Bojovala jsem s tím, že ostatní zklamávám. Teď už se neptám, proč zrovna já nemůžu mít děti

Jak se cítíte s blížícím se začátkem festivalu?

Množství vypité kávy a sprostých slov exponenciálně roste. Taky spánek je trochu problematický. Pro celý tým je well-being docela velké téma. Jsou to pro nás extrémně náročné měsíce, ale učíme se myslet na to, že ne všechno musí být úplně dokonalé.

Vy jste pracovala v organizačním týmu AFO už jako studentka. Která pozice vás bavila natolik, že byste se k ní klidně vrátila?

Určitě vedoucí komunikace festivalu, to byly skvělé roky. Je to práce, která je mi nejbližší, protože kombinuje kreativitu s produkčními výzvami. I moje současná pozice ředitelky má své velké klady, navíc se prolíná úplně celým festivalovým děním. Přesto nejvíce oceňuju fantastické lidi kolem sebe a vlastně ani nezáleží na tom, co tady konkrétně dělám. Ta skoro magická atmosféra se ani po letech nezměnila a je také důvodem, proč se na festivalu cítíme dobře my i naši hosté.

Jaké je téma letošního ročníku AFO?

Paměť. Rozhodli jsme se pro toto téma i kvůli tomu, jak velkou škálu možných perspektiv nabízí. Od vzpomínek na dětství po technologické možnosti uchovávání dat. Od paměťových modulů po neurologické výzkumy. Já sama si nepamatuju, co jsem měla včera k obědu, ale některé situace ze života si vybavím úplně detailně. Paměť je fascinující v tom, jak funguje.

Je něco, na co byste ve svém životě raději zapomněla?

Asi míříte k té mojí osobní stránce. Čím jsem si prošla jako žena toužící po vlastním dítěti. Jsem vděčná, že můj mozek některé okamžiky vytěsnil, ale zároveň mi v paměti zůstaly ty zásadní věci. Třeba vzpomínka na první samovolný potrat. Moje gynekoložka to okomentovala slovy: Jé, to je super! Aspoň víme, že to jde. Já jsem vůbec nechápala, proč mně místo nějaké empatie vnucuje ten radostný pohled, proč bych měla brát potrat pozitivně?

Kolik těch potratů jste potom ještě zažila?

V dalších letech jsem měla v břiše dalších dvanáct zárodků života a se všemi jsem se musela rozloučit.

Bylo těžké pochopit, proč to nešlo

Všechna těhotenství byla přirozená, nebo jste podstoupila i umělé oplodnění?

Prošla jsem dvěma cykly IVF. Na ten první nevydařený embryotransfer si taky pamatuju zřetelně. Já jsem na to hrozně sázela, bylo to pro mě jako světlo na konci tunelu. Už jsem po letech marných pokusů znala svou diagnózu a věděla jsem, že to přirozenou cestou nepůjde. Takže jsem si říkala, že využijeme postupy moderní reprodukční medicíny, a viděla jsem v tom řešení. A pak bylo těžké pochopit, proč i to selhalo.

Věřila jste, že se to určitě povede?

Když se na to období dívám zpětně, vidím, že jsem vlastně nežila přítomností, ale upínala jsem se jen na to, co bude. Každý projekt v práci jsem brala jako poslední, protože jsem věřila, že teď už to určitě vyjde. Bylo to dost vyčerpávající, navíc jsem byla v převážně ženském kolektivu. Kolegyně se vdávaly a odcházely na mateřskou a některé se vracely po dvou dětech a já jsem byla pořád na stejném místě.

Vyhledala jste pomoc nějakého terapeuta, psychologa?

Nakonec ano, ale asi až po devátém potratu. Někdy v době, kdy jsem se dozvěděla, že mám gen BRCA 2. Mám jako holka z Moravy takový ten pocit, že musím všechno zvládnout sama, že mě nic nemůže srazit na kolena. A tak jsem to i dlouhou dobu brala a snažila jsem se nic si nepřipouštět. Ale až na těch terapiích jsem se naučila, jak zpracovat všechny ty neúspěšné pokusy, jak si je dovolit oplakat a nějak uzavřít. A jak se vyrovnat s tím, že svému muži, kterého miluju a který má krásný vztah k dětem, nemůžu vlastní dítě dát. Pocit, že ostatní lidi jen zklamávám a že je to všechno moje vina, jsem nedokázala zpracovat hodně dlouho. I když ty pocity byly úplně iracionální.

Zkoušela jste nějaké podpůrné komunity, kde byste mohla své pocity otevřeně sdílet?

