Špatné dcery, trapné matky. Mluvit o stárnutí rodičů je pořád do jisté míry tabu

12 184 | Jana Patočková | 22. 9. 2020 | 20 komentářů | Mámy a mileniálky

Dospíváme v závislosti na tom, jakých dosahujeme životních met. Někdo dospěje manželstvím a dětmi, jiný hypotékou. Já si uvědomuju proces dospívání v závislosti na tom, jak stárnou moji blízcí. A především ti nejbližší – vlastní rodiče. Dochází mi, jak málo o tomhle procesu vím. A že ještě míň, jak ho zvládat.

Zdroj: Shutterstock

Seděla jsem v restauraci a naproti mně máma. Pomalu žvýkala řízek a neustále se snažila přes celý lokál máváním přivolat servírku. Byla hlasitá a netrpělivá a já ještě víc, když jsem se jí snažila nervózně vysvětlit, ať klidně počká, až se servírka přiblíží, že ji stejně nevidí. Vytáčelo mě, že nedokázala splnit moje společenská očekávání. Nebyla to cool máma, která si užívá nedělní oběd s dcerou, ale nevrlá starší paní, hlasitá, tak moc se nehodící do nonšalantně klidné restaurace.

Když už jsem měla pocit, že mi samou netrpělivostí, trapnem a neschopností zvládat samu sebe a situaci bouchne hlava a můj mozek se rozprskne o stěnu restaurace, přisedla si vedle nás mladá žena. Byla drobná, štíhlá, s výrazně krásnými rysy. Kolem ní se vznášel vzdušný balonový kabátek a trendy plisovaná sukně, na prsteníčku měla snubní prstýnek od známé české šperkařky. Nebyla skoro namalovaná, ale i přesto vypadala jako z katalogu švédské módní značky. Byla Dokonalá.

Vyrostla jsem v nastavení, že milníky dospělosti vedou přes dané společenské rituály. Akademický titul, vážný vztah, společné bydlení.

V tu chvíli se v mých představách můj mozek opravdu rozletěl po restauraci a jeho kousky zůstaly ve vlasech servírky, jejíž pozornost se máma snažila tak umanutě a nerudně přivolat. Teď si nás musela všimnout. Já si všimla jen toho, že se mi po tváři řine slza, protože v konfrontaci se zrcadlem dokonalého nedělního odpoledne v podobě ženy vedle nás jsem absolutně selhala – svou netrpělivostí v konfrontaci se společenskou situací a se svým vlastním milovaným rodičem, kterého jsem v tu chvíli nedokázala vidět jinak než jako nepříjemného staršího člověka. Vedle Dokonalé jsem seděla stárnoucí nedokonalá já se svojí mámou a bylo mi trapně. Za celý svět, ale nejvíc za sebe. A stejně jako ta Dokonalá si mého selhání musel všimnout snad úplně každý v restauraci. Kromě servírky, ta si nevšímala ničeho a dál vzadu utírala stoly.

Nedospělá stárnoucí mileniálka

Vyrostla jsem v nastavení, že milníky dospělosti vedou přes určité společenské rituály. Akademický titul, vážný vztah, společné bydlení s partnerem, svatba, děti. Občas proto jen obtížně zvládám to, co společnost považuje za definici absolutní dospělosti. Nedefinuje mě mateřství, hypotéka ani manželský slib, dokonce ani vlastní byt.

Společenskou optikou jsem nezávislá mladá žena s vlastním životem, která pracuje, platí složenky, zálohy a daně, a z baru si bere taxík, protože nemusí dvakrát přemýšlet, jestli tenhle výdaj na konci měsíce nebude drasticky chybět. Na druhé straně vnímám společenské pochybnosti. Najde si partnera? Vdá se? Bude mít děti? Je skutečně dospělá, když nesplňuje naše kritéria? Není i přesto nějaká divná? Tyhle nevyslovené otázky cítím až podezřele často.

Co mě ovšem taky definuje a vnitřně určuje moji dospělost, je prostý fakt, že jsem dcera. Dcera stárnoucího rodiče, matky samoživitelky, která mě v divokých devadesátých sama vychovala a kterou za to obdivuju. Většinu času se cítím privilegovaně, někdy vlastně velmi svobodně a dospěle. A pak jsou chvíle, kdy by se ve mně dospělosti nedořezal – a to jsou právě chvíle, které trávím se svojí mámou. Chvíle, kdy jsem pořád zároveň dítětem, ale střídavě přebírám tlak zodpovědnosti, který značí dospělost. Vidím svého rodiče stárnout a nedokážu najít v situaci to správné místo. Jsem pořád dcera, ale už nejsem dítě. Jak se mám připravit na moment, který jako by společnost neustále vytěsňovala: stárnutí?

