Mužská nahota, konsent na place a umělé údy. Emancipace změnila natáčení nahých scén
Mužské nahé tělo dostává v seriálech i filmech mnohem víc prostoru. Dosud byla normou hlavně nahota ženská. Se seriály jako Minx, Normální lidi nebo Sexuální výchova ale přichází velký posun nejen v očekávání diváků, ale i ve způsobech práce s intimitou na place.
Manhattanská panička Charlotte York klečí v koupelně u nohou manžela, hlavou zabořená v jeho rozkroku, otevřou se dveře a do manželské scény vpadne malé děcko. Charlotte v šoku ucukne a v záběru vidíme poloztopořený penis jejího muže… Tahle spíš legrační než „hot“ scéna se zapsala do loňského „best of“ z popkultury a obletěla internet. Stalo se z ní meme i PR materiál pro seriál A jak to bylo dál…, kterého je součástí. A milovníci i hejtři rebootu Sexu ve městě měli zase o čem mluvit. A mluvili mimo jiné i o tom, že tenhle penis nebyl tak docela skutečný. A protože se v seriálech a filmech za poslední rok mužské „full-frontal“ nahoty urodilo, z umělých penisů používaných jako rekvizita se stalo téma.
Vidět ve filmu nebo seriálu prsa herečky nebo celou nahou postavu není nic výjimečného a vídáme je neustále. Zatímco celková mužská nahota je pořád ještě spíše výjimkou.
HBO Max na jaře uvedlo komediální seriál Minx. Odehrává se v sedmdesátých letech a sleduje hlavní hrdinku, jejímž snem je vydávat feministický magazín. Jediný, kdo je podobnou věc ochotný zafinancovat, je bodrý vydavatel pornočasopisů. Tak se zrodí Minx – časopis, který je mixem progresivních článků o antikoncepci a feministických teorií a esejů, které kombinuje se zábavnými popovými formáty, a zároveň na prostřední stránce ukazuje mužskou nahotu – explicitně, full-frontal.
Ve scénách castingů a focení vidíme zástupy penisů všech barev a tvarů, v klidu i v erekci, v zábavných montážích i během dialogových scén. Ne všechny jsou ovšem skutečné, a právě to vzbudilo u některých komentátorů a komentátorek rozporuplné reakce. Kriticky nahlížejí na to, jak taková nerealistická zobrazení ovlivňují mužské sebepřijetí, nebo zda jde skutečně o jakési dorovnání ženské nahoty, na kterou jsme v televizi a v kinech zvyklí. Je mužská nahota symbolem rovnoprávnosti, nebo posiluje zažité stereotypy? A můžeme skutečně mluvit o nahotě ve chvíli, kdy jde jen o „kostým“?
„Podle mého názoru je stále častější používání umělých penisů a to, jak je následně herci popisují jako ‚full-frontal nahotu‘, jen dalším utvrzením tabu, které se prezentuje jako progresivismus a genderová rovnost. Co je špatného na tom, ukázat prostě a jednoduše skutečný penis?“ ptá se ve svém textu pro web The Conversation emeritní profesor filmových a mediálních studií Arizona State University Peter Lehman.
Jde určitě o výraznou změnu v uvažování producentů a filmařů, protože dosud byla normou hlavně ženská nahota. Vidět ve filmu nebo seriálu prsa herečky nebo celou nahou postavu není nic výjimečného a vídáme je neustále. Zatímco celková mužská nahota je pořád ještě spíše výjimkou. I v případě nahých hereček se sice často setkáváme s dublérkami najímanými jen na takový typ scén, rozdíl ovšem vnímám v tom, jak se o takto zobrazované mužské nahotě v současnosti píše a jak se promuje v rámci PR – jako skutečná nahota, která onu ženskou dorovnává a emancipuje. V recenzi na Minx serveru Deadline se například dočteme, že používá nahotu tak, že „z ní snímá nános hanby, který ji spojuje se sexualitou, a ukazuje prsa prostě jako prsa a penisy jako penisy.“ Je ovšem otázka, jestli replika penisu používaná jako rekvizita je prostě penis.
