Matky, které litují mateřství, byly dosud potichu. Jejich zkušenost je důležitá pro celou společnost

Česká rodinaKomentářMateřstvíRodina
Irena Buršová
| 19. 9. 2022 | 20 komentářů | 12 099
Matky, které litují mateřství, byly dosud potichu. Jejich zkušenost je důležitá pro celou společnost
Zdroj: Shutterstock

Nutí někdo ženy, aby ty děti měly? Jsou ty, co děti nechtějí, jen sobecké kariéristky? A kde jsou v celé té rovnici muži-otcové? Ženy, které děti nechtějí nebo mateřství litují, tu byly vždycky. Jen dosud nebyly slyšet. Jejich hlas byl slabý i kvůli věčným a často lichým argumentům, které se v debatě o podobách mateřství na jejich hlavy skoro vždycky snesou. Irena Buršová je ve svém komentáři rozebírá jeden po druhém.

„Lituji, že jsem se stala matkou.“ Každý podobný text vyvolá silné emoce. Mateřství je v naší kultuře totiž vnímáno jako něco posvátného. Od toho jsou přece ženy na světě – aby se staly maminkami. Říct, že jsem přivedla na svět bezbranné stvoření, ale později toho lituji, je vnímáno jako obrovská transgrese a tabu.

Reakce na toto téma jsou pestřejší a částečně se dělí podle genderu. Převážně ženy často děkují za otevření tohoto tématu. A rozhodně ne jen proto, že by to byly ony, kdo litují svého mateřsví. Mohou to být i hodně vyčerpané matky nebo kterékoliv ženy, které empatizují a soucítí s jinými, protože chápou, že lidský prožitek je složitý a rozmanitý. 

A existuje také specifická skupina kritických žen, které prožívaly mateřství dobře a trvají na tom, že ani ostatní si nemají na co stěžovat. Případně reagují na jakoukoli kritickou reflexi oblíbeným „my jsme to nějak přežily, tak vy musíte taky“. Častěji jsou pak velmi popuzeni muži a najdou si mnoho důvodů, proč odsoudit jak matku samotnou, tak celé téma mateřství jako svobodné volby – o tomhle nemluvte, jste nemocné a zvrácené, všechno je vaše vina.

Ve většině diskuzí, které se o tomto tématu vedou, se dříve či později objeví stejné argumenty. Pojďme se na ně podívat zblízka.

„Své dítě miluji, ale lituji mateřství“

Některým lidem se zdá, že litovat mateřství a milovat své děti je protimluv a že si tyto matky lžou do kapsy. Buď své dítě miluji, a pak ničeho nelituji. Nebo něčeho lituji, a tím pádem dítě nemiluji. Svět ale není černobílý. Prožitek ženy z mateřství a vztahu k jejímu dítěti není černobílý. Žena může svoje dítě milovat a pečovat o něj s láskou, a přitom cítit lítost nad tím, že se ona stala matkou. Není to nenávist k vlastnímu dítěti, ale k situaci, ve které se ocitla. Zvlášť v případě, kdy se z rodičovské zkušenosti vytratil partner a větší podpora okolí a žena zůstala na všechno sama.

„Nikdo ji nenutil, aby to dítě měla“

Tohle je opravdu věčný argument – „nikdo ji nenutil, aby měla děti; nikdo ženám nebrání ve vstupu do politiky; nikdo dívkám nebrání studovat technické obory“. Ano, nikdo je nenutí s pistolí u hlavy. Ale tohle extrémně zjednodušující pojetí zcela ignoruje sociální tlak, pomíjí předsudky, stereotypy a návyky, které o životě máme a které jsou nám do hlav vkládány od narození během výchovy. Působení kultury, rodiny, vzdělávacích institucí, pracovních kolektivů, médií. Ženy nejsou „nuceny“ mít děti jako v Příběhu služebnice, ale celá naše patriarchálně-konzervativní kultura a společnost na ně nekřičí nic jiného: ženy jsou na světě od toho, aby byly maminkami. Smyslem života ženy je mít děti a pečovat o ně. Dobrovolně bezdětná žena je divná, méněcenná, zvrácená. 

Čtěte také:

nechci mít dětiFoto: Lenka Hatašová

Mít děti není domácí úkol, který musíme splnit

Mít děti je přirozený lidský pud a většina žen zatím stále vyrůstá v tom, že to je v dospělosti jejich hlavní úkol a role. Mnohé ani nenapadne, že by to mohlo být jinak, a pokud zapochybují, společenský tlak je rychle vrátí do zajetých kolejí. Takže většina žen ty děti pořád má. Nakolik bylo jejich rozhodnutí opravdu čistě jejich a nakolik zapůsobil vliv společenských tlaků a očekávání, většinou nelze říct. Ale je jisté, že někdy bylo důležitějším faktorem to druhé.

