Dopřejte si půlden pro sebe. Vstupenky na Feel Good by Heroine v prodeji zde!

Tár: Zrůda, nebo génius? Úspěšná žena s ničivým egem. Film zpochybňuje výjimečnost za každou cenu

Tár - jeden z kandidátů na letošního Oscara přináší současná témata podaná nadčasově. Obejdeme se v umění bez lidí patologicky toužících být nejlepší za jakoukoliv cenu? A proč se nám taková životní cesta předkládá ve společnosti stále jako synonymum úspěchu? Komplikovaný život fiktivní hudebnice Lydie Tár v podání Cate Blanchett zpochybňuje kult génia.

Cate Blanchett v roli fiktivní hudebnice Lydie Tár podává svůj životní výkon.Foto: CinemArt

Na první pohled působí Tár jako životopisný snímek slavné dirigentky a skladatelky, Lydie Tár jako by byla reálná historická osobnost. Jedná se však o fiktivní postavu v podání neuvěřitelné Cate Blanchett. Tato záměrná nejasnost byla od začátku předmětem mnohých vtipů a falešných článků, které například recenzovaly její autobiografickou knihu, nebo poslední nahrané album. Ostatně film sám začíná rozhovorem, který vede známý kritik z magazínu New Yorker, Adam Gopnik, a tak se hranice mezi skutečností a fikcí stírá od začátku. Gopnik, který hraje sám sebe, detailně popíše dosavadní úspěchy Lydie Tár a shrne v podstatě celou její neuvěřitelnou kariéru, která – až na hranici s karikaturou – působí jako neustále vzestupná křivka bez jediného zaškobrtnutí: doktorát na Harvardu a všechny důležité ceny od Grammy, Emmy přes Tony až po Oscara. Tár se stala jedním z unikátních hudebníků, kteří se touto čtveřicí cen mohou pyšnit a jimž se říká EGOT.

Nezdravá touha po moci a láska v orchestru. Galerie z filmu Tár:

+
Záběry z filmu Tár v hlavní roli s Cate BlanchettFoto: CinemArt

Fiktivní Lydii Tár se podařilo to, co málokteré ženě v reálném světě klasické hudby. Dostala se jako dirigentka a skladatelka na velká světová pódia a vede Berlínskou filharmonii, jednu z nejprestižnějších na celém světě. Pro srovnání například v Americe ve skutečnosti z pětadvaceti největších orchestrů diriguje jen jeden žena: Nathalie Stutzmann v Atlantském symfonickém orchestru.

Z cynického námětu vzešel jeden z nejvíc humanisticky založených seriálů poslední doby
Foto: HBO Max

The Last of Us: Když se svět bortí, zachrání nás emoce. Radost z krabičky tamponů i z nečekané lásky

Seriálový hit

Pokud by se skutečně jednalo o životopisný film, nejspíše bychom sledovali Tářinu komplikovanou cestu k úspěchu. Ale režiséra a scenáristu Todda Fielda zajímá něco jiného. Místo motivačního snímku o tvrdé práci je to pečlivá studie kultu osobnosti a strmého pádu druhdy geniálního tvůrce, který se nechal svést svým vlastním egem. Ale Field je příliš inteligentní na to, aby dělal jakékoliv soudy, nebo dával divákům jasné pokyny k tomu, jak skladatelčin život interpretovat. Tár je především filmem o ambivalenci, tajemství, minulosti a naší vlastní interpretaci toho, co na plátně vidíme.

