Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Jak přežít depresi a úzkost bez odborné pomoci

Natália Antoňáková | 9. 4. 2021 | 7 komentářů | Duševní zdraví | 63 448

Foto: Shutterstock

O tom, že pandemie a její důsledky vyvolávají psychické problémy i u lidí, kteří se s nimi do té doby nepotýkali, se mluví čím dál tím častěji. Ovšem kapacity většiny praxí praskají ve švech a žádný psychoterapeut nedokáže odstranit stav, v němž už rok žijeme. Mnohým z nás nezbývá než si pomoci sami. Co můžeme udělat, abychom se cítili lépe i bez terapie?

Psychoanalytička, kterou jsem nedávno v rámci své léčby navštívila, konstatovala, že v tomto prakticky „válečném stavu“, v němž se jako společnost nacházíme, jsou deprese a úzkosti přirozeným jevem i u jinak psychicky stabilních lidí. A co ti, kterých se psychické problémy dotýkaly už dávno před pandemií? Za dlouhá léta zápasu s úzkostí a depresí jsem asi nikdy nezažila šílenější horskou dráhu náhlých emočních propadů, probdělých nocí, stavů naprosté beznaděje a panického strachu než právě během posledního roku.

Nepatřím k lidem, kteří by své mentální zdraví zanedbávali ani za normálních okolností. Léta chodím na terapii, v časech nejhorších beru antidepresiva a snažím se mluvit o svých pocitech se svými blízkými, kteří jsou ochotni naslouchat a podpořit mě. Díky tomu všemu dokážu žít téměř bezproblémový život, cítit se šťastná a v bezpečí, mít energii a zápal pracovat. Uvědomuju si, jaké mám jako bílá evropanka privilegium, když můžu řešit své problémy s terapeutem i psychiatrem. To, že by mohla nastat chvíle, kdy ani jejich intervence nebude stačit k tomu, abych se cítila dobře, mě nikdy nenapadlo. Spoléhala jsem se na to, že jedna z možných forem pomoci může vždy situaci zlepšit. Pandemie ale všechno změnila. 

Vypadá to, že ani odborníci už nedokážou v krizi mentálního zdraví, která s covidem nabyla nevídaných rozměrů, lidem pomoct. Není to však způsobeno nekompetencí lékařů a terapeutů. I v lidské psychice jsou místa, traumata a stresové události, s nimiž ani psychoterapie či jakkoliv dobře určené dávky léků nejsou schopny zatočit. A nouzový stav, v němž se jako společnost dlouhodobě nacházíme, přesně do této kategorie bohužel spadá. 

Ani psychoterapie nepomůže 

Ať už jste v boji se svými psychickými problémy ostřílení, nebo se s depresí, úzkostí a dalšími přidruženými symptomy potýkáte vůbec poprvé, jejich spouštěče (či přitěžující vlivy) jsou u nás všech v tuto chvíli způsobené tou samou událostí. A ta se větví do mnoha nepříjemných a neustále se opakujících situací. Jsme denně zavření doma, zápasíme s online studiem a prací (v těch lepších případech), s výukou dětí, se strachem o své nejbližší, o svou finanční situaci a o budoucnost celkově. Mnoho z nás bylo navíc covidem zasaženo mnohem hlouběji a bolestivěji – nečekaným úmrtím v rodině nebo vlastním bojem s virem, který je často dlouhý, komplikovaný a vyčerpávající nejen fyzicky. 

Otázka tedy zní: Je vůbec možné se v takových podmínkách cítit dobře? Vrátit svému psychickému zdraví alespoň základní rovnováhu? Mně se to dlouhodobě spíše nedaří. Zní to pesimisticky a pro ty, kteří se s psychickými problémy nikdy nepotýkali, možná i přehnaně dramaticky a beznadějně. Ale ani doktoři, na jejichž pomoc v průběhu let spoléhám, mi neposkytli optimističtější prognózy. Říkají jen: „No jo, stresová zátěž je teď opravdu vysoká“, „Mít strach a nespat je úplně normální“ a „Nebojte, až se situace zlepší, budete se opět cítit lépe“.

