Filmové Best of Vary. Nejlepší snímky i kontroverzní půlnoční projekce

Letos jsem ve Varech viděla osmnáct filmů, což je u mě lehký podprůměr. V minulých letech jsem se držela solidně nad dvacítkou. Dva snímky – Všechno nejlepší, Chiaro a vítězný snímek Strahinja mám ještě před sebou v rámci festivalových ozvěn Šary Vary, které se konají tento týden v Praze a v Brně.

V rámci festivalových dozvuků se bude promítat mimo jiné i debut režiséra Šimona Holého Zrcadla ve tmě. Ten si navíc poslední zářijový den odbyde i distribuční premiéru a vstoupí oficiálně do českých kinosálů. Zrcadla jsem ve Varech chytla na světové premiéře, která byla pro všechny v sále Karlovarského městského divadla emotivní a divácká odezva skvělá. Holý představil téměř celý štáb, kde dominovaly ženy, a to i v technických profesích jako střih (Sabina Mladenová), zvuk (Hana Kašpárek-Vyšínská) nebo kamera (Jana Hojdová).

Film, který vznikl „punkově“ a financován byl z kapsy režiséra, stojí na představitelce hlavní role Aleně Dolákové a je intimním generačním portrétem rozpadu jednoho vztahu. Vypráví o hledání štěstí a uspokojení jak v partnerském životě, tak v životě profesním. Mladý tvůrce ohledává nelehké téma průměrnosti na příkladu ze života tanečnice Marie. Ta se snaží z posledních sil zachránit vztah se svým přítelem Františkem (Bořek Joura) pomocí sady šestatřiceti otázek, které vypracoval americký psycholog Arthur Aron. Na jejich příkladu se snažil dokázat, že díky upřímnému odpovídání na tenhle dotazník dokážete navázat vztah i s cizím člověkem. Jak Holý v úvodu k filmu poznamenal: „Předem se omlouvám všem párům, které na promítání přišli, a doufám, že už se nikdy nepotkáme.“

Odvážíte se podívat do zrcadla?

Černobílý snímek točil režisér, scenárista a autor hudby v jedné osobě bez kompromisů a nemusí sednout každému, ale kdo mu dá šanci a ponoří se do skvělých dialogů mezi Františkem a Marií, které rozhodně nešustí papírem, a nechá se vést výkonem Dolákové, která film od prvního záběru do poslední taneční scény ovládá, nebude zklamaný. Dostane dávku generační stísněnosti i humoru, které definují současné mileniály, ale otevře mu i další, nadčasová témata.

Holého počáteční myšlenka byla, co by se stalo, kdyby se Heda Gablerová, Maryša a Nora potkaly v jednom díle. A Dolákové Marie je neméně silná a zároveň bytostně křehká třicátnice, která se pořád, navzdory společenským očekáváním, necítí být tam, kde si představovala. Ani jako tanečnice, ani v osobním životě. K vrcholům filmu za mě suverénně patří scéna s Mariinou matkou, která mluví k celé generaci mladých žen potýkajících se na terapiích s pošramocenými rodinnými vztahy.

Film, který vznikl z touhy tvořit a s nadšeným týmem lidí, kteří ho přivedli až na filmový festival, je za mě ojedinělým generačním počinem. Je intimní, artový, diváka nepodceňuje, ale přesto je plný univerzálních emocí, které si k vám najdou cestu. Zrcadlům se vyplatí dát šanci a podívat se jim zpříma do očí. Možná, že v nich uvidíte sami sebe.

Od mileniálů k zoomerům

Jestliže jsou Zrcadla ve tmě film o mileniálech, pak jejich konkurenční Jako sestry (soutěžící ve stejné sekci Na východ od Západu) jsou portrétem generace Z. Film makedonské režisérky Diny Duma o dvou teenage kamarádkách „na život a na smrt“, které se postupně začínají odcizovat, právem získal zvláštní uznání karlovarské poroty.

