byl přesvědčený o tom, že to přece nějak určitě jít musí. Ale nejde. Právně je dítě jen mojí přítelkyně.
Anna-Marie: Lze to ošetřit sepsáním plné moci. Ale tu musíš sepisovat na každý úřední výkon zvlášť. Třeba když napíšu plnou moc na to, aby za mě Marie vyzvedla něco na poště, tak na tu plnou moc vydají jen jeden jediný dopis. Takže já můžu napsat plnou moc, že Marie jde s malým k lékaři, když jsem třeba nemocná já i dítě, ale až tam půjde za nějaký čas na kontrolu, tak musím napsat další plnou moc. Samozřejmě jsme si našly pediatra, který je totálně otevřený, mimochodem je taky queer a je super.

Bylo těžké někoho takového najít?
Marie: Stalo se to náhodou. Je to kamarád kamarádky. Hodně jsme to řešily, chtěly jsme, aby to byl někdo, koho známe, nebo na něj máme dobré doporučení, ideálně mladší člověk. A nakonec jsme ho našly.
Anna-Marie: Do téhle šedé zóny se dostává člověk neustále v tom smyslu, že musí něco nějak obcházet, má pocit, jako by se znova ocitl v socialismu a sháněl podpultové zboží. Je jasné, že do školky se budeme dostávat přes někoho, k pediatrovi taky přes někoho a taky tam jdeme s tím, že hned na úvod musíme říct: „Máme to takhle. Je to v pohodě?“
Marie: No jasně, nemusela bys to takhle dělat, ale v tu chvíli snáz narazíš na někoho, kdo to nepřijme.

A stalo se vám, že by to někdo nepřijal?
Marie: Díky tomu, že jsme to udělaly právě takhle, tak ne.
Anna-Marie: Pořád se obklopujeme jen lidmi, kteří jsou s tím v pohodě.
Marie: Nikdy jsme nenarazily na odmítnutí, nebo nepřijetí.

Anna-Marie: Prostě jsme se s duhovým nosítkem nepromenovaly po náměstí, nedržely se za ruce a nelíbaly se před kostelem, ale dovedu si představit, že kdybychom to udělaly, tak můžeme narazit. Spíš je to o tom, že pořád musíš hledat nějaké „jiné“ cesty. Nechci říkat, že jsme v nějakém undergroundu, k tomu to přirovnávat nechci, ale neustále hledáme neoficiální cesty. Ono se říká, že adopce homosexuálními páry není povolená, ale to není pravda, ona povolená je! Homosexuální páry normálně adoptují, jen není povoleno mít napsáno v rodném listě dva rodiče stejného pohlaví.

Takže v případě adopce vlastně adoptuje jen jeden z páru?
Marie: Ano, většinou je to tak, že celým procesem procházejí oba, všemi pohovory a testy. Akorát do rodného listu může být zapsán jen jeden, stejně jako když se žádá o svěření do péče. A oficiálním rodičem nebo opatrovníkem je prostě jen ten jeden.
Anna-Marie: Můžeme si adoptovat třeba šest, sedm dětí, když na to přijde, ale v těch papírech bude jen jedna z nás. Úředníci to normálně podporují, chodí na semináře o svěřování dětí do duhových rodin, učí se, jaké u nich mají posuzovat parametry, takže potud to je „proražený“. Bohužel ale chybí, aby se nahoře konečně řeklo „Ano, můžou!“ Ono se přece nikomu nic nestane, žádná tradiční rodina se nezhroutí. My dvě rozhodně tradiční rodinu nevybudujeme tím, že si vezmeme každá nějakýho kluka. 

Jak je to vlastně v divadle a v hereckém prostředí s nějakým přijetím a s homofobií?
Divadelní prostředí je dost otevřené a myslím, že i to mi dovolilo to začít žít. A začít to žít intenzivněji. Zbavit se strachu nebo představy, že to žít nejde. Už na DAMU jsem měla v ročníku gay spolužáka a obecně tam napříč ročníky byli queer lidé. Lesby tolik ne, ale gay byl skoro v každém ročníku. Člověku dodá odvahy, že tam ti lidi jsou, že je to v pohodě a že se můžou projevovat s tím vším, co jsou. A stejně tak to je v divadle. Spíš já sama jsem měla takovou fázi, kdy jsem řešila vlastní ženskost a její míru u sebe sama.