Občas jsem skončila na nějakém diskusním fóru na Modrém koníkovi nebo na Mimibazaru, ale ty názory druhých mi nedělaly moc dobře. Jsem exaktně založená, ateistka, mám stoprocentní důvěru v západní medicínu, a navíc si buduju přátelské vztahy jen velmi pozvolna. Takže jsem šla spíše za svými blízkými kamarády. Přiznávám, že s nimi jsem vyzkoušela i docela bizarní ezo věci, které jsou mi vzdálené. Měla jsem pocit, že musím mít odškrtnutá všechna políčka, že jsem vyzkoušela opravdu všechno, abych se obhájila sama před sebou.

Nemáte děti? Tak na shledanou

Kdy jste se rozhodla, že je konec, že to necháte být?

Myslím, že to nebyl nějaký konkrétní moment. Měla jsem zajímavou práci se skvělými lidmi, ale najednou se tu otevřel větší prostor budovat kariéru. Začala jsem uvažovat, co dál se svým životem. Přestěhovali jsme se s manželem zpět do Olomouce, pořídili jsme si dům. Našla jsem nabídku na skvělou práci, o které jsem byla přesvědčená, že mám pro ni maximální kvalifikaci a že je to dream job přesně pro mě. Do finále výběrového řízení jsme postoupily dvě ženy. A pak mi do očí řekli, že vybrali tu druhou uchazečku, protože je starší a má usazené rodinné zázemí. Tohle byl pro mě jeden z nejhorších momentů vůbec.

Takže vás diskriminovali za to, že nemáte děti?

Úplně mě to paralyzovalo. Soudili mě za to, že nemám děti, a mně to přišlo tak strašně nefér! Já jsem řadu let dělala úplně všechno pro to, abych je mohla mít. S každou bolestí, s každým loučením s nenarozeným dítětem jsem se nakonec dokázala nějak srovnat, nějak to zpracovat. Ale teď jsem se cítila jako troska bez budoucnosti. Vypadalo to, že nemůžu mít ani vysněné děti, ani vysněnou práci. Už jsem se tomu nechtěla znovu vystavovat, předstupovat při hledání práce před nějaké komise a vysvětlovat, proč je mi přes třicet a nemám děti. Rozhodla jsem se pracovat jen na vlastních projektech. A pak přišel skutečný bod zlomu.

AFO?

Ano. Bývalý ředitel festivalu vyhrál konkurz na ředitele muzea a já jsem se v roce 2022 stala novou ředitelkou AFO. A musím vzdát hold univerzitě, protože tady při konkurzu vůbec nikdo neřešil, jestli mám, či nemám děti. Nastoupila jsem do funkce pár měsíců před prvním postcovidovým ročníkem a poslední den festivalu končil na moje narozeniny. Kolegové mi v kině Metropol připravili jako překvapení video z festivalu, které pro mě natočili a které bylo plné velmi krásných vzkazů. Já jsem tam seděla a usedavě plakala. A zároveň jsem si uvědomila, že po velmi dlouhé době ve svůj narozeninový den nebrečím kvůli tomu, co nemám, ale jsem strašně vděčná za to, co mám.

Co bylo tenkrát tématem festivalu?

Byla to naděje. Myslím, že jsem prošla tím festivalem skoro jako nějakým léčivým procesem a strašně mi to pomohlo. V tom našem mladém kolektivu je navíc normální slyšet, že někdo děti vůbec mít nechce. Došlo mi, že život je krásný a můžu ho smysluplně naplnit jiným způsobem.

Takže vlastní dítě je teď pro vás uzavřená kapitola?

Občas máme s manželem tendenci bavit se o tom, jestli je to teda fakt konec, nebo ještě něco přijde. Máme dům s pokoji, které měly být pro naše děti. Téma adopce pořád visí ve vzduchu, ale máme k tomu velký respekt. A i když byla většina nevyžádaných rad z okolí spíše zraňující a otravná, jednu jsme nakonec poslechli. Loni jsme si adoptovali psa, což nám opravdu moc prospělo. Je pro nás neuvěřitelnou terapií a taky tématem hovoru. Když přátelé povídají o dětech, já jim vyprávím o našem psovi.

Takže už se neptáte, proč zrovna vy nemůžete mít děti?

Ptala jsem se na to vyhlášeného specialisty na klinice v Praze. Čekala jsem, že mě konečně vyvede z té slepé uličky, ale on mi odpověděl: Já to fakt nevím. Změňte práci, pořiďte si psa a nechte to být. Tak jsem ho poslechla.

Heroine je mediálním partnerem 59. ročníku Mezinárodního festivalu populárně-vědeckých filmů AFO.