Opojná síla moci

Lydia Tár v podání neskutečné Cate Blanchett se nachází na vrcholu kariéry. Pracuje na nové kompozici, která by měla být jejím opusem magnum, vede berlínský orchestr a brzy má vyjít její autobiografie, která má stvrdit její místo v soudobé klasické hudbě. Oplývá neskutečným charismatem a nezpochybnitelným sebevědomím. Kdykoliv vejde do místnosti, automaticky se v ní stává autoritou. Žije v nádherném domě a řídí Teslu. Se svou dlouholetou partnerkou Sharon (Nina Hoss) má adoptivní dceru Petru (Mila Bogejovic), kterou ze srdce miluje. Její život je zdánlivě dokonalý. Ale postupem času se tato iluze bortí, například když jí Sharon řekne, že její vztah k dceři je v Tářině životě jediný, který není transakční. Lydia bere každý lidský kontakt jako příležitost něco získat, nebo naopak nabídnout něco na oplátku.

Foto: Sisi jako náladová čtyřicátnice, která se se stárnutím vyrovnává pomocí milenců a dávek heroinu. Ricardo Vaz Palma

Sisi v krizi středního věku. Dusí ji realita, svůj život ukončí podle sebe

Filmová premiéra

Dirigentčina asistentka Francesca (Noémie Merlant) se na ni divá se směsicí obdivu a nenávisti. A nová mladá cellistka Olga (Sophie Kauer) dostane v orchestru místo nejen proto, že je obrovsky talentovaná, ale taky proto, že Tár je jí zcela uhranutá. Filharmonie se tu jeví jako místo, kde je estetická dokonalost a umělecké cítění denní součástí reality, nikoli občasným zpestřením života. O to víc je fascinující sledovat, jak se fasáda čím dál víc rozpadá, když na ni začnou narážet skutečné problémy člověka: pudy, láska, zášť, ambice, křivda a nakonec taky násilí.

Vztahy mezi muzikanty podléhají přísné hierarchii moci, a jakmile začne hrozit, že lidé můžou přijít o práci, nebojí se jít do střetu. Zároveň to ale nikdy nejde tak daleko jako loňské příklady filmové satiry privilegovaného světa – Trojúhelník smutku a Menu. Tár je mnohem subtilnější, ale o to podvratnější je dopad filmu. Todd Field střídá dlouhé dialogové scény, ve kterých se řeší profesionálně hudba a vedení orchestru s momenty nenadálého hororu a až spirituálního ohrožení na životě. Podivné zvuky v jejím domě budí Tár ze spaní, na nečekaných místech se objevují kresby labyrintu a v pozadí se nenápadně pohybuje stínová figura.

Poradí si umění bez geniality?

„Schopenhauer posuzoval inteligenci člověka podle jeho citlivosti na hluk,“ říká v jeden moment Lydii její mentor, když mu popisuje podivné zvuky, které ji doma budí.

„Neshodil taky jednou nějakou ženu ze schodů?“ ptá se ho ona.

„Ano. Dodnes není mezi experty vyjasněno, jestli jsou jeho osobní selhání relevantní pro jeho práci.“

Snímek Je mi ze sebe špatně ukazuje, jak může prázdnota vést k sebenenávisti a nezdravé touze po pozornosti.
Foto: Scandi

Zničila si zdraví, aby se prosadila. Norský snímek bolestivě ukazuje narcismus jako nemoc současnosti

Film

O osobnosti Tár můžeme začít pochybovat už od začátku, kdy se ji snaží zkontaktovat její bývalá studentka Krista, s níž měla zjevně romantický vztah. Skladatelka její zprávy ignoruje, a když dojde k tragédii, snaží se je dokonce smazat. Se slovy „nebyla jednou z nás a s popisem toho, jak byla podle ní Krista psychicky nestabilní, se snaží Tár obhájit to, že ji z filharmonie vyhodila a jakékoliv narážky na jejich milostné pletky kategoricky odmítá.

Z některých scén vytržených z kontextu konzervativní diváci vysuzovali, že Tár je snímek o cancel culture a o tom, že už dneska nemůžeme říkat nahlas, co si opravdu myslíme. Titulní hrdinka je svým způsobem uhrančivá a charismatická a má poměrně starosvětský náhled na svět, s nímž útočí v jedné scéně na citlivější mladou generaci. Ale není tu vyobrazena jen jako hrdinka. To, co ji ve filmu dohání, nejsou její názory, ale její minulost. A taky dlouhodobé vzorce chování, které jí tak dlouho procházely, až začala být přesvědčená o tom, že má právo ničit lidem životy.

