Matky, které litují mateřství, byly dosud potichu. Jejich zkušenost je důležitá pro celou společnost
Nutí někdo ženy, aby ty děti měly? Jsou ty, co děti nechtějí, jen sobecké kariéristky? A kde jsou v celé té rovnici muži-otcové? Ženy, které děti nechtějí nebo mateřství litují, tu byly vždycky. Jen dosud nebyly slyšet. Jejich hlas byl slabý i kvůli věčným a často lichým argumentům, které se v debatě o podobách mateřství na jejich hlavy skoro vždycky snesou. Irena Buršová je ve svém komentáři rozebírá jeden po druhém.
„Lituji, že jsem se stala matkou.“ Každý podobný text vyvolá silné emoce. Mateřství je v naší kultuře totiž vnímáno jako něco posvátného. Od toho jsou přece ženy na světě – aby se staly maminkami. Říct, že jsem přivedla na svět bezbranné stvoření, ale později toho lituji, je vnímáno jako obrovská transgrese a tabu.
Reakce na toto téma jsou pestřejší a částečně se dělí podle genderu. Převážně ženy často děkují za otevření tohoto tématu. A rozhodně ne jen proto, že by to byly ony, kdo litují svého mateřsví. Mohou to být i hodně vyčerpané matky nebo kterékoliv ženy, které empatizují a soucítí s jinými, protože chápou, že lidský prožitek je složitý a rozmanitý.
A existuje také specifická skupina kritických žen, které prožívaly mateřství dobře a trvají na tom, že ani ostatní si nemají na co stěžovat. Případně reagují na jakoukoli kritickou reflexi oblíbeným „my jsme to nějak přežily, tak vy musíte taky“. Častěji jsou pak velmi popuzeni muži a najdou si mnoho důvodů, proč odsoudit jak matku samotnou, tak celé téma mateřství jako svobodné volby – o tomhle nemluvte, jste nemocné a zvrácené, všechno je vaše vina.
Ve většině diskuzí, které se o tomto tématu vedou, se dříve či později objeví stejné argumenty. Pojďme se na ně podívat zblízka.
„Své dítě miluji, ale lituji mateřství“
Některým lidem se zdá, že litovat mateřství a milovat své děti je protimluv a že si tyto matky lžou do kapsy. Buď své dítě miluji, a pak ničeho nelituji. Nebo něčeho lituji, a tím pádem dítě nemiluji. Svět ale není černobílý. Prožitek ženy z mateřství a vztahu k jejímu dítěti není černobílý. Žena může svoje dítě milovat a pečovat o něj s láskou, a přitom cítit lítost nad tím, že se ona stala matkou. Není to nenávist k vlastnímu dítěti, ale k situaci, ve které se ocitla. Zvlášť v případě, kdy se z rodičovské zkušenosti vytratil partner a větší podpora okolí a žena zůstala na všechno sama.
„Nikdo ji nenutil, aby to dítě měla“
Tohle je opravdu věčný argument – „nikdo ji nenutil, aby měla děti; nikdo ženám nebrání ve vstupu do politiky; nikdo dívkám nebrání studovat technické obory“. Ano, nikdo je nenutí s pistolí u hlavy. Ale tohle extrémně zjednodušující pojetí zcela ignoruje sociální tlak, pomíjí předsudky, stereotypy a návyky, které o životě máme a které jsou nám do hlav vkládány od narození během výchovy. Působení kultury, rodiny, vzdělávacích institucí, pracovních kolektivů, médií. Ženy nejsou „nuceny“ mít děti jako v Příběhu služebnice, ale celá naše patriarchálně-konzervativní kultura a společnost na ně nekřičí nic jiného: ženy jsou na světě od toho, aby byly maminkami. Smyslem života ženy je mít děti a pečovat o ně. Dobrovolně bezdětná žena je divná, méněcenná, zvrácená.