Nahý oblečený – penis jako princezna Koloběžka
Seriál Minx je skvělým příkladem: Tvůrci a PR tým kolem Minx se pyšní tím, že konečně ukazují i mužskou nahotu, navíc přirozeně, bez zbytečné bulvarizace a jen tak, jak je třeba pro potřebu příběhu. Ale jak moc je tahle nahota skutečná, když představitel nahého modela a hasiče, herec Taylor Zakhar Perez, před kamerou zcela nahý vlastně nebyl? Většina penisů, které vidíme v seriálech a filmech, jsou prostě a jednoduše umělé rekvizity, které se vyrábějí speciálně pro natáčení.
Penisů bylo v uplynulém roce vidět více než požehnaně. V menší nebo větší „roli“ jsme je mohli vidět v seriálu Bílý lotos, Euphoria, Pam and Tommy (tady penis dokonce mluvil), zmíněném pokračování Sexu ve městě nebo třeba ve filmu Red Rocket, kde je právě scéna hlavního hrdiny běžícího „full-frontal“ městem za zvuků písničky kapely N’Sync jedním z ústředních motivů filmu. A jsou tu i další.
Redaktorka New York Times Alexis Soloski vysvětluje, že z rozhovorů s akademiky a s „intimacy coordinators“, tedy se specialisty na natáčení intimních a „nahých“ scén, vyplývá, že přibývání mužské nahoty přímo souvisí s její všudypřítomností v pornu, s větším počtem žen, queer nebo nebinárních osob na pozicích showrunnerů a je to i důsledek hnutí #metoo. Samozřejmě jde také o snahu zaujmout na přesyceném trhu audiovize. A vliv má právě i vyšší zapojení intimacy coordinators.
Specialisté na intimitu
Co má vlastně „intimacy coordinator“ ve štábu na starosti? Tahle pozice by šla nejlépe popsat jako „asistence pro intimní scény“ a je ve filmovém a seriálovém průmyslu poměrně nová. Vznikla jako odpověď na hnutí #metoo, konkrétně pak na kauzu Harveyho Weinsteina, vlivného filmového producenta odsouzeného za znásilnění. V návaznosti na Weinsteinův proces se začaly ozývat hlasy, které zdůrazňovaly nerovné podmínky, které mohou na filmových setech panovat a často vedou k nejrůznějším typům sexuálního nátlaku a nevhodného chování. Některé herečky začaly požadovat, aby byl na place k dispozici někdo, kdo by dohlížel, aby během natáčení byly respektovány jejich požadavky a nedocházelo ke zneužívání, především při intimních scénách. Šlo hlavně o překračování předem domluvených a stanovených hranic. Tato služba měla být dostupná zejména také mladším a méně zkušeným hercům a herečkám, které mohly cítit větší tlak při jednáních s režisérem, produkcí nebo se zkušenějšími kolegy a kolegyněmi.
„Intimacy coordinator“ je někdo, kdo na place zajistí, aby se při natáčení intimních a sexuálních scén cítili*y herci*ečky dobře: všichni zúčastnění tak předem přesně znají kontext intimní scény jako součásti příběhu, o všem se komunikuje a je k dispozici možnost podat stížnost v případě nedodržení předem stanovených pravidel nebo nátlaku.
Všichni zúčastnění musejí vždy dát jasný souhlas a všechny části takových scén musejí probíhat dle domluveného scénáře. V roce 2018 se produkce HBO zavázala k využívání pozice těchto koordinátorů v rámci natáčení svých seriálů a filmů.
Právě pro HBO (ale také pro Netflix nebo BBC) je hlavní „intimacy coordinator“ Ita O’Brien, pionýrka této pozice na filmovém place, která na sexuálních scénách pracuje už od roku 2014 a postupně sestavila soubor pravidel a tipů, jak při natáčení postupovat, které sdílí se svými kolegy z branže. Podílela se na úspěšných seriálech Normální lidi nebo Sexuální výchova, pro které jsou právě intimní scény klíčové.