Spouštěcí mechanismus odcizení je série manipulací, které mají přilákat pozornost třídního idola, ale na konci hraničí s kyberšikanou. Svět puberťáků, kteří se snaží stoupat na společenském žebříčku a dostat se do „cool party“ dnes definují lajky a stories na sociálních sítích a hranice mezi pubertální drzostí a nebezpečnými hrami je tak tenká, že se překračuje strašně snadno. Pokud vám není 15, ale spíš přes 30, budete se u některých scén cítit nepohodlně – nejen, že si uvědomíte, jak trapné a v mnoha ohledech nebezpečné mohlo být i vaše chování v „nácti“, ale film ukazuje situace, do kterých se puberťáci dostávají pod tlakem všudypřítomných mobilů a populárních „challanges“.

Nejde tu o rozumování nad tím, jak jsou sítě špatné, ale o dobový a křehký portrét dospívání v době Instagramu a TikToku. Zoomery zkoumá také film Zem je láva ukrajinské režisérky Kateryny Gornostai, který získal ocenění za nejlepší film v sekci Generation na letošním Berlinale. Film je lyrickým ponorem do života pár středoškoláků v maturitním ročníku a přibližuje jejich tápání a nejistoty. Režisérka navíc pracuje s neherci. Výsledkem je autentický obraz emocionálního období, na které si už třeba ani neumíme vzpomenout s celou intenzitou prožívání každodennosti, drobných zamilování a okouzlení, která ovšem nabývají neskutečných vnitřních rozměrů.

Kuchyňský mikrokosmos

Dva filmy z letošního programu se úzce dotýkaly gastronomie a životního stylu těch, kteří jí propadli. Bod varu (rež. Philip Barantini) je neskutečná jízda – a to doslova, protože jde o pětasedmdesáti minutový film natočený na jeden záběr. Celý se odehrává na místě, které musí za všech okolností šlapat jako švýcarské hodinky – v kuchyni luxusní restaurace.

Režisér do filmu vetkal vlastní zážitky z časů, kdy pracoval v kuchyni. Vypjatá hodina z života šéfkuchaře se odehrává během jednoho večera těsně před Vánoci. A opravdu stačí jeden večer, aby se stalo (a pokazilo) snad úplně všechno: restaurace má více rezervací, než je schopná obstarat, mezi jednotlivými členy kuchařského personálu i obsluhy panují nejrůznější neshody a hlavní hrdina, šéfkuchař Andy, se snaží nejen podávat maximální výkon, ale navíc čelí konfrontaci se svým bývalým kolegou a hvězdným televizním kuchařem, který se stavil na večeři a vzal s sebou obávanou food-kritičku.

Jednozáběrovky mají své limity, některé dějové jednotlivosti se nedohrají do konce, ale to k tomuhle způsobu vyprávění patří. Bod varu je must-see pro všechny, koho zajímá a baví zákulisí současného gastra, ale taky pro ty, co si rádi četli Důvěrnosti z kuchyně Anthonyho Bourdaina. A právě Bourdain je hrdinou druhé karlovarského kuchařského filmu: Roadrunner.

Film si v amerických médiích prošel kritikou za použití Bourdainova zvukového deepfake, tedy dokonalé napodobeniny jeho hlasu při klíčových voiceoverech. Film se také setkává s kritikou stran poslední Bourdainovy přítelkyně, italské filmařky, spisovatelky a umělkyně Asie Argento, kterou se režisér Morgan Neville rozhodl nevyzpovídat. Své rozhodnutí pro Indiewire popisuje jako sérii rozhodnutí, kterému předcházaly rešerše a rozhovory s dalšími lidmi z Bourdainova pozdního okruhu.

Roadrunner je precizním portrétem muže, jeho práce a také jeho celoživotních závislostí – od jídla, přes drogy a ano, ženy. Osobně hodnotím nepřítomnost Argento jako nevyužitou příležitost, jak ještě komplexněji ukázat, jak nejednoznačnou a komplikovanou osobností Bourdain byl. Ostatně – přesně tak bych totiž definovala i Argento.