Romantičtí důchodci z fotobank

Jako třicátnice neustále až obsesivně řeším vlastní stárnutí a k němu se teď přidává stárnutí těch nejbližších. Tíživý pocit, který mi někdy sedí na hrudi před spaním. Nemůžu usnout a topím se v rekapitulování všech situací, kdy jsem jako dcera stárnoucího rodiče selhala.

Sama se z dcery měním na starostlivého rodiče, který má pocit, že ten druhý nedělá vůbec nic správně.

A tak zatímco moje vrstevnice dospěly porodem a řeší výchovu dětí, já zjišťuju, že chtě nechtě dospívám ve střetu se stárnoucí maminkou. Občas chodím pozdě na naše schůzky. Pozdě znamená včas, ale maminka se naučila všude chodit dřív, takže včas znamená pozdě. Občas ruším společné večeře, protože jsem unavená, necítím se na ně nebo jsem nemocná. Bez ohledu na důvod si pokaždé připadám, že jako dcera selhávám. Nenašla jsem vhodný film, na který bychom společně šly do kina. A když nějaký najdu, v kině maminku napomínám, aby hlasitě nekomentovala děj.

Aby nebyla nepříjemná na prodavačky v obchodě. Aby nenosila jednorázové roušky víckrát. Aby si často myla ruce. Aby moc nepila. Aby si nekupovala chlazené hotovky. Aby jedla zeleninu. Aby jedla ovoce. Aby mi nekupovala NIC k narozeninám. Aby neustále nemluvila o penězích, přesněji o jejich nedostatku nebo o tom, kde zase co zdražilo. Aby se neřídila jen slevovými letáky. Aby mě poslouchala, když se snažím mluvit o sobě. Aby tolik nekouřila. Aby zase někdy cvičila jógu. Aby víc chodila. Aby si šla zaplavat. Ano, chápete správně: sama se z dcery měním na starostlivého rodiče, který má pocit, že ten druhý nedělá vůbec nic správně. Nežije tak, jak by se mělo. A jaký má žít život stárnoucí důchodkyně v roce 2020?

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Stárnutí se romantizuje. Jsme zvyklí vídat reklamy na lepidla na protézy a kloubní výživu s vitálními seniory, kteří vypadají skvěle a pravděpodobně ujedou na kole víc než my všichni za celý život. Jsme zvyklí na roztomilé babičky z pohádek a seriálů. Na rodiče a prarodiče, kteří 24/7 pečou bábovky, vyvářejí dětem a vnoučatům, luští křížovky, chovají kočičky, každého vítají s úsměvem na rtech a při odchodu strkají do kapsiček dětí stokoruny a rozdávají výslužku v podobě marmelád, koláčů a svíčkové v krabičkách od Ramy.

Známe obrázky důchodkyň, které spolu chodí na dortíky do cukrárny nebo na dvojku veltlínu do vinárny. V době koronakrize pak zaplnily sociální sítě videa dojatých seniorů, kteří posílají fotovzkazy vnoučatům nebo se vděčně vyklánějí z oken pečovatelských domů a poslouchají venkovní koncerty. Jsme zvyklí na obrazy starých lidí pečujících, dojemně nemohoucích, laskavých a vděčných. Co populární kultura neřeší, je každodennost, jednotlivosti, odchylky od romantické normalizace. Situace, kdy jasně vnímáme stárnutí druhého a jsme proti němu bezmocní, kdy se za stárnoucího člověka s jeho vrtochy stydíme a pak taky za sebe, protože cítit něco takového bychom neměli. Jak ale naložit s pocitem selhání, když se za stárnoucího člověka stydím, protože není laskavý a trpělivě pasivní?

Život není pohádka

Chtěla bych se vyhnout pocitům, že jsem špatná dcera, která se kvůli vrtochu rodiče na ulici otočí na podpatku a odejde, protože neví, jak dál. Stejnou měrou bych chtěla přestat řešit jakýkoli mezigenerační konflikt bezmocným zvedáním hlasu, ale zároveň se nebát a nestydět za selhání, když takovou situaci po stoprvé nezvládnu a zakřičím. Tíživý pocit, který se mi občas před spaním na hrudi usadí, je trojjediný jako katolický bůh, v jehož stínu mě máma vychovala. V mých úzkostech dostává podobu Matky, Dcery a Selhání a definuje se řadou nepříjemných otázek. Jsem špatná dcera? Budu příště trpělivější? Proč já?

Mluvit o stárnutí rodičů je pořád do jisté míry tabu, které plyne mimo jiné z pocitů selhání. Společenský tlak na mytickou dokonalost se totiž ze sféry rodičovství, kariéry a partnerství přesouvá i do vztahů, které máme s rodiči. Oddalování stárnutí a jeho projevů v nás zanechává pocity vytěsnění, samoty a vykořeněnosti, které můžeme zažívat, když si začneme všímat, že rodiče stárnou. A že nejsou vysněné roztomilé babičky nebo dědečkové. Ti patří do pohádek a reklam.

