Vánoce s dětmi slavím dopředu, na Štědrý den jsou u otce, říká farářka. Samota na svátky není tragédie

Co když není chyba v našich životech, ale v očekáváních, která je obklopují? V tradici, která se s námi táhne, bez ohledu na letopočet a životní konstelace a křižovatky?

Jsem farářka, a tak celkem logicky trávím Štědrý den, večer a noc alespoň z větší části v kostele. Domů se pak vracím do ticha a  samoty. Je to moje volba. Děti jsou se svými tatínky, každé v jiném městě. Do kostela dobrovolně nechtějí a já je nenutím. Je tedy potřeba vyřešit Vánoce, protože zcela jistě budu ve službě, v práci. Rok co rok, dokud mi zdraví dovolí. Farářka si dovolenou na Vánoce prostě vzít nemůže. A rozvedená farářka musí nějak vyřešit, kdo se postará o ještě poměrně malé děti, které samy doma zůstat nemohou. Dávno jsem tak už pochopila, že samota na Vánoce není tragédie. Že je to jen situace, kterou jsme si nechaly vysvětlit jako selhání, když jsme samy, protože staré normy ženské role stále přežívají v kulturních příbězích, i když už dlouho neodrážejí měnící se realitu.

Ženy jako držitelky příběhů, které si nevybraly

Představa „správné ženy“ se totiž pořád překvapivě podobá, skoro bych řekla, až dekoraci: vždy přítomná, udržující teplo domova, ztělesňující harmonii, emoce i dokonalou logistiku, a to všechno bez nároku na vlastní odpočinek. Novinářka a aktivistka Rebecca Solnit (slovensky je dostupná např. její kniha Muži mi to vysvetlia), to popisuje přesně: ženy bývají držitelkami příběhů, které si nevybraly, ale které se jim staly osudem jen proto, že svět očekává jejich tichou loajalitu. Žádná mrcha z pekel!

Jenže v posledních týdnech se kolem mne objevují ženy, které letos nebudou mít svoje děti na Štědrý den a které se, i kdyby loajální stokrát byly a chtěly být, prostě musí zařídit jinak. Někdy kvůli soudům, někdy kvůli střídavé péči, někdy kvůli prosté realitě života, která se vyvinula jinak, než se plánovalo. Ptají se, zda se budou tam či onde v kostele slavit „Smutné Vánoce” neboli podpůrná setkání pro ty, kteří se ve sváteční dny prostě nedokáží radovat, a to z mnoha důvodů, třeba i kvůli těm výše zmíněným. Znovu a znovu slyším tu samou větu: „Bojím se, že to o mně něco vypovídá. Nedokážu si to představit, užít! Nejsem dost dobrá a nevím, jak to celé zvládnu!“

Jak si i v takovém rozpoložení užít a prožít to, o čem Vánoce skutečně jsou? Co se ve skutečnosti skrývá za pozlátkem, lednicí plnou lahůdek, pomačkaným balicím papírem a mnohdy kašírovanou rodinnou pohodou, která se o den později rozplyne jak dým ze svíček adventního věnce? Vánoce jsou mimo jiné i o síle a schopnosti žít v realitě, ne v představách. O schopnosti či ochotě nést bolest i změnu; o odhodlání dětem, blízkým i sobě dopřát stabilitu, jak je to jen s ohledem na okolnosti možné. Ano, být v kruhu blízkých je dar a požehnání, být u toho i ve zdraví, to je ještě větší radost. Nicméně samota, nebo třebas hledání svého místa, společenství, to je, troufám si říct, skutečnost spojená s Vánoci stejně podstatně jako sám Ježíšek. Vzpomeňme si na kontury dávného biblického příběhu. A pokud je ti vzdálený, nevěříš v něj, vezmi to třeba jako archetypální záznam dávné lidské zkušenosti. Člověk hledající své místo, bezpečný kout, společenství. Vánoce o samotě nevypovídají nic o tom, jak dobrou jsi mámou. O tom nerozhoduje jeden jediný den v roce. Vánoce mimo plán a jinak mohou být příležitostí, pokud se jí chopíš.

Rebecca Solnit ve svých textech o ztišení a hledání autentického vlastního hlasu připomíná, že svoboda začíná tím, když odmítneme příběh, který nám byl přidělen. I zde to platí: odmítnout představu, že ženská hodnota se měří přítomností u stolu 24. prosince, je aktem k vnitřní svobodě a možnou cestou k rovnováze.

Dobré věci se nedějí podle kalendáře

U mě doma na faře míváme Vánoce dopředu. Moji synové, jak už jsem psala, mají každý svého tatínka, a protože jsem o Vánocích ve službě, slavíme klidně i o týden, nebo prostě o pár dní dřív. Jak to vyjde. Světla na stromečku svítí stejně, smích zní stejně, objetí jsou stejně pravdivá a  radost z dárků je pokaždé nefalšovaná. Jen kalendář má prostě jiné číslo, jiné datum. Představa, že když slavíš dřív, anebo později, tak to nebude ono, je past v hlavě a mysli. A to i proto, že Ježíšek se dost možná narodil úplně jindy, než v noci 24.12. To my jsme se tak postupně na to datum upnuli. Jedna žena mi řekla: „Ale já chci, aby děti měly normální Vánoce.“ A já ji poprosila, aby si zkusila představit, že normální znamená dobré, nikoliv zvenku předepsané. A že dobré věci se mohou dít a také dějí kdykoliv; tehdy, když si je dovolíme, a ve chvíli, kdy se dějí v klidu, přijetí a lásce. Ne v diktátu a tak, jak je to napsané v kalendáři.

Jiné neznamená nutně špatné 

Možná letos rozsvítíš světýlka jen pro sebe. Možná si pustíš film, na který by nikdo jiný neměl náladu. Možná půjdeš do lesa, kde ticho nebude výčitkou, ale úlevou. Možná si dovolíš spát. Možná si dovolíš brečet. Možná to bude jinak, než sis přála a chtěla. To všechno je život. To všechno je svým zůsobem v pořádku, i když se ti to třeba nezdá.

A možná, úplně možná, zjistíš, že Vánoce v tichu a mimo obvyklý scénář, přání a představy nejsou prázdné. Jsou jen jiné. A že „jiné“ neznamená nutně špatné. Že to neznamená selhání, neúspěch, ale prostor. Takový, ve kterém se něco nového rodí. Kde se (znovu) učíš být centrem vlastního příběhu, a ne jeho služebnicí.

A pokud Tě přepadne pocit, že „by to tak být nemělo“, vzpomeň si na to, že svět je širší, než jak nám jej někdo kdysi narýsoval. A že skutečná svoboda začíná tam, kde přestaneme poslouchat hlas, který říká, že musíme žít podle cizích očekávání nebo vlastních představ, dosavadních zkušeností a zajetých cest. Možná, že Vánoce, které začnou strachem, ti přinesou poznání, že někdy cesta dál vede právě tím směrem, kam se nám ale vůbec nechce, kde se bojíme a jsme prvně nesví. Tím ten příběh ale nekončí, naopak - teprve začíná.