Stačí kusé informace k tomu, abychom posoudili celý lidský život?

Fields nám toho naštěstí nikdy neprozradí příliš. Snímek se ptá i na to, jestli kultura něco neztrácí, když se postupně snaží zbavit svých komplikovaných a mnohdy v osobním životě monstrózních géniů. Jestli náhodou jejich patologičnost není tím, co je pohánělo k tak obrovským uměleckým výkonům. A pokud ano, obhajuje je to? Ale zároveň je snímek Tár koncipován jako přísně objektivní, takže se nikdy nepřikloní na jednu, ani na druhou stranu. Skladatelčin pád z vrcholu na dno sleduje kamera tak věcně a bez jakékoliv citové manipulace, až je to znepokojivě uvěřitelné. Jako by se skutečně jednalo o žijící osobu, se kterou jsme prožili část jejího života a teď ji vidíme v reálném čase o všechno přicházet. A nejsme si jisti, jestli si to zaslouží, nebo ji máme litovat.

Génius, nebo predátor?

S Lydií Tár můžeme po celou dobu filmu sympatizovat ne proto, že by ji Fields glorifikoval, ale proto, že její vyobrazení je natolik ambivalentní, až je prostě lidské. Mnohdy je sympatická, vtipná a projevuje lásku ke svému dítěti nebo k partnerce. Jindy je ale zase bezdůvodně krutá, zákeřná a vysmívá se lidem kolem sebe. Blanchett ve svém fantastickém hereckém výkonu zvládá všechny tyto polohy a nechává čistě na nás divácích, ať si na její postavu uděláme názor.

Foto: One Way Ticket Films

Hranice lásky naráží na limity komunikace a otevřenosti ve vztazích. Nedráždí, spíš se vyhýbá citu

Český film

Tár klade těžké otázky o tom, jak moc je pro umění důležité, aby mu byl umělec zcela oddán na úkor ostatních. Do jaké míry musí být vůdčí autorita nekompromisní, aby lidé pod ní pracovali pro nejlepší výsledek naplno? A kam stavíme tu čáru, kdy už jeho nebo její chování překročilo meze a neměli bychom jim dál naslouchat? Je Tár predátor, génius, egoistická zrůda, posedlý umělec, oběť současného diskurzu, nebo všechno dohromady? Je to někdo, koho bychom měli obdivovat, nebo jím opovrhovat? A stačí kusé informace k tomu, abychom posoudili celý lidský život?

Je Tár predátor, génius, egoistická zrůda, posedlý umělec, oběť současného diskurzu, nebo všechno dohromady?

Fields s Blanchett si dávají pozor, aby se každá z těchto otázek dala při sledování interpretovat různě, a nedávají žádné konkrétní odpovědi. Není to film bez názoru, ale naopak velmi komplexní skládanka, u které hledat jasné stanovisko znamená nepochopit záměr díla. Lydia Tár nás nezajímá proto, že je nositelkou nějaké ideje, ale proto, že nás nutí zpochybňovat všechny představy, které si o ní v průběhu příběhu děláme. Zajímá nás proto, že jde o někoho, kdo dosáhl pomyslného vrcholu, a musel mnoho obětovat a hodně lidí zašlapat. K úvaze zůstává, jestli to za to stojí. Problémem totiž není Lydia Tár jako jedinec, ale systém, který ji naučil, že to je ta jediná možná cesta. A nás pak naučil takové pracovní nasazení obdivovat.

Potenciální úspěch tohoto filmu na Oscarech by mohl otevřít cestu dalším podobně odvážným snímkům. Nejistota a komplikované otázky se tu totiž ukazují jako výborný základ pro snímky, které chtějí hovořit o současnosti, aniž by byly tendenční.

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s