Mít děti je přirozený lidský pud a většina žen zatím stále vyrůstá v tom, že to je v dospělosti jejich hlavní úkol a role. Mnohé ani nenapadne, že by to mohlo být jinak, a pokud zapochybují, společenský tlak je rychle vrátí do zajetých kolejí. Takže většina žen ty děti pořád má. Nakolik bylo jejich rozhodnutí opravdu čistě jejich a nakolik zapůsobil vliv společenských tlaků a očekávání, většinou nelze říct. Ale je jisté, že někdy bylo důležitějším faktorem to druhé.
Kde jsou otcové?
Stejně jako u dalších témat, jako je sexualizované násilí, nechtěné těhotenství nebo péče o děti, i v diskuzi o mateřství jako by muži vůbec neexistovali. Jako by skutečně stačilo, že dítě zplodí a pak nějak z celé rovnice zmizí a za všechno už může jen žena. Na ní je zodpovědnost za dítě, ona o něj nejčastěji pečuje, ona s ním často zůstane sama, když partner od rodiny odejde. Když se pak otec o děti moc nezajímá a těch pár tisícovek alimentů neposílá, je to opět ženina zodpovědnost, že si pro zplození potomků vybrala špatného jedince.
Ženy-matky se proti tomu stále více ozývají – chtějí větší zapojení mužů do péče. Veřejně mluví o tom, že mateřství je náročnější, než jsme doposud všichni předstírali. Vyjadřují, že po narození dětí chtějí být víc než jen matkami. Tohle u mužů skoro neřešíme, respektive takové postoje neodsuzujeme. Otcové nebývají pranýřováni, když se sbalí a od rodiny odejdou. Nebo když sice zůstávají, ale moc se péče neúčastní. Neodsuzujeme je jako sobce, když „na úkor rodiny“ pracují nebo když děti vůbec nemají. Otce, kteří nepečují, nikdo hanlivě „kariéristy“ nenazývá.
Mansplaining – muži vysvětlují ženám jejich prožitky
Specifickou a všudypřítomnou součástí diskusí na téma „lituji svého mateřství“ je takzvaný mansplaining. Zjednodušeně jde o jev, kdy muži povýšeně ženám vysvětlují, jak ony mají žít a prožívat něco, co ti muži sami nikdy nezažijí. Ale nezůstane jen u vysvětlování, hned ty ženy až agresivně odsuzují. Aniž by je vyslechli. Aniž by se nad tím zamysleli. Aniž by si uvědomili, že hodnotí něco, s čím nemají a nemohou mít vlastní zkušenost. Aniž by brali v potaz, že prožitek každého člověka může být jiný a jejich pohled na svět není jediný správný. Taková diskuse proběhla třeba zde.
Takové komentáře jsou všudypřítomné. A zatímco část žen už je rozpozná jako bulšit a vymezuje se proti nim, pro mnoho dalších to jsou jen další kapky v moři sociálního tlaku, který nás nutí pořídit si děti bez většího přemýšlení, prostě proto, že to tak má být. A celý cyklus se nekriticky opakuje.
Pomůže to matkám, které litují
Převést své prožitky do slov, dostat je ze sebe ven, pojmenovat to, sdílet – a pak zjistit, že zdaleka nejsem jediný nebo jediná, kdo takto smýšlí a prožívá, přináší velkou úlevu. Když je člověk dlouho sám se svými temnými myšlenkami, bičuje se a stydí a pak si přečte, že jiný člověk to má stejně, může získat pocit normality a sebepřijetí.
Ano, mateřství nejde vzít zpět. A ženy to vědí. Drtivá většina z nich od dítěte neodejde a žádná ho nedá v pěti letech do babyboxu. I když vyjádří lítost nad mateřstvím, současně ví, že to nelze změnit, že zůstane matkou napořád. Ale vyslovit všechny negativní pocity nahlas může přinést pocit sebepřijetí a třeba i vědomí, že si mohou říct o pomoc a se svými pocity dlouhodobě pracovat.