Psychologové se přesunuli do online či telefonických sezení a zažívají extrémní příval ‚nováčků‘.

Zlepšení situace u nás se ale ani po roce nejeví jako něco, co leží v naší bezprostřední budoucnosti. Zlepšením nemám na mysli pouze klesající počet pozitivně testovaných a případné otevření služeb či prvního stupně základních škol. Mluvím o věcech, jako je pravidelné setkávání s přáteli a rodinou, navazování nových vztahů, stabilní výdělky, cestování, volný pohyb a obecně svoboda jednat na základě našich potřeba přání. To vše – rodina a partnerské vztahy, finance, kariéra, zdraví a svoboda – totiž tvoří základní pilíře spokojené lidské existence. Pokud se hroutí některé z nich (nebo rovnou všechny), je opravdu těžké si svou psychickou pohodu udržet.

Psychiatři nabízejí lidem vystaveným extrémnímu stresu nasazení léků, zvýšení dávkování či doplnění léčby o krátkodobě působící anxiolytika (léky proti úzkosti), která mají mnoho vedlejších účinků a bývají opravdu silně návyková. To je ostatně to, co psychiatři studují a umí. Z jejich pohledu je to řešení, které nyní mohou nabídnout i těm, kdo žádnou historii psychických nemocí nemají. Psychologové se teď přesunuli do online či telefonických terapeutických sezení a v rámci extrémního přívalu „nováčků“, jež momentálně zažívají, určitě dělají vše, co je v jejich silách, aby svým pacientům poskytli podporu. 

Terapie sebeláskou

Pokud však patříte k lidem, kteří v důsledku pandemie vyhledávají terapeutickou pomoc vůbec poprvé, nebo jste o svého psychologa kvůli nouzového stavu přišli (což je konkrétně můj případ), s velkou pravděpodobností budete zařazeni na dlouhou čekací listinu. I v případě, že se ke konzultaci s profesionálem dostanete, pravidelná sezení vám nejspíš nenabídne, protože kapacity většiny praxí praskají ve švech. Kromě tohoto ale pravdou zůstává, že žádný terapeut ani psychiatr nedokáže svým počínáním odstranit stav, v němž už rok žijeme. 

Pokud tedy nechceme žít v mlžném oparu popření reality, musíme přijmout fakt, že plnohodnotnou úlevu naší psychice v tomto období neposkytnou ani profesionálové. Možná to zní děsivě, ale také to nabízí nový úhel pohledu, z něhož se dá na psychické problémy v momentální situaci dívat. Zaprvé mě částečně opustila frustrace z toho, že mi „nikdo nedokáže pomoct“, respektive, že mi lékaři dokáží pomoct jen v rámci jejich lidských možností. Rozhodně jsem ale nerezingnovala a nesmířila se s tím, že situace je neřešitelná a my musíme trpět. Naopak jsem díky tomu pocítila silnější motivaci zabrat a vyvinout si vlastní „pohotovostní režim“, v němž budu fungovat, abych se cítila co nejlépe. Ze svého psychického zdraví jsem učinila mou životní prioritu číslo jedna. 

Pokud se budu sama cítit špatně, nebudu dobře fungovat na poli pracovním ani rodinném, a už vůbec nebudu oporou sobě a ani druhým.

Nejde vůbec o snadný úkol. Málokdo si může dovolit takový luxus, že se v rámci uchovávání své psychické pohody úplně „odpojí“ od práce, školy, denních povinností a bude se věnovat odpočinku, meditaci a procházkám v přírodě. Spousta z nás navíc není vnitřně nastavená na to, že psychiku bychom měli (a to nejen v současné době) stavět na první místo. Někomu může připadat až sobecké či bezohledné věnovat pozornost a péči hlavně sobě, obzvláště v době, kdy tolik lidí trpí a potřebuje podporu. Pro mě bylo důležité si uvědomit, že pokud se budu sama cítit špatně, nebudu dobře fungovat na poli pracovním ani rodinném, nebudu se realizovat ve věcech, které mám ráda, a už vůbec nebudu oporou sobě a ani druhým. Díky této změně směru, v jakém o svých psychických problémech uvažuju, se jejich prioritní řešení jeví jako ten nejlogičtější krok. 