Kde jsou otcové?

Stejně jako u dalších témat, jako je sexualizované násilí, nechtěné těhotenství nebo péče o děti, i v diskuzi o mateřství jako by muži vůbec neexistovali. Jako by skutečně stačilo, že dítě zplodí a pak nějak z celé rovnice zmizí a za všechno už může jen žena. Na ní je zodpovědnost za dítě, ona o něj nejčastěji pečuje, ona s ním často zůstane sama, když partner od rodiny odejde. Když se pak otec o děti moc nezajímá a těch pár tisícovek alimentů neposílá, je to opět ženina zodpovědnost, že si pro zplození potomků vybrala špatného jedince.

Ženy-matky se proti tomu stále více ozývají – chtějí větší zapojení mužů do péče. Veřejně mluví o tom, že mateřství je náročnější, než jsme doposud všichni předstírali. Vyjadřují, že po narození dětí chtějí být víc než jen matkami. Tohle u mužů skoro neřešíme, respektive takové postoje neodsuzujeme. Otcové nebývají pranýřováni, když se sbalí a od rodiny odejdou. Nebo když sice zůstávají, ale moc se péče neúčastní. Neodsuzujeme je jako sobce, když „na úkor rodiny“ pracují nebo když děti vůbec nemají. Otce, kteří nepečují, nikdo hanlivě „kariéristy“ nenazývá.

Mansplaining – muži vysvětlují ženám jejich prožitky

Specifickou a všudypřítomnou součástí diskusí na téma „lituji svého mateřství“ je takzvaný mansplaining. Zjednodušeně jde o jev, kdy muži povýšeně ženám vysvětlují, jak ony mají žít a prožívat něco, co ti muži sami nikdy nezažijí. Ale nezůstane jen u vysvětlování, hned ty ženy až agresivně odsuzují. Aniž by je vyslechli. Aniž by se nad tím zamysleli. Aniž by si uvědomili, že hodnotí něco, s čím nemají a nemohou mít vlastní zkušenost. Aniž by brali v potaz, že prožitek každého člověka může být jiný a jejich pohled na svět není jediný správný. Taková diskuse proběhla třeba zde.

Takové komentáře jsou všudypřítomné. A zatímco část žen už je rozpozná jako bulšit a vymezuje se proti nim, pro mnoho dalších to jsou jen další kapky v moři sociálního tlaku, který nás nutí pořídit si děti bez většího přemýšlení, prostě proto, že to tak má být. A celý cyklus se nekriticky opakuje.

Pomůže to matkám, které litují

Převést své prožitky do slov, dostat je ze sebe ven, pojmenovat to, sdílet – a pak zjistit, že zdaleka nejsem jediný nebo jediná, kdo takto smýšlí a prožívá, přináší velkou úlevu. Když je člověk dlouho sám se svými temnými myšlenkami, bičuje se a stydí a pak si přečte, že jiný člověk to má stejně, může získat pocit normality a sebepřijetí. 

Ano, mateřství nejde vzít zpět. A ženy to vědí. Drtivá většina z nich od dítěte neodejde a žádná ho nedá v pěti letech do babyboxu. I když vyjádří lítost nad mateřstvím, současně ví, že to nelze změnit, že zůstane matkou napořád. Ale vyslovit všechny negativní pocity nahlas může přinést pocit sebepřijetí a třeba i vědomí, že si mohou říct o pomoc a se svými pocity dlouhodobě pracovat.

Pomůže to ženám, které mateřství zvažují

Slyšet, že někdo jiný lituje něčeho, co my sami zvažujeme, je nesmírně hodnotná informace. Pokud budou všichni nahlas říkat jen to, že mateřství je sice náročné, moc se nevyspíte a z nekonečných „A plóóč?“ budete chvíli blbnout, ale nakonec je to to nejúžasnější, co v životě můžete zažít, tak tomu samozřejmě věříte. A i když třeba máte pochyby, tak je zaplašíte. Když se nedostaví pocity štěstí a naplnění po porodu ani po několika letech, budete si navíc připadat jako monstrum, které necítí ke svému dítěti něco, co přece cítí úplně všechny ostatní matky.

Myslíte si, že se obraz mateřství příliš idealizuje?

