Krásná jako povrch skály: kde se vzaly nejistoty ohledně našich těl a proč jsou úplně zbytečné
Ženská krása je často vnímána jako něco, co je třeba přetvářet a vylepšovat podle cizích představ. Co když ale krásu tvoří právě naše přirozenost a odvaha ji přijmout? Společnost, naše matky, muži i náhodní kolemjdoucí nás formují podle stereotypů, které je těžké odvrhnout. Osvobodit se od tlaku na dokonalost může být pro mnohé z nás celoživotní projekt. Jak se cítit dobře ve svém těle v jakémkoliv ročním období a proč je důležité, abychom přestaly hledat krásu podle cizích měřítek?
Zamýšlím-li se nad ženskou krásou, pokaždé mě překvapí, jak moc se moje vnímání liší od toho, jak se vidí ženy samotné. Neznám jedinou, kterou by netrápily pochyby o podobě vlastního těla – byť se jeví být krásné. Odkud se naše pochyby berou? Kdo je do nás zasadil a jak se jich proboha jednou provždy zbavit?
Ridina Ahmedová v podcastu Sádlo, kterým v Česku do velké míry otevřela debatu o tlaku společnosti na (ženskou) krásu, přišla se zajímavým faktem: v první řadě jsou to naše matky, kdo starostlivě upozorňují na špek, narůstající pozadí nebo příliš silná stehna. „Budeš nešťastná,“ říkají. A myslí tím „nevdáš se“, „takovou tě nebude nikdo chtít“, „zůstaneš sama“. Nevyčítejme svým matkám, že měly potřebu nás varovat (a tvarovat). Myslely na naše blaho.
Kolikrát jste si řekla: „Dnes si udělám čas jen pro sebe“ – a nakonec jste upřednostnila všechny ostatní? Mezinárodní den žen je ideální příležitostí to změnit. Přijďte 8. března 2026 na Feel good by Heroine do hotelu Almanac X Alcron Prague a dopřejte si relax, který si zasloužíte.
Muži jakéhokoli tvaru
Požadavky na ženskou krásu do velké míry vychází z podstaty patriarchátu. Muž, pán tvorstva a živitel, chce krasavici, která posílí jeho status. Na sňatkovém trhu je krása (jakkoli vyumělkovaná, vydřená nebo nezdravá) cennou komoditou. A muži považují ženské půvaby za něco, co jim jako ženy dlužíme, na co od nás mají nárok. Platí to do takové míry, že mají potřebu odchylky od normativního vzhledu komentovat – ať jsou jakéhokoli stáří, tvaru těla či stavu opilosti. Z mého ráje mě vyhnal opilec, který mi ve třech letech nařídil: „Vem' si kalhoty, vypadáš blbě.“
Aktuální číslo Heroine s Honzou Vojtkem a Ester Geislerovou
Co se stane, když si dovolíme být upřímní k sobě i k druhým? Nové číslo Heroine otevírá témata, která nosíme v těle i v hlavě - blízkost, intimitu, radost, hranice, chyby, ticho i vše, co se děje pod povrchem. Ptáme se, proč je tak těžké mluvit o tom, co cítíme, a co se změní, když to konečně uděláme. Hledáme jemnost v době, která na nás tlačí, a odvahu říkat pravdu ve vztazích, které chceme žít vědomě. Čtěte v nové Heroine. Předplaťte si Klub Heroine a získejte balíček od Weledy zdarma.
Trvalo mi tři dekády si uvědomit, že velikost zadnice nikdy neměla skutečný vliv na kvalitu mého života. Ano, někteří muži komentovali, co jim přišlo nad míru. Přesto jsem navazovala intimní vztahy a prožívala různě intenzivní vášeň. Potkávala jsem důležité kamarádky a ženy, které mě nikdy nesoudily, právě naopak: rozháněly moje nejistoty a dodávaly sebevědomí. Trvalo mi další desetiletí pochopit, že na názoru (cizích!) mužů nezáleží a že za tvrdým vynucováním unifikované ženské krásy stojí v první řadě byznys.