Myslíš v tom smyslu, jak by to mohlo ovlivňovat lidi kolem nebo režiséry či režisérky při práci s tebou?
Toho jsem se právě bála, aby mě moje orientace typově nezaškatulkovala. Ale ony jsou to vlastně dvě oddělené linky. Já jsem asi nikdy nebyla úplně „holčičí holka“ – jenže co je to „holčičí holka“? Vždycky jsem měla raději kalhoty než sukni, ale když mě někdo v rámci role obleče do krásných šatů a vysokých šteklí, vnímám to jako kostým a umím se v tom pohybovat. A vlastně si to i užívám. Na jevišti. Pro mě je nepraktické v tom žít každodenní život, nejsem strojivý typ, co se namaluje a dělá parádu, většinou moc neřeším, jak vypadám. Upřednostňuju pohodlí a praktičnost. Ale na jevišti mě baví přijímat právě ty odlišné role, moct si „hrát“ na to, co sama nejsem. V určité fázi profesního života, někdy s koncem školy, jsem si říkala „ty jo, asi bych měla i v osobním životě nějak víc vyzařovat, být víc žena“. Tehdy jsem o tom hodně přemýšlela. Teď už to tolik neřeším a vlastně už ani neřeším, jestli mě někdo neobsadí proto, že jsem na holky. Navíc myslím, že se to reálně neděje. Spíš mi přijde srandovní, že mě nikdo neobsadil do všech těch leseb, co se občas v české televizní nebo filmové tvorbě objevují.

To je zajímavé téma reprezentace – máš pocit, že se to zlepšilo, že jsou queer postavy víc vidět v audiovizi nebo v divadle?
Pořád je to zobrazování strašlivě stereotypní. Naposledy jsem si všimla postavy, kterou hrála Martha Issová v Pozadí událostí. To byl vlastně docela dobrý pokus! Bylo to teda v příšerném seriálu, ale její linka nebyla úplně špatná. Dvě holky, co spolu už jedno dítě mají a čekají druhý. Ok, zbytečně nevhodně se do ní navážel kolega, ale vlastně to nějak víceméně zobrazuje realitu. Byly tam věci, které by tam být nemusely, ale ok. Queer postavy se v kinematografii i v televizní tvorbě objevují častěji než dřív, ale pořád jde víceméně o stereotypní zobrazení: gay je „vykroucený“ a ideálně kadeřník. Taky to většinou nejsou hlavní postavy, spíš legrační figurky nebo záporné postavy, které odloudí manželku protagonisty.

Takový stereotyp rolí ženy ve společnosti napříč životem…
Marie: A to se do toho promítá… Pak tam zkus hledat to ani ne 1 procento rolí, které by měla mít tahle menšina.
Anna-Marie: Takže pokud nejde o adaptaci současných románů jako Pohlavní životy siamských dvojčat nebo Chladnější vrstvy vzduchu, queer role pro ženy moc nejsou.
Marie: Vlastně teď hraju queer postavu v A Studiu Rubín. Alex je bisexuálka. Inscenace se jmenuje Na konci století ryb a je to adaptace Rozhovorů s přáteli, kde se ta postava jmenuje Melissa.

Co si představujete, že bude třeba za pět let? Myslíte si, že budete vdané a váš syn bude mít oficiálně dvě mámy? Jaká je vaše ideální představa?
Marie: Syn bude chodit do školky, bude mít bráchu nebo ségru. Budeme bydlet v domečku na vesnici a budeme mít psa. No dobře, v domečku asi bydlet nebudeme, ale ve větším bytě snad jo.
Anna-Marie: Za pět let asi budeme mít druhý dítě a možná psa.

Chcete se vzít?
Marie: Až se budeme moct vzít, tak jo. Je to logický krok, protože pak si budu moct přisvojit naše dítě. Určitě se chceme vzít. Nevím, jestli to bude už za pět let, ale za deset určitě.
Anna-Marie: V nejhorším se může stát, že přijmou ústavní změnu, že manželství je svazek muže a ženy. Tím se cesta k rovnoprávnosti ještě víc zkomplikuje. Jednou bude úplně normální, že spolu žijí dvě ženy. A bude to tak moc normální, že ti, kteří tomu dnes odporují, budou směšní.

Za poskytnutí fotografie Marie s Annou-Marií a jejich synem děkujeme organizaci Jsme fér, která usiluje o manželství pro všechny v České republice.