Informace, že existují i ženy, které mateřství litují, může změnit běh lidského života – některé ženy najdou oporu pro své vnitřní pochyby, některé začnou přemýšlet o tom, jestli mateřství bude smyslem jejich života. Další třeba budou lépe připraveny na šok a změny, které s rodičovstvím přijdou. Příběhy žen, které mateřství litují, dovolují ostatním ženám (i mužům) učinit o mateřství a rodičovství skutečně informované rozhodnutí, na rozdíl od situace, kdy jim nabízíme jen část obrazu.

Pomůže to celé společnosti

Naše společnost potřebuje slyšet různorodé příběhy. Doposud totiž převažovalo vyprávění o tom, jak žije, prožívá a jak svět interpretuje bílý heterosexuální celkem zajištěný a celkem zdravý muž, který více pracuje a vydělává a méně pečuje. Lidé z jiných demografických skupin a s jinými sociálně-ekonomickými charakteristikami byli doposud téměř zticha. Lidských příběhů a zkušeností je přitom nespočet a my potřebujeme přijmout fakt, že svět je rozmanitý, není černobílý a není jen takový, jak jej vnímáme my. 

Žena se prostě musí obětovat pro dítě, pro přežití druhu, jinak je sobecká. Musí mít děti, jinak je sobecká. Vytváříme stejné tlaky i na muže?

V tomto konkrétním případě je potřeba trošku jinak vyprávět příběh o mateřství, rodičovství, o dětech, rodině a péči. Pokud chceme mít prospívající děti a spokojené matky, musíme je poslouchat a poznat různé odstíny mateřství. Jen tak můžeme zohlednit jejich různorodé potřeby a dát jim co nejlepší podporu.

„Kdo je vlastně sobec?“

Sobectví se v různých obměnách skloňuje skoro pod každým textem o mateřství a popisku autentického prožitku. Žena se prostě musí obětovat pro dítě, pro přežití druhu, jinak je sobecká. Musí mít děti, jinak je sobecká. Musí se věnovat jen jim, nikoli vedle toho třeba chvíli pracovat nebo nedejbůh pečovat o sebe, jinak je sobecká. Musí prožívat mateřství nadšeně a bez pochyb, jinak je sobecká. Vytváříme stejné tlaky i na muže?

Když se jakkoli zpochybňuje mateřství, objeví se argument, že pak jako lidstvo vymřeme. Jestli vymřeme, tak proto, že jsme si dodrbali planetu a vyplýtvali její zdroje, ne proto, že některé ženy děti nechtějí a jiné vyjádří, že je mateřství složité. V mém (feministickém) okolí má nebo chce děti drtivá většina žen. Jen zároveň vedle toho chtějí mluvit o tom, že to rozhodování není samozřejmé, že ten prožitek není jen sluníčkový a že je v pořádku mít různorodé pocity. Než ženy ihned osočovat, jak jsou sobecké, co takhle aspoň chvíli mlčet a nechat je vyprávět?

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 20 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Lucie | 20. 9. 2022 13:06

Mateřství nelituji, ale je to těžší, než jsem si uměla představit. I přesto mám ale dvě děti. Nicméně jsou tady fyzické faktory, se kterými jsem nepočítala a které na sebe nevezme žádný chlap. A při debatách s kamarádkami zjišťuju, že nejsem zdaleka sama.
- diastáza, kdy ani fyzioterapie nepomohla a celoživotně budu vypadat jako v 6.měsíci, ačkoli vážím stejně jako před svatbou
- inkontinence
- natržení hráze až k zadku
- hemoroidy
- bolesti beder od špatného usazení pánve zpět po porodu
- rozevření děložního čípku a s tím spojená doživotní bolest při sexu
- naprostá nechuť k sexu, a to jsem byla kdysi velmi velmi vášnivá.
Měla jsem prostě smůlu, ale stát se to může. A když se k tomu přidá únava, monotónní dny, odtržení od vrstevníků, zapomínání slov, neschopnost udržet pozornost, když na mě někdo mluví, není divu, že občas třísknu věcmi nebo se rozbrečím. Jsem obklopená dětmi, ale připadám si sama.

+14
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Petr.b | 19. 9. 2022 16:01

No, není to nic nového, ale dovolil bych si upozornit, že ženy jsou na světě opravdu především proto, aby rodily děti. A muži proto, aby je oplodnili. To je základní zákon živé přírody. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak vše, co se s tím dá dělat. A jen lidé si myslí, že "jsou něco víc", a nebo, že je na světě něco důležitějšího než zachování druhu. Ale není. Pokud si to však nehodláme připustit, vystavujeme se velkému nebezpečí nejrůznějších frustrací.

-29
Reagovat