Jediné, co můžeme udělat, je snažit se nepropadat panice a zkoušet to zas a znova. Nebojovat, žít a společně se svým rodičem stárnout. Je to sakra těžké. Ale možná právě tohle je ta mytická dospělost.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • K ČEMU JE FEMINISMUS V ROCE 2020 Feministky nejsou neukojené sufražetky ani hrozba pro tradiční rodinu. Jsou to ženy jako my... Jako vy. Pátráme po kořenech českého feminismu a předkládáme desatero skutečných problémů, kterým ženy dnes dennodenně čelí.
  • SVOBODNÁ KAMILA ZLATUŠKOVÁ Nejlíp ze všeho ji vystihuje věta: „Žádní pi*usové mi nebudou bránit žít život tak, jak já chci.” Ředitelka festivalu Serial Killer, pedagožka, dramaturgyně, producentka, feministka, aktivistka, manželka, matka dvou synů. Právě zakládá soukromou vysokou školu televizní školu, dokončuje knihu o Čestmíru Kopeckém a připravuje seriál o skladatelce Vítězslavě Kaprálové.
  • LÁSKA NA PRVNÍ SWIPE Michelle Losekoot pro Heroine popisuje, jak se díky Tinderu můžeme seznámit snadno a rychle. Mezi ,hot or not’ se rozhodujeme ve zlomku vteřiny, nepřipravuje nás ale tahle rychlost nakonec o čas?
  • PŘÍLOHA SUSTAINABLE Příloha Sustainable je vytištěná ekologickou barvou, použitou v Česku vůbec poprvé. Představujeme značky, které si udržitelnost kladou za jeden ze svých hlavních cílů. Vysvětlujeme, v čem spočívá tzv. greenwashing. Sledujeme stoupající zájem o secondhandy. A především se zajímáme o to, jak žít a podle čeho se rozhodovat, když chceme planetě pomoct i my.
  • DOKUD NÁS SMRT NEROZDĚLÍ Slibujeme si lásku a podporu v dobrém i zlém. Když ale na společné soužití dopadne stín nemoci, začíná zápas nejen o přežití, ale i o to, zda svůj slib dokážeme dodržet. Život s nemocí je jedno velké tabu, o kterém se málokdy veřejně mluví. Výjimkou byla Bára Rektorová a její partner Vilém Rubeš, kteří o rakovině mozku komunikovali na sociálních sítích. Vilém Rubeš pro Heroine napsal vzpomínku.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Jana Patočková

Vystudovala teorii módy na univerzitě La Sapienza. Psala mimo jiné pro Vice, Glanc, Respekt a ČRo Radio Wave. Copywriterka. Spoluzakladatelka blogu Vývařovna.com,... Další články.

Celkem 20 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Radana | 6. 8. 2020 | 15:29

Co takhle žít a nechat žít,všem by se hrozně ulevilo.
Autorka je single,maminka taky a starosti mají jedna o druhou. Vsadím boty,že i její maminka,když je na víně s kamarádkami (takové sedánky jistě provozuje,jen o tom dceři nereferuje,víme proč),hořekuje,že ta její holka čeká bůhví na koho,vnoučata v nedohlednu a začíná kysnout. "Představte si,holky, že mě zakazuje cigára a nutí jist zeleninu. Kdo si myslí,že je,moje matka?" A holky se smějí a líčí podobné zážitky se svými mileniály. A leckterá ta šedesátnice má doma osmdesatiletou matku, které se ještě nechce umřít a neodpustí si svou cigaretu a skleničku, přestože by jí svědčilo více zeleniny.

+10
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

pag | 8. 8. 2020 | 23:02

Netroufnu si nějak vás kritizovat, ale sám pro sebe si říkám, málo ji bili.

-13
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Na dálnice bez nálepky. Kde koupíte nové e-známky?

Už žádné lepení a sloupávání z předního skla auta. Od příštího roku budou dálniční známky jen elektronické. Prodej začne v prosinci.

Peníze

Na úřad jako do internetového bankovnictví. Snadno už dokážete, že jste to vy

Od ledna 2021 dostanete jednoduchou možnost, jak se prokazovat při online komunikaci s úřady a později i se soukromými společnostmi. Stačí...

Finmag

Covid a statistika. Věřím jen citátům, které jsem si sám zfalšoval

Nevíte, co si vybrat z protichůdných vyjádření, která o viru pronášejí kapacity i „kapacity“? Nedokážete se vyznat v horách dat? Nevěříte,...

Finmag

Covidová revoluce: Home office bude standard. Pracoviště se přizpůsobí

Práce z domova kombinovaná s efektivními pracovními setkáními. Tak bude podle Magdalény Wavle, ředitelky oddělení talentu a rozvoje ve společnosti...