Až dojdou pečovatelky, zachrání nás chytrý vysavač? Možná ano, utahané dceři pomůže s vyčerpávajícím dohledem, říká expertka
Představa klidného stáří, kdy se o nás postará státní aparát, se pomalu hroutí. Do důchodu míří silné ročníky, personál v sociálních službách stárne, místa v domovech pro seniory chybí. A na koho pak asi dopadne další tíha péče? Nezávislá expertka na propojování sociálních služeb a IT Jana Pšejová vidí řešení v chytrých technologiích. Asistenční technologie podle ní nejsou děsivé sci-fi, ale nástroj, jak vrátit všem pečujícím svobodu a stárnoucím rodičům důstojnost.
„Stát se o nás postará“ je velká celospolečenská lež současnosti. Co nás vlastně v nejbližších letech doopravdy čeká?
Stát dokáže v některých extrémních situacích vytvořit záchrannou síť, ale tím základním lidským cílem by mělo být umět se o sebe postarat co nejlépe sám. Jenže to neslyšíme rádi. Narážíme na vážný problém demografického zlomu, někdy se tomu říká demografický útes. Někdy po roce 2030 začne skokově přibývat osmdesátníků a zároveň začnou z trhu práce odcházet silné ročníky narozené v sedmdesátých letech. Nejméně do roku 2050 vznikne situace, kdy obrovská skupina lidí bude potřebovat péči, ale nebude kým nahradit ty, kteří na pracovním trhu chybí. Současná představa, že to vyřešíme stavbou dalších domovů pro seniory, je mylná, protože v nich zkrátka nebude mít kdo pracovat.
Z toho trochu mrazí. Zejména proto, že tíha neformální péče u nás tradičně padá na ženy. Je blížící se kolaps sociálních služeb skrytou hrozbou pro ženskou nezávislost?
Zcela nepochybně. Ne že bych neznala skvělé pečující muže, ale ta nejtvrdší a základní péče, jako je hygiena, úklid a jídlo, leží z drtivé většiny na ženách. Společnost s tím tak nějak automaticky počítá. Fenomén „sendvičové generace“ je dnes o to palčivější, že si lidé pořizují děti později. Ženy se tak dostávají do extrémně náročných situací, kdy ještě mají doma malé děti a zároveň rodiče či prarodiče, kteří potřebují podporu. To jim často brání v kariérním rozvoji, nemohou odjet ani na služební cestu, natož na dovolenou.
Předpokládám, že tyto ženy jsou pro stát prakticky neviditelné…
Ano. Patří do skupiny takzvaných neformálních pečujících. Jsou tak vytížené starostí o druhé, že nemají čas ani na řešení vlastních zdravotních potíží a obyčejná návštěva kadeřnice je pro ně nedosažitelným snem. Systém s nimi přitom zachází jako s neviditelnými bytostmi, u kterých se zkrátka předpokládá, že se péči o blízké obětují. A to je samozřejmě moc špatné. Každý z nás by měl mít prostor i na svůj vlastní život.