Pomůže to ženám, které mateřství zvažují
Slyšet, že někdo jiný lituje něčeho, co my sami zvažujeme, je nesmírně hodnotná informace. Pokud budou všichni nahlas říkat jen to, že mateřství je sice náročné, moc se nevyspíte a z nekonečných „A plóóč?“ budete chvíli blbnout, ale nakonec je to to nejúžasnější, co v životě můžete zažít, tak tomu samozřejmě věříte. A i když třeba máte pochyby, tak je zaplašíte. Když se nedostaví pocity štěstí a naplnění po porodu ani po několika letech, budete si navíc připadat jako monstrum, které necítí ke svému dítěti něco, co přece cítí úplně všechny ostatní matky.
Myslíte si, že se obraz mateřství příliš idealizuje?
Informace, že existují i ženy, které mateřství litují, může změnit běh lidského života – některé ženy najdou oporu pro své vnitřní pochyby, některé začnou přemýšlet o tom, jestli mateřství bude smyslem jejich života. Další třeba budou lépe připraveny na šok a změny, které s rodičovstvím přijdou. Příběhy žen, které mateřství litují, dovolují ostatním ženám (i mužům) učinit o mateřství a rodičovství skutečně informované rozhodnutí, na rozdíl od situace, kdy jim nabízíme jen část obrazu.
Pomůže to celé společnosti
Naše společnost potřebuje slyšet různorodé příběhy. Doposud totiž převažovalo vyprávění o tom, jak žije, prožívá a jak svět interpretuje bílý heterosexuální celkem zajištěný a celkem zdravý muž, který více pracuje a vydělává a méně pečuje. Lidé z jiných demografických skupin a s jinými sociálně-ekonomickými charakteristikami byli doposud téměř zticha. Lidských příběhů a zkušeností je přitom nespočet a my potřebujeme přijmout fakt, že svět je rozmanitý, není černobílý a není jen takový, jak jej vnímáme my.
Žena se prostě musí obětovat pro dítě, pro přežití druhu, jinak je sobecká. Musí mít děti, jinak je sobecká. Vytváříme stejné tlaky i na muže?
V tomto konkrétním případě je potřeba trošku jinak vyprávět příběh o mateřství, rodičovství, o dětech, rodině a péči. Pokud chceme mít prospívající děti a spokojené matky, musíme je poslouchat a poznat různé odstíny mateřství. Jen tak můžeme zohlednit jejich různorodé potřeby a dát jim co nejlepší podporu.
„Kdo je vlastně sobec?“
Sobectví se v různých obměnách skloňuje skoro pod každým textem o mateřství a popisku autentického prožitku. Žena se prostě musí obětovat pro dítě, pro přežití druhu, jinak je sobecká. Musí mít děti, jinak je sobecká. Musí se věnovat jen jim, nikoli vedle toho třeba chvíli pracovat nebo nedejbůh pečovat o sebe, jinak je sobecká. Musí prožívat mateřství nadšeně a bez pochyb, jinak je sobecká. Vytváříme stejné tlaky i na muže?
Když se jakkoli zpochybňuje mateřství, objeví se argument, že pak jako lidstvo vymřeme. Jestli vymřeme, tak proto, že jsme si dodrbali planetu a vyplýtvali její zdroje, ne proto, že některé ženy děti nechtějí a jiné vyjádří, že je mateřství složité. V mém (feministickém) okolí má nebo chce děti drtivá většina žen. Jen zároveň vedle toho chtějí mluvit o tom, že to rozhodování není samozřejmé, že ten prožitek není jen sluníčkový a že je v pořádku mít různorodé pocity. Než ženy ihned osočovat, jak jsou sobecké, co takhle aspoň chvíli mlčet a nechat je vyprávět?
Aktuální číslo
- Jak se školy vypořádají s nástupem AI?
- Ženské zdraví se často zlehčuje a zanedbává. Nemusíme to ale "vydržet".
- My a nespavost. Existuje ideální spánek?
- Příloha Heroine tentokrát od dětí pro nás i od nás pro děti.
