Kdo jiný než já by měl psát o sexuálním zneužívání? ptá se autorka knihy Poupátka
Vlastní zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství vtělila mladá spisovatelka Hana D. Lehečková do svého románu Poupátka. Znepokojivý text o sexuálním predátorovi z oblastního divadelního kroužku přesně zobrazuje praktiky podobných lidí. Poupátka jsou ale zároveň působivým a velmi čtivým románem s autentickou hlavní hrdinkou. Jen vám po jeho přečtení nebude moc dobře z vědomí, že se podobné věci dějí všude kolem nás...
Na předsádce knihy se ve vašem medailonku rovnou píše, že „kniha Poupátka obsahuje autobiografické motivy.“ Nebála jste se jít takhle s kůží na trh?
Bála jsem se, ale ne tak moc, aby mě to odradilo. Cítila jsem velkou morální zodpovědnost, měla jsem pocit, že na mě to téma čeká, a pořád jsem si opakovala: Kdo jiný než já by měl takovou knihu napsat?
Poupátka sledují období jednoho školního roku, ale ve skutečnosti jsme jako děti žily v tomto toxickém prostředí často i roky, zcela odtržené od reality.
Neuvažovala jste třeba o tom, že byste to celé označovala za fiktivní příběh, jak to ostatně mnozí autoři v případě autobiografických příběhů dělají?
Mám možnost psát, mám se zneužíváním osobní zkušenost, navíc mám velkou podporu svého manžela a také se pohybuji v prostředí, které mě pravděpodobně nebude nijak ostrakizovat. To je něco, co spousta obětí nemá. I kvůli nim jsem se rozhodla veřejně vystupovat pod svým jménem. Aby bylo o něco „normálnější“ přiznat: Jo, mně se to taky stalo.
Vaše hrdinka, jedenáctiletá Františka, se stane obětí sexuálního obtěžování v dramatickém kroužku. Nakolik tedy to je i váš příběh?
Ano, i já se považuji za oběť sexuálního zneužívání.
Co se přesně tedy dělo v kroužku, který jste v dětství navštěvovala?
Děly se tam všechny patologické jevy, které jsou popisovány v Poupátkách. To znamená podávání alkoholu dětem, osahávání, sexuální zneužívání, sexuální nátlak, child grooming, manipulace, šikana ze strany pedagoga, ale třeba i šikana dětí mezi sebou a dlouhodobá tolerance podezřelého chování, a to jak ze strany komunity města, tak i ze strany komunity dětského amatérského divadla. Realita ale byla mnohem temnější. Poupátka sledují období jednoho školního roku, ale ve skutečnosti jsme jako děti žily v tomto toxickém prostředí často i roky, zcela odtržené od reality.
Při čtení jsem měla pocit, že ta účast v kroužku má až sektářské rysy, což je asi časté u tohoto typu zneužívání, že?
Ten kolektiv fungoval jako typická pyramida. Na jejím vrcholu jeden hlavní guru, který byl nedotknutelný a který kolektiv pod sebou hierarchizoval podle toho, jak bylo které dítě poddajné jeho myšlenkám a útokům. Ve vyšších patrech pyramidy byli ti „nejlepší“ a měli oproti ostatním výrazně lepší společenské postavení. Cílem velké části těch, kteří byli v nižších patrech pyramidy, bylo dostat se výš. To šlo ale jen skrze přízeň nejvyššího guru. Vedoucí tedy vytvořil ve svém kolektivu velmi toxické prostředí, z něhož neustále těžil a děti si k sobě víc a víc připoutával. Částečně to vypadalo, že dívky jeho sexuální útoky vlastně vítají, ve skutečnosti šlo ale o důsledek zcela nezdravého prostředí, v němž vyrůstaly.
Často to v knize působí až jako stockholmský syndrom – oběti si nepřipouštějí, že jsou oběti, ještě toho predátora vlastně obhajují.
