Pro okolí jsem někdy až moc. Já ale divokost miluji a chci být odvážnější, říká zakladatelka Noci zpěvaček
Třicet let zpívala cizími hlasy, než našla odvahu objevit ten svůj. Petra Ernyei je stálicí české jazzové scény, učitelkou zpěvu a zakladatelkou festivalu Noc zpěvaček. Prošla si cestou imitování starých hvězd i únavou matky odbíhající od dětí. Nyní touží po jediném: odhodit zábrany, vzít si odvážné šaty s velkým výstřihem a přestat se omlouvat za to, že je pro někoho „už moc“.
Z vašeho zpěvu na starších swingových a jazzových nahrávkách má člověk pocit, že sedí v zakouřeném klubu v New Yorku třicátých let. Váš projev je precizní, stylový, uhlazený. Ale jste to opravdu vy?
Na začátku jsem byla jen zrcadlem. Když jsem v osmnácti začínala zpívat v Originálním pražském synkopickém orchestru, kapelníci po mně vyžadovali absolutní přesnost. Chtěli, abych zněla přesně jako jazzové zpěvačky z dvacátých a třicátých let. Měla jsem okopírovat jejich frázování, barvu hlasu, aby to zapadlo do orchestru a do dobového stylu. Takže jsem ty skladby přezpívávala a imitovala. Naučila jsem se řemeslo, ale nebyla jsem tam já.
Kdy jste si dovolila tu masku sundat?
Byl to dlouhodobý proces. Vlastně až v posledních deseti letech hledám svůj vlastní hlas. Dřív jsem se nikdy nezabývala tím, jak interpretovat písničku po svém, prostě jsem to dělala jako ty zpěvačky přede mnou. Zlom přišel, když jsem začala vnímat text tak, že ho můžu přeříkat svými slovy a svou vlastní emocí. Byla to pro mě úplně nová, až šokující zkušenost. Dnes už se věnuju i autorské tvorbě a zpívám příběhy žen, je to neskutečně živé. Když mně po koncertě někdo řekne, že vnímal hloubku mé interpretace, mám radost. Cítím, že to s posluchači rezonuje.
Autory swingových nebo jazzových skladeb jsou většinou muži, ale zpívají je ženy. Cítíte v tom nějaký rozpor?
Většinou byli autory muži, to je pravda. Ale psali ty skladby, často šlo o muzikály, přímo pro zpěvačky. Vdechnout skladbě originální otisk je úkolem interpretky.
V rozhovoru se dále dočtete:
- jak se Petře odcházelo na koncerty od malých dětí
- zda měla někdy výčitky, že její děti trávily část dětství podobně jako ona v barech
- proč založila festival pro jazzové zpěvačky
Zajímá vás česká kultura? Nás také. Proto se jí na Heroine.cz rádi věnujeme. Díky předplatnému můžeme naši práci dělat poctivě a dlouhodobě. Neplatíte jen za obsah, ale podporujete samotnou redakční práci. Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně a můžete ho i darovat.
Jak se váš hlas za ta desetiletí proměnil?
Osobnost tam zůstává pořád. Ale hlas se mi rozšířil díky technice. Dřív jsem zpívala hodně nahoře, byla jsem takový sopránek, jiné polohy jsem ani nezkoušela. Pak jsem si řekla, že je to přece jen o technice zpěvu, a teď zpívám i krásné altové písničky. Židovská a sefardská hudba si to přímo žádá, je hlubší a zemitější. Mám zdravou techniku a vím, že správné dýchání a práce s bránicí jsou základ.
