Horor Candyman ukazuje, že skutečná hrůza nemá tvář monstra

Dobrým příkladem jsou první skutečně umělecké horory, tedy expresionistické německé filmy 20. let, jako je Kabinet Dr. Caligariho (1920) nebo Upír Nosferatu (1922), které byly historicky ceněné především vizuálně, a to díky poutavé hře světla a stínu a výrazné výtvarné stylizaci. Dnes je ale můžeme interpretovat mnohem šířeji a hledat v nich souvislosti s hrůzou první světové války a potřebě najít nějakého jasně definovaného nepřítele, skrz kterého se s nimi vyrovnat. Často zmiňované jsou také slashery reaganovské éry 80. let, které jsou typické svým puritánstvím a absencí jakékoliv individuality u hlavních postav, které odpovídají tehdejší politice. Hrdiny jsou puberťáci bez osobnosti, kteří umírají v momentě, kdy mají sex nebo se věnují konzumaci alkoholu či drog, jako by byli trestáni za své prohřešky.

V 90. letech se pak začali hlavní hrdinové v hororových sériích stávat komplikovanějšími osobnostmi. Byla to taky dekáda, ve které horor poprvé vyhrál Oscara za nejlepší film. Tím bylo Mlčení jehňátek. Experimentovalo se s formou např. v podobě slavného Projektu Blair Witch (1999), který přišel s tzv. „found footage“ estetikou, která napodobuje záznam domácí videa. S tou se pracuje dodnes, protože je dlouho známým pravidlem, že to, co úplně nevidíme, nás děsí nejvíc. A v devadesátkách také vyšel první Candyman, na kterého letos navazuje jeho volné pokračování.

Do toho v naprostém deliriu maluje hodiny a hodiny nové obrazy, které z jeho mýtu vychází. A přestává zvládat svůj vztah s partnerkou, která se o něj dlouhodobě starala a on se jí teď odvděčuje paranoiou a šíleným chováním, které ohrožuje její kariéru. My jsme jako diváci neustále s ním, a tak víme, že mu jde skutečně o život, ale postavy ve filmu to neví, na čemž je postavený bolestný dopad jeho činů. Podobně jako v původním snímku je to podívaná napínavá a stopáž ubíhá jako splašená, ale zároveň je to často nepříjemný zážitek, ve kterém sledujeme někoho nevinného, komu se dějí příšerné věci, kvůli kterým musí nutně zešílet.

DaCosta tu navíc zajímavě rozvíjí původní městskou legendu a přichází s premisou, že Candyman není jeden člověk, ale koncept. V původním filmu byl Candyman afroamerický malíř Daniel Robitaille, který v 19. století maloval bílou ženu. Zamilovali se do sebe a žena otěhotněla. Její otec si na něj najmul strážníky, kteří ho chytli, mučili, místo ruky mu do masa vrazili hák a jeho tělo pomazali medem, aby byl ubodán včelami (od toho symbolika včel, které jeho vraždy vždy doprovází).

Monstrum, jehož původem je krutost druhých

V novém filmu se objevuje Sherman Fields, který byl neprávem obviněn ze zločinu a byl krutě ubit k smrti policií. Údajně měl dávat dětem do sladkostí žiletky, ale po jeho smrti se nachází žiletky i v dalších balíčcích. Ukazuje se tak na více příkladech, že Candyman není ani Sherman, ani Robitaille, ale jen dva muži v dlouhé sérii dalších afroamerických obětí policejního násilí a rasistických lynčů. Candyman je symbol – monstrózní a krutý, ale hrůza, která z něj jde, upomíná na mnohem větší hrůzy, které se v minulosti Afroameričanům děly. Ostatně příznačné je, že si ho musíte zavolat, aby k vám přišel. A pětkrát jeho jméno řeknou jen ti, kteří v něj nevěří. Stejně jako někteří nechtějí věřit krutým aspektům americké minulosti. Candyman tu je ukázán jako jasné zlo, ale náš přístup k němu se komplikuje, když vidíme, že vzešel z krutosti jiných.

Podstata pomsty a otázka její morality, vznik mýtů, obchod s chudobou, nebezpečí umělecké tvorby, která se zvrhává ve vnitřní posedlost, ale taky palčivý kontrast mezi osobními vztahy a pracovní zaslepeností. Režisérka DaCosta všechna tato témata postihuje bez problému a ještě nás vystaví brutálnímu závěru, který nechává morální soud na nás. A to všechno v „pouhém“ hororu. Možná je na čase zahodit skepsi k žánrovým filmům a občas místo festivalu vyrazit do multiplexu.