Kromě pozice intimacy coordinator funguje ve filmovém byznysu i tzv. intimacy choreographer nebo intimacy director, který se specializuje na nácvik citlivých scén s herci a herečkami, podobně jako se připravují například scény rvaček nebo honiček. Tito režiséři či choreografové zdůrazňují zažitý stereotyp, který bývá dodnes přítomný u režisérů: ti se často programově vyhýbají diskuzi s herci nebo herečkami před intimními scénami, protože chtějí během natáčení dostat co nejautentičtější reakci.
Čtěte také
Podle „intimacy directors“ však takový přístup ničemu neprospívá. Bez jasného režisérského záměru, bez znalosti toho, jak a čím taková scéna přispívá do celkového vyprávění příběhu, a bez znalosti hranic herce/herečky, se kterým mají další zúčastnění hrát, vznikají nepříjemná nedorozumění, která můžou vyústit v trauma. Právě této šedé zóně se zmínění profesionálové snaží aktivně předcházet. A možná je dobré si připomenout základní fakt: filmový sex není skutečný, je třeba ho nazkoušet podobně jako taneční sestavu nebo filmovou bitvu. Ovšem podobně jako u skutečného sexu je vždy a za každých okolností u tak citlivé záležitosti potřeba znát kontext a dát plné svolení.
Jeden příklad za všechny je slavná scéna z Posledního tanga v Paříži v režii Bernarda Bertolucciho, ve které postava v podání Marlona Branda znásilní mladou ženu, kterou hraje Maria Schneider. Až po mnoha letech Schneider přiznala, že scéna nebyla v původním scénáři a Brando s Bertoluccim s ní přišli až na place. Režisér sám později v rozhovoru přiznal, že chtěl, aby „reakce herečky ve scéně byla autentická, aby to cítila a nehrála“. V rozhovoru z roku 2007 Schneider připustila, že ji to naštvalo a „cítila se ponížená, a upřímně řečeno, znásilněná – Brandem i Bertoluccim“.
A dodala, že měla zavolat svému agentovi nebo právníkovi, protože nutit hercům scénu, která není ve scénáři, není v pořádku. V té době – ve věku devatenácti let – ale nevěděla, že něco takového vůbec může udělat.
Je to jen kostým a velká piplačka
Na koho se obrátit, když potřebujete ve filmu nebo seriálu umělý penis?
Výrobu dokonale realistických replik mají na starosti specialisté z oboru make-upu a speciálních efektů. Jason Collins, který se této branži věnuje, také zaznamenal zvýšenou poptávku po tomhle typu práce. Jak zmiňuje NY Post, jen během osmnácti měsíců „vysochal“ na patnáct různých penisů, to vše v době, která následovala po první řadě seriálu Euphoria, na které jeho firma Autonomous FX pracovala.
Podle Collinse jde o znak kulturního zeitgeistu a toho, co ještě dnes považujeme za tabu: „Myslím, že bylo načase, aby se nahé neukazovaly jen herečky.“ Paradox mužské nahoty, která může být ve skutečnosti rekvizitou, vysvětluje pro Thrillist také „intimacy coordinator“ Amanda Blumenthal, i ona pracovala na Euphorii nebo třeba na Bílém lotosu a zdůrazňuje, že pro některé herce představuje umělý úd možnost, jak se před kamerou uvolnit: „Někteří se s maskou cítí lépe, necítí se na to, odhalit svoje vlastní genitálie, a tím, že jde o masku, to tvoří část jejich postavy – jako kostým. Dokážou se tak lépe oprostit sami od sebe a hrát roli.“ Podobně mluví o využití protetických penisů také další filmoví tvůrci – uchýlit se k rekvizitě totiž může být praktické: nemusíte řešit stud nebo zda hercova fyziognomie zapadá do popisu charakteru, který představuje, nebo obavu z jakýchkoli lapsů během natáčení citlivých scén.
Když mi zavolá někdo z produkce nebo režie s tím, že potřebují penis, automaticky se vytasím se sérií otázek: Má být obřezaný, nebo ne? Jak dlouhý a tlustý má být? Jak dlouhé má být pubické ochlupení?