Ano. Já jsem to měla podobně. Když dramaťák skončil, bylo mi jedenáct let a cítila jsem to jako obrovskou křivdu. Zhroutila se mi podstatná část dosavadního světa. V průběhu dospívání se můj názor na pět let života, které jsem v dramaťáku strávila, změnil, za což jsem ráda. Jsou bohužel i bývalí členové, kteří se z této manipulace nikdy nedostali a dodnes jsou přesvědčení, že se vedoucí do vězení dostal neprávem. Že šlo o velkého umělce, který skrze své nestandardní praktiky jen nacházel cestu k jakémusi nejopravdovějšímu umění.
Existuje tedy reálná předloha vašeho hrdiny Mirka? A jak to s ním a s jeho „divadelňákem“ ve skutečnosti dopadlo?
Předloha existuje a dopadlo to podobně jako v knize. Po tom, co v opravně objevili kazetu, na níž byly záběry nahých děvčat, se rozjelo vyšetřování. Vedoucí byl odsouzen na osm let, z nichž si odseděl pouhé čtyři roky. Je smutné, že celý ten koloběh neskončil proto, že by v sobě někdo našel odvahu a situaci konečně razantně řešil, ale že to byla jen hloupá náhoda.
Ale vlastně to bylo celkem příznačné. Jako dítě si pamatuji na celou řadu situací, kdy dospělí viděli, že se k nám vedoucí nechová, jak by měl, a nezasáhli. Hodně členů také vyrostlo a dospělo, ale nepromluvil nikdo. Šlo o tolerované veřejné tajemství. Možná se sem tam našel někdo, komu se tohle chování nepozdávalo, ale nikdy to žádné důsledky nemělo. Jedna z obětí mi psala, že šla její matka vedoucího konfrontovat, ale on vše zapřel, a tak dceru z kroužku prostě jen odhlásila. Nic jiného bohužel ze své pozice dělat nemohla.
Skvěle je celý příběh odvyprávěn právě z perspektivy jedenáctileté Františky, které často třeba ještě nedochází pravá podstata některých věcí – využila jste i tady vlastní vzpomínky?
Ano. Já jsem jako dítě tušila, že to není úplně v pořádku a že jde o věc, za níž by mohl jít vedoucí do vězení. Ale zároveň jsem díky jeho obratné manipulaci a svému přirozenému respektu k autoritám měla dojem, že právo a morálka jsou pružná věc, která se dá aplikovat různě. Jinými slovy: Tento člověk má právo na to osahávat dívky, protože má vysoké společenské postavení, a všechno to dělá s dobrým úmyslem, protože s námi chce navázat co nejintimnější vztah.
Sexuální zneužívání je často vyjádřením moci zneužívajícího, jako to je třeba v aktuálním případu psychiatra Cimického.
Ano, bohužel nejde jen o záležitost zmanipulovaných dětí. Jak je vidět všude kolem nás, často se charismatickým důležitým lidem odpouští něco, co by nemělo, a vysvětluje se to jejich výjimečností a jakýmsi právem na výstřednost. Proto v této společnosti mohou dále přežívat političtí zloději, sexuální predátoři nebo toxičtí umělci. Vždycky si v této souvislosti vzpomenu na postavu Raskolnikova z románu Zločin a trest, který si díky zručné mentální gymnastice a konceptu nadčlověka dokáže ospravedlnit vraždu jako něco, na co má výjimečný člověk (čili on) právo. Stejným způsobem si může umělec ospravedlnit své sexuálně deviantní chování. A ostatní mu to jako výjimečnému jedinci tolerují.
Ten problém je ve vaší knize popsán dost komplexně, z perspektivy obětí i predátora, jeho chování i monologů, konzultovala jste to s nějakými odborníky?
Ne, vycházela jsem pouze z vlastních zkušeností, vzpomínek a z představivosti. Záměrně jsem se nechtěla nechat ovlivňovat exaktními informacemi, možná by mě to nutilo být více opatrná nebo naplňovat očekávané vzorce. Ani jsem nečetla jiné knihy zabývající se sexuálním zneužíváním.
Máte reakce na knihu od předlohy Mirka či od bývalých členek jeho kroužku?
