Jídlo jako výraz lásky. Proč nás nejen babičky učí, že sladkosti jsou za odměnu

„Moje babička dělala často to, že si nedokázala odpustit takovou tu babičkovskou péči, takže mi třeba dala hromadu lívanců, který já jsem všechny sežrala, protože proč ne, a vzápětí nato mi začala nadávat, že moc jím a že jsem tlustá.

Tyhle poznámky z rodiny ve mně zformovaly to, že prostě je tady nějakej ideál, a pokud ten ideál nebudu dodržovat, tak jsem prostě v prdeli, jakože se mnou vůbec život nepočítá.“ (Tereza, podcast Sádlo)

Část první: CUKR, S CUKREM, O CUKRU

Se začátkem školního roku se mi na sítích pravidelně objevují fotky s nastrojenými prvňáčky. Řada z nich třímá kornouty nacpané bonbony a letos mi v paměti utkvěla fotka, kde holčička v šatech objímá skutečně gigantický objekt, jen o trochu menší, než je ona sama. Fotka možná skončí v rámečku na něčí polici – první školní den v šatech s volánem a s obřím kornoutem. Slavnostní okamžik a hromada cukru se můžou začít ve vzpomínkách slévat do zážitku na celý život.

Žijeme ve společnosti, která sice hodně tlačí na výkon, kondici a atraktivní – tedy samozřejmě štíhlý – vzhled, na druhou stranu ve velkém holduje sladkostem, s nimiž je spojená spousta významů a emocí. Bonbony, lízátka, čokoládové figurky i moučníky mají řadu funkcí ve společenském směnném obchodování – fungují často jako odměna, útěcha, pochvala, oslava nebo i trest pro toho, kdo není zrovna dost poslušný.