Jedním z nejvyhledávanějších make-up umělců specializovaných na zvláštní efekty, kteří se na penisy zaměřují, je Matthew Mungle, držitel Oscara z roku 1993 za speciální make-up efekty v Draculovi Francise Forda Coppoly. Mungle vyráběl napodobeniny pro seriál Little Britain nebo třeba pro Chrise Hemswortha ve filmu Bláznivá dovolená (Vacation, 2015). „Když mi zavolá někdo z produkce nebo režie s tím, že potřebují penis, automaticky se vytasím se sérií otázek: Má být obřezaný, nebo ne? Jak dlouhý a tlustý má být? Jak dlouhé má být pubické ochlupení?“ směje se v rozhovoru pro Guardian a přiznává, že to může znít jako popisek v randící aplikaci na rychlý sex.
Ovšem vyrobit „dokonalý“ penis podle režisérských představ není jen tak. Mungle má k dispozici řadu předem připravených forem, které může využít na vylívání penisů, ale někdy je třeba vytvořit úplně novou. Vytváří tak celý kus – od varlat přes šourek, koule až po předkožku – který se nalepí nad hercovo přirození. Musí samozřejmě sedět i barva kůže a hustota ochlupení a dalo by se pokračovat: „Na horní okraj, kde se penis napojuje na tělo, musím nalepit ochlupení, namalovat žilky tak, aby působily realisticky. To je to místo, kterým se následně celá věc lepí k herci. Součástí modelu je také tenounký pruh látky, který je schovaný pod varlaty, který se umístí mezi hercovy půlky a upevní nad ně. Jde o průhledný strečový materiál.“
Podobně precizní práce také něco stojí. Collins pro New York Post zmiňuje, že jen na seriálu Pam and Tommy se utratilo na sto tisíc dolarů za práci na příslušných speciálních efektech: „Patří sem samozřejmě i animatronický penis (který se hýbal a mluvil) nebo bradavky s piercingem pro herce Sebastiana Stana, které musely i pod tričkem vypadat co nejvíc autenticky.“ Rozhodně tak nejde o levnou záležitost, ale o dokonale řemeslně zpracovanou rekvizitu, která musí splnit veškerá režisérská očekávání.
V debatách o dokonalých napodobeninách penisů se střídají pohledy na věc – od těch profesních, které se zabývají funkcí a formou, podobně jako u jakéhokoliv jiného kostýmu, přes ty, které rozporují takto zobrazovanou mužskou nahotu jako realistickou a emancipační. Roli také hraje náš pohled na mužské tělo. Nerealistická zobrazení můžou vyvolat v mužích pocity méněcennosti a obecně také přílišná očekávání, což není nepodobné právě pornu, kde velké a věčně ztopořené penisy působí jako norma, které bychom měli dostát. Možná že nakonec je řešením v téhle debatě přijetí a připomínání základního faktu: film nebo seriál nejsou realita, ale její umělecké zobrazení.
Podobně jako v pornu zde nevidíme „opravdový“ sex, a jak je vidět, často ani „opravdové“ části či celky nahých těl herců a hereček. A pokud má výsledek realitu zrcadlit, je třeba, aby všichni zúčastnění věděli, na čem jsou a do čeho jdou. Jen díky otevřenému přístupu všech zúčastněných se totiž možná dočkáme toho, že se nikdo nebude stydět zahrát si nahou scénu skutečně nahý. Dokud to tak úplně není, bylo by fajn nestavět v propagačních materiálech umělé penisy do role emancipačních nástrojů, ale prostě a jednoduše jim nechat jejich roli původní: dokonale ztvárněné propriety, která hraje svojí roli podobně jako namalovaná modřina nebo vymodelovaný nos.
Aktuální číslo
- Jak se školy vypořádají s nástupem AI?
- Ženské zdraví se často zlehčuje a zanedbává. Nemusíme to ale "vydržet".
- My a nespavost. Existuje ideální spánek?
- Příloha Heroine tentokrát od dětí pro nás i od nás pro děti.