Mám reakce od bývalých členek a byla jsem překvapená, jak pozitivní byly. Každá z obětí k tomu přistupovala jinak, ale v tom, co psaly, se opakovala jakási radost z toho, že jsou jejich pocity konečně relevantní a že to někdo cítil a cítí stejně jako ony. Když se kroužek rozpadl, členové mezi sebou ztratili kontakt, ve většině rodin se to pravděpodobně ani nijak neřešilo. Myslím, že ženy, které se mi ozvaly, pocítily velkou úlevu, že nejsou se svými pocity samy. Musím říct, že tyhle reakce, byť ve mně vyvolaly hodně smutku, ve mně vyvolaly i pocit, že ta kniha měla velký smysl. Alespoň pro ně. Tohle bych přála zažít každému autorovi.
Buďme pískem v soukolí
Slyšeli jsme to už mockrát, a stejně to nestačí. Sexualizované a domácí násilí je pandemií dnešního světa. Je tak běžné, že je neviditelné. A možná pro něj vytváříme půdu i my, tolerancí všech těch malinkých projevů sexismu, jazykem, který používáme. Nedělejme to.
V tištěném magazínu Heroine píše Irena Buršová o tom, proč je potřeba se ozvat, zastat se a být pískem v soukolí světa sexualizovaného násilí.
Kniha je věnována „všem, kteří na to zůstali sami“ – byl to i váš dojem, že jste na to zůstala sama?
Myslím, že jsme na to zůstali sami vlastně úplně všichni. Nikdo se za nás jako za oběti nepostavil. Ta aféra proletěla divadelním světem, jako kdyby se nikdy ani nestala. Komunita dětského divadla se k tomu tehdy odmítla veřejně vyjádřit, dle mých informací celou záležitost bagatelizovala a dodnes si onoho sexuálního predátora drží ve svém středu a dává mu možnost psát o dětském amatérském divadle, a to po boku lidí, kteří učí například na mé alma mater DAMU a dalších divadelních oborech v ČR. Což mi přijde skandálně neuctivé. Jako kdyby na tom, co jsme my oběti prožili, vlastně vůbec nezáleželo. Po dvaceti letech se nám stále nedostalo žádné pozornosti a žádného uznání naší zkušenosti.
V čem konkrétně vás podobná zkušenost z dětství ovlivňuje až do dospělosti?
Pokud je člověk vystaven takovému predátorskému chování, většinou se to bez nějaké formy odborné pomoci neobejde. Jsou prostě věci, které jedinec svojí vlastní vůlí nepřekoná, i kdyby se stokrát snažil. Je to podobné, jako když máte nějaké chronické onemocnění, trpíte jím celý život, někdy je to lepší, jindy zase horší, můžete mít klidně i pocit, že už je to za vámi, ale pokud chcete žít v harmonii se sebou i se svým okolím, musíte se pravidelně sledovat a být sledováni. Já velmi stojím o to mít hezké vztahy a stabilní život, takže se snažím o svoje psychické zdraví aktivně dbát, protože vím, že jsem si ze svého dětství do dospělého života odnesla velkou psychickou zátěž.
Označila byste svůj román za autofikci? A jaké autofikce vás v poslední době zaujaly? Mně se v souvislosti s vaší knihou vybavil román Svolení či romány Edouarda Louise, které ve Francii vyvolaly velký rozruch.
Autofikce je termín patřící literární teorii, já bych to tedy asi nechala na erudovanějších hlavách, kam se případně rozhodnou moji tvorbu zařadit. Autor není vždy tím nejlepším znalcem nebo interpretem svého díla. Nebo aspoň já ne.
Povedené ilustrace ke knize jsou dílem vašeho manžela Ondřeje Dolejšího, jak vnímal on obsah vašeho románu?
Manžel mě především neustále podporoval. Když jsem měla strach, jestli to zvládnu a jestli si tou knihou akorát nezpůsobíme problémy, jestli si tím nezničím vztahy a jeho neuvedu do nějakých nepříjemných situací, vždycky mi říkal, ať to vůbec neřeším a soustředím se na psaní, že to budeme řešit podle toho, jak to bude přicházet. Neprojevil ani stín pochybnosti. To pro mě bylo hodně důležité. Vím, že některé pasáže se mu nečetly lehce a že z toho byl asi kolikrát špatný, ale hodně jsme si o tom povídali a rozebírali to, tak myslím, že nás to zas o něco víc sblížilo.