Nikdo z nás se dnes ale nemůže stoprocentně upínat na „nástroje“, po nichž by sáhnul za normálních okolností. Setkávání s lidmi v práci nebo ve škole, večeře s přáteli, návštěva rodiny, radost z výletu doma či v zahraničí nebo cokoliv dalšího, co vám běžně pomáhá nasát energii a vystoupit z koloběhu tíživých myšlenek, je momentálně nedostupné. Nezbývá než se obrátit k sobě. V tom případě bychom na mentální poznámku „duševní zdraví nade vše“ neměli zapomínat při plánování i výkonu všech našich denních povinností. Univerzální pravidla platná pro každého vytvořit nelze, rozhodně ale platí, že na dostatek kvalitního spánku, odpočinek, time out od obrazovek a médií, kontakt s blízkými (i když jenom ten dálkový) a psychohygienu, by měl myslet každý, kdo se se svým psychickým zdravím ocitl v hluboké krizi. Je přitom potřeba si určit, co z výše zmíněného vám v životě nyní nejvíce chybí. 

Já na prvním místě

Já se kvůli úzkosti nejvíce potýkám s nedostatkem spánku a nebo s velmi nekvalitním odpočinkem, při kterém mi v hlavě blikají deadliny a e-maily. I když můžu působit jako flákač, zvolila jsem pro sebe strategii, že žádná povinnost, uzávěrka či nepřečtená zpráva nejsou důležitější, než mých alespoň sedm hezkých hodin v peřinách. I když mě občas stíhají výčitky svědomí, že jsem oproti „jiným lidem“ líná a neproduktivní, ve výsledku mi tohle pravidlo opravdu pomáhá. Občas to znamená, že se musím omluvit, že bohužel nestíhám, protože se potřebuju vyspat a už nedokážu déle sedět u počítače. V práci, ve škole i s rodinou se snažím být co nejvíce otevřená, nevymýšlet si výmluvy a na rovinu vysvětlit, že mé případné zpoždění, neúčast či nepřipravenost vznikají tím, že zachraňuju svou psychiku. Zatím se mi nestalo, že by takovou omluvu někdo nepřijal. Setkávám se naopak s velkou empatií a to i od lidí, s nimiž jsem pouze v pracovním vztahu. 

Právě v otevřenosti jsem našla alespoň částečný klíč k tomu, abych se své psychice mohla věnovat více. To, že při obtížích potřebujeme pořádně odpočívat, být na sebe hodní a ptát se sami sebe, co by nám mohlo trochu ulevit, není objev Ameriky. Spousta z nás tyto důležité věci ale pořád vytěsňuje, protože se neslučují s naším běžným fungováním. Máme obavy, že budeme považováni za slabé, nevýkonné, líné, že selžeme v roli rodičů, partnerů a zaměstnanců. Tyto obavy spoustu mentálních problémů ještě prohlubují, a tím se ocitáme v nekonečném koloběhu a domníváme se, že nemáme z nejrůznějších důvodů právo a čas z něj vystoupit. Někde uvnitř ale víme, že to právo máme, stejně jako všichni ostatní. Doba covidová přiživuje trend člověka-stroje a jedinou cestou k záchraně je dát okolí najevo, že se sebou už takto roboticky zacházet nemůžeme a nechceme. 

Bohužel i v roce 2021 je nutné si opakovat, že psychické problémy mají úplně stejnou váhu, jako onemocnění naší fyzické schránky. Stejně jako se zlomenou nohou nikdo nepůjde běhat, ani s pošramocenou psychikou by se nikdo neměl trýznit a nutit se do věcí, které mu způsobují ještě více bolesti. Pandemii je v tomto ohledu unikátní příležitost, jak na psychické zdraví konečně změnit pohled. Z osobní zkušenosti můžu říct, že něco se dá uběhnout i s bolavým kolenem. S bolavou duší je ale kromě běhu nepříjemné a vyčerpávající i všechno ostatní. Takový život si určitě nikdo nepřeje pro sebe ani pro své blízké. 

