Láska nebeská je romantický podfuk? Velká revize zamilovaných vánočních komedií

Žiju pro romantické komedie z devadesátých a nultých let. A nejsem sama. Bridget Jones citujeme s kamarády zpaměti, „pamětnický“ film Prázdniny se pravidelně umisťuje na seznamu nejlepších vánočních filmu deníku The Guardian. Jenže možná jsme si z nich odnesli hlubší šrámy, než tušíme. Pojďme si proto udělat velkou revizi hlavních rom-com mýtů.

Filmy v osmdesátých letech ženy často emancipovaly od tradičních rolí a nepodceňovaly je, a to ani v romantických komediích. Goldie Hawn se ze smrti manžela otřepala vstupem do armády ve filmu Vojín Benjaminová. Melanie Griffith se jako ambiciózní Podnikavá dívka prodrala ze sekretářské kóje v open spaceu do vlastní rohové kanceláře. Hodná tatínkova holčička Jennifer Grey v Hříšném tanci pomohla kamarádce po potratu, zamilovala se do muže s třídně nevhodným původem a upozornila svoji společenskou vrstvu, že se podílí na vykořisťování.

V Lásce přes internet dokonce Tom Hanks jako objekt milostného zájmu zničí podnikání hlavní hrdinky Meg Ryan, což je bráno spíš za vtipnou anekdotu než jako něco vážného. O všechno, co vybudovala, sice přišla, ale zase… je zadaná!

Romatické komedie nás také naučily, že na vzhledu záleží. Ženské postavy často fatshmajují nebo tlačí na to, aby vypadaly „ideálně“ (Deník Bridget Jones).

A v neposlední řadě se rádi necháváme krmit představou, že ideální muž, který si zaslouží naši pozornost, je ten emočně nedostupný. Naprostá klasika žánru je komedie s Billem Murrayem a Andie McDowell Na Hromnice o den více z roku 1992. Blíží se rok 2026 a já se ptám: K čemu je nám v životě vyhýbavý mlčoch, pokud jsme vztahově založení lidé?

Štěstí bez muže neexistuje?

Fungující filmový děj je skoro vždy postaven do dramatické pyramidy německého autora Gustava Freytaga, který v 19. století rozpracoval aristotelskou stavbu příběhu. Klasická expozice? Třeba začátek prvního dílu Bridget Jones. Třicetiletá single Londýňanka je na vánočním večírku v domě svých rodičů odmítnutá naprosto tragickým pánem ve svetru se sobem. „Uvědomila jsem si, že pokud se něco nezmění, bude nejdůležitějším vztahem mého života poměr s lahví vína,“ říká Bridget těsně před tím, než si flašku vezme jako mikrofon a ve svém bytě si sama zpívá All By Myself.

Kdyby Bridget Jones žila v reálném světě, tohle by byl ten opravdový happy end. Alespoň podle britského profesora Paula Dolana, kterému se přezdívá „expert na štěstí“. A netvrdí to jen on, i mnohé další výzkumy potvrzují, že single bezdětné ženy jsou pozitivnější a v lepší fyzické kondici než ty vdané. Manželství prospívá lidskému zdraví a spokojenosti, ale jen POKUD JSTE MUŽI.

Manželství vede u mužů k lepšímu fyzickému a duševnímu zdraví, větší finanční stabilitě i vyšší delší délce života. To se často připisuje menší osamělosti, vyššímu smyslu života, zdravějším návykům podporovaným partnerkou a zvýšené pracovní motivaci. Ale u žen je to naopak: čím více závazků, tím menší spokojenost. Přesto nám romantické komedie prezentují vstup do manželství jako vrcholné životní štěstí.

Tento film nám do hlav vtloukl, že atraktivní ženské tělo je to, které je extrémně hubené. Zároveň naprosto nerealisticky a nezodpovědně normální až štíhlou ženu prezentuje jako někoho s nadváhou. V devadesátých letech formovaly představy o ženské kráse buď štíhlé ženy s plným dekoltem z Pobřežní hlídky nebo naopak éterická a „heroine chic“ Winona Ryder.

Například Kate Winslet, hvězda velkotrháku Titanic, se v roce 1997 nevešla ani do jedné z těchto kategorií. Média ji veřejně označovala za „boubelku“ a moderátoři červených koberců její postavu kriticky komentovali. „Měla si vzít tak o dvě čísla větší šaty,“ znělo v živém vysílání z předávání Zlatých Glóbů. V té době jí bylo dvacet dva let a samozřejmě to hluboce poznamenalo nejen ji, ale i nás všechny, co jsme o tom pak četli v časopise Story. „Doufám, že vás pronásleduje, co jste provedli,“ vzkázala loni padesátiletá britská herečka novinářům v rozhovoru pro pořad 60 Minutes.

Všichni se všemi bez ohledu na nikoho

Lidé prostě milují dívat se na lásku. Toužíme stát se svědky romantického vzplanutí, až ignorujeme jakékoliv racionální souvislosti. V době, kdy si každý může psát cokoliv, jsou internet a sociální sítě plné představ o paralelních vztazích, nevěrách nebo o pracovních románcích. Fantazírovat nad potenciálním vztahem Harryho Pottera a Draco Malfoye je nevinné, zábavné, ale také je to způsob, jak napravit určitou společenskou nespravedlnost. 

Queer shipping, tedy fanouškovské párování knižních nebo filmových postav, souvisí nejen s naší potřebou rozvíjet příběhy a postavy, na něž se cítíme napojeni, ale také s podreprezentací menšin v populární kultuře, která je silně heteronormativní. Jenže dnes „shipujeme“ kohokoliv s kýmkoliv bez ohledu na důsledek v reálném životě. A dostáváme se k závěrečnému mýtu: rom-comy nás naučily, že romantická láska stojí na žebříčku všech lásek úplně nejvýš.

A tak ji vidíme všude. Vzpomeňme, co na chvíli způsobila moderátorská spolupráce Čestmíra Strakatého a Daniely Brzobohaté, kteří se potkali v reality show Zrádci. Jejich nenucené rozhovory a vzájemná otevřenost překvapila diváctvo do té míry, že se stali postavami jakési milostné fan fiction rozvíjené v komentářích pod jejich podcasty. Podobné diskuze bulvarizují kolegiální a kamarádské vztahy mezi cis ženami a cis muži. Nehledě na fakt, jak takové komentáře a projekce ostatních musí být pro dotyčné a jejich blízké nepříjemné. A tak se v duchu toxické divy nultých let Carrie Bradshaw ptám: Opravdu si vnitřně přejeme zahodit všechno, co máme, kým jsme a co jsme vybudovali, pro „opravdovou lásku“?

Možná se teď budeme na své oblíbené romantické komedie dívat trochu jinak. A možná uvěříme, že můžeme být šťastní bez pana Božského, spokojení, i když nejsme hubení a hubené a užít si Vánoce s lidmi, kteří jsou emočně dostupní a nemusíme kvůli nim měnit sebe a celý svůj život.