Vždycky bude existovat určité množství pedagogů, kteří budou překračovat své pravomoci a základy lidské morálky, a to i díky tomu, že děti nemají dostatek informací a těžko toxické chování rozeznávají.
Píšete dětské knihy a rozhlasové hry a zároveň docela temné romány pro dospělé. Jak se vám mezi tím přepíná?
Já to všechno vnímám jako práci s textem, s jedním druhem materiálu, který jen dostává různé tvary podle daného média nebo žánru. Jako když z keramické hlíny vytvoříte honosnou vázu a hned na to jednoduchou kočičku. Mám ráda tvůrčí výzvy, v současné době pracuji na divadelní hře inspirované antickým dramatem pro jeden pražský soubor a plánuji také sbírku experimentálních knižních povídek.
Pracujete jako nakladatelská redaktorka v Albatrosu v oddělení dětské literatury, myslíte, že by podobná témata měla být v rámci prevence nějak zpracována i například v literatuře pro dospívající čtenáře? Nebo dokonce už jsou?
Rozhodně. Je to důležité už jen v rámci prevence. Já sama jsem napsala rozhlasovou hru pro děti Co se stalo se Zuzanou, která se bude vysílat na začátku roku 2022 v Českém rozhlase. Tahle hra částečně zpracovává i téma Poupátek a rozvíjí některé oblasti mé zkušenosti, na které už v knize nebyl tolik prostor. Nezaměřuji se na sexuální zneužívání, ale spíše na terorizování ze strany pedagoga, jenž si kolem sebe vytvoří sektářské prostředí složené z dětí, které potom šikanují a usměrňují „černé ovce“ mezi ostatními dětmi. Odejít z dramaťáku nebo promluvit o zvláštních praktikách se téměř nedá, pokud to chcete udělat, neobejde se to bez následků. Dvě holky se o odchod pokusí a dopadne to špatně. Myslím, že i taková hra může působit jako důležitá prevence. Vždycky bude existovat určité množství pedagogů, kteří budou překračovat své pravomoci a základy lidské morálky, a to i díky tomu, že děti nemají dostatek informací a těžko toxické chování rozeznávají.
Jak starým čtenářům byste doporučila svoji knihu?
Držela bych se doporučení nakladatele, kniha je určitě pro čtenáře 15+. Byť je hlavní hrdince 11 let, dětem na ZŠ bych ji asi číst nedávala. Jde o dílo interpretačně rozostřené, a pokud ho čte někdo, kdo není s tímto tématem blíže seznámen nebo nemá dostatek životních zkušeností, může ho to zavést k chybným závěrům. Hlavní hrdinka sexuální zneužívání vytrvale bagatelizuje, padne tam hodně zvrácených obhajob takového chování a nikde se tam vlastně neobjevuje žádný závěr, který by řekl: Toto chování je závadné. To si musí čtenář přečíst až mezi řádky. Kdybych jako redaktorka knih pro děti měla tento rukopis na stole, nepřijala bych ho, anebo vrátila ke kompletnímu přepsání.
Jak vnímáte aktuální otevírání podobných kauz, třeba v rámci hnutí #metoo, kauzy Dominika Feriho či psychiatra Cimického?
Já to vnímám velmi pozitivně. Dává to sílu dalším obětem, aby promluvily nebo aby vůbec rozeznaly a pochopily, že to, co se jim stalo nebo děje, není v pořádku. Já jsem třeba hrozně dlouhou část svého dospívání i dospělosti nevěděla, že jsem oběť sexuálního zneužívání, protože se o těchto věcech ve veřejném prostoru téměř nemluvilo. Když jsem to zjistila a v plném rozsahu pochopila, bylo mi přes 20 let. Byla jsem v hrozném šoku a trvalo mi dlouho, než jsem tuto informaci skutečně přijala. Přitom identifikace problému je jedna ze základních věcí, která stojí na začátku téměř každého procesu zpracovávání traumatu.