I mimo psychiatrii a psychoterapii je konečně čas začít vnímat mentální zdraví jako opravdu nejvýše postavenou prioritu v našich životech a to bez ohledu na to, kolik zodpovědnosti na nás den co den visí. Funkční a prospěšní pro sebe i pro druhé zkrátka budeme jen tehdy, když nám bude dobře. K mému velkému potěšení se touhle větou řídí čím dál tím více lidí. Mým největším přáním by ale bylo, abychom z pandemie vyšli jako společnost s touhle větou vytesanou do kamene. Buďme k sobě hodní a tolerantní. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Česko potřebuje prezidentku Danuše Nerudová, Lenka Bradáčová, Miroslava Němcová – ženy, o kterých se v souvislosti s kandidaturou mluví nejčastěji. Rut Kolínská, kterou na prezidentský post doporučoval Václav Havel. Adéla Šípová, která převálcovala své soupeře v boji o senátorské křeslo. Která z nich by se vám na Hradě líbila nejvíc? Vyzpovídali jsme pětici „prezidentek“ z titulní strany.
  • Feministická knihovnička Spolu s autorkami z knihovny Gender Studies jsme připravili přehled titulů, které formovaly ženské hnutí v jeho jednotlivých fázích. Od Vlastního pokoje přes Druhé pohlaví až po Ovoce poznání. Které knihy k nám stále živě promlouvají?
  • A pokud neumřela, pracuje dodnes „Čím víc pracujete, tím jste lepší. A o to víc chcete pracovat, protože zpětná vazba vám čechrá ego. A tak tomu přizpůsobíte celý svůj život,“ píše Michelle Losekoot v článku, ve kterém se každý workoholik zděšeně pozná. Jak se zbavit závislosti na práci ve společnosti, která výkon tak adoruje? A jak zjistíte, že máte problém?
  • Metafory našich životů Vyjasněme si pojmy, které zaznívají v diskusi o genderové nerovnosti. Skleněný strop, děravé potrubí, neviditelná práce… Pokud si nebudeme rozumět, těžko se na něčem můžeme dohodnout.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 7 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Eva | 10. 4. 2021 22:39

Díky za článek. Myslela jsem si, že pomoc psychologa nebudu potřebovat, jenže člověk míní a život mění.
Před půl rokem jsem odešla od manžela, který mě psychicky deptal (manipulace, nátlak, zastrašování, odříznutí od rodiny...) Trvalo to dlouho a taky si to vybralo daň na mé psychice, do toho ještě zhoršující se situace kolem Covidu.
Štěstí v neštěstí je, že jsem opět navázala vztahy s rodinou a že mám v práci kolem sebe skvělý tým lidí, kteří se mně snažili a stále snaží podpořit. To je balzám pro bolavou duši.
Na druhou stranu vím, že i oni mají svůj život a že svoje trable na nikoho nemůžu valit donekonečna.
Tak přišlo rozhodnutí vyhledat pomoc odborníka. V době pandemie úkol nesnadný, skoro na hranici sci-fi.
I přesto, že jsem dostala několik doporučení a kontaktů, nebyla šance, individuální i skupinové terapie jsou plně obsazené a ještě dlouho budou.
Bylo nezbytné využít záložní plán: musím si pomoct sama. Přišlo na řadu studium odborných článků - téměř nic jsem si z toho nevzala :-/, zkoušení meditačních technik - naučila jsem se správně dýchat :-), a podobně.
Výsledek je takový, že mi pomáhá dostatek spánku, koupel s olejovou přísadou, o víkendu dlouhé procházky, pokec s mamkou po telefonu, nebo třeba hudba a filmy...
A když jsou chvíle, kdy se mi nechce vůbec nic, "kousnu se do zadku" a vyrazím na tu procházku, nebo si pustím film, vezmu telefon a zavolám někomu z rodiny... opravdu mi to pomáhá.
Současná situace není jednoduchá, proto všem držím pěsti, zvládněte to.

+11
Reagovat
Naše tipy