Mnoho soubojů a protichůdností. Historička dokazuje nečekaná spojení v historii i současnosti feminismu
Co pro vás znamená feminismus? Pokud v tom tápete nebo nemáte jasno, kniha britské historičky Lucy Delap s názvem Feminismy: Globální dějiny, vydaná na konci září, vám bude v mnohém nápomocná. Autorka v knize představuje neuvěřitelně širokou mozaiku feministických hnutí, idejí, činů a symbolů, které poukazují na to, jak jsou různé historické, geografické nebo kulturní feminismy rozmanité. Cíleně se vyhýbá škatulkování feminismu do pár historických vln, které měly jasné směřování, a v rámci kterých je feministická historie často vykládána jen jedním způsobem.
Často v našich vyprávěních o feminismu marginalizujeme určité regiony – vše na východ se nám zdá vzdálené – nebo témata, jako je barva kůže, náboženství či sociální třída. Historie, ale i současnost feminismů jsou mnohem barvitější. I proto o nich Lucy Delap, autorka knihy Feminismy: Globální dějiny, mluví záměrně v množném čísle.
Delap vás zavede do všech koutů světa, nejen do Evropy a anglosaských zemí, jak je často zvykem, ale například i do Latinské Ameriky, Afriky, Číny nebo na Blízký východ. A jak sama píše, jejím cílem je „přinést feministickou inspiraci a ukázat nečekaná spojení a souznění napříč různými feministickými generacemi a epochami“. Nepřináší jen inspirativní příklady, ale zmiňuje také konflikty a napětí.
Cílem tohoto textu ovšem není převyprávět vše, co v této bohaté knize najdete. Spíše vám jako „kariérní feministka“ nabídnu pár myšlenek, které se v souvislosti s feminismy honí hlavou mně a které ve mně kniha Lucy Delap dále rozvibrovala.
To slovo na „F“
Feminismus přináší mnoho soubojů a protichůdností. Na vnější úrovni, při kontaktu s okolním nefeministickým světem, je pro mě feminismus nekonečným soubojem mezi tím být hodná, respektující a tolerantní, a na druhé straně tendencí radikálně teď a tady svrhnout patriarchát, který omezuje životy nás všech. Už roky české feministky a čeští feministé pořád dokola trpělivě vysvětlují, proč jsou genderové otázky důležité nebo že feminismus není sprosté slovo. A stejně po x-té slyšíte, že „já rozhodně nejsem feministka, já mám muže ráda“, a chcete si vyrvat všechny vlasy, když poslanecká sněmovna zamítne nárok na školku pro dvouleté děti. Povede tohle mírné diskutování někdy někam, nebo se musíme pokusit změnit systém radikálně? Všeobecná naštvanost z toho, že se posouváme hlemýždími kroky, je v české feministické komunitě nabíledni.
Druhý souboj vnímám jako rozporuplnost uvnitř feministických myšlenek, která částečně souvisí se zmíněnou škálou hodná a tolerantní versus naštvaná a radikální.
Vezměme si jako příklad některé celospolečenské fenomény, které mohou být škodlivé i emancipační zároveň a na kterých neexistuje mezi feministkami shoda. Jsou soutěže krásy dehonestujícím symbolem patriarchátu, který vnímá ženu jen jako kus těla, nebo aktivistickou a feministickou možností upozornit na sexualizované a genderově podmíněné násilí? (Delap zmiňuje soutěž krásy v Peru v roce 2017 a dnes už slavný hashtag #NiUnaMenos.) Je nošení hidžábu symbolem patriarchálních náboženských snah omezovat ženské životy, nebo vyjádřením svobody náboženského vyznání a emancipace? Je porno symbolem utlačování žen a podbízení se mužskému oku, nebo cestou, jak se bavit o sexualitě a jejích různých podobách? Jsou umělé nehty, výrazné líčení a růžová barva jen stereotypními prostředky k předvádění „správné“ femininity, nebo možností dělat si s vlastním tělem to, co konkrétní člověk sám uzná za vhodné?
Samé otázky, málo odpovědí.
Asi jedinou odpovědí je ptát se ostatních, co jim přijde osvobozující, a respektovat to. Mnoho věcí hodnotíme ze své středoevropské (a stejně tak ze své specifické etnické nebo sociální) perspektivy, je proto i pro nás feministky a feministy někdy lepší se dovzdělat a zamyslet se nad tím, proč pro někoho může hidžáb být emancipační nebo proč velkou dávku svobody a emancipace přináší třeba vlastní výroba a distribuce erotického obsahu. Nemá smysl dobrat se k tvrzení, že tohle je špatně a tohle dobře. Slovy Delap má smysl především nechat „feminismus zaznívat různými hlasy na různých platformách“.
Lepší a horší feminismus
Druhé velké téma je výměna generací nebo příchod nových feministických generací. Někdy se totiž stává, že i sebevětší feministka si někdy na požadavky mladší generace řekne „tak tohle je už trochu moc, ne?“ nebo „není zbytečné řešit takové detaily?“.
Je známým faktem, že i Betty Friedan, jedna z nejznámějších a nejvlivnějších feministek 20. století, které se podařilo obrovským způsobem změnit nahlížení na ženy v domácnosti v 60. letech v USA, označovala lesbické feministky za takzvanou „levandulovou hrozbu“, která na sebe zbytečně strhává pozornost a neřeší „podstatné“ věci. Nakonec i Friedan se zaměřovala ve svých úvahách především na bílé ženy z vyšších a středních tříd, a například ženy z nižších tříd nebo černošské ženy a jejich problémy pro ni nebyly téma.
Koneckonců pro podobné příklady nemusíme chodit tak daleko. Například Eliška Krásnohorská, která se na konci 19. století zásadním způsobem podílela na tom, že dívky mohly začít studovat na gymnáziích (založila první dívčí gymnázium Minerva), čímž se jim později otevřely i dveře na univerzity, se domnívala, že požadavek volebního práva ze strany mladší generace rozbíjí hlavní cíl národního obrození a národní jednotu. Nová generace feministek ztělesňovaná například Terezou Novákovou nebo Františkou Plamínkovou si už ale neuměla budoucnost představit jinak než s volebním právem.
Nejde však o to, obviňovat konkrétní představitelky feminismu, že jejich názory byly málo progresivní. Každá generace se pohybuje ve specifickém kontextu a nemůžeme si všichni myslet to samé. Nicméně je třeba si přiznat, že odmítání nových myšlenek většinou vychází se strachu nebo neporozumění. Ten pocit, že nerozumím požadavkům černošských feministek, že romské feministky určitě chtějí to samé co feministky bílé nebo že ta transgender a LGBT+ tematika je pro mě už moc komplikovaná, je naprosto v pořádku. Neměl by to být ale důvod, abychom odmítali nebo shazovali nové myšlenky, které neznáme nebo které nám nejsou vlastní.
Měli bychom hlavně naslouchat těm, kteří s nimi přicházejí. Protože oni pro to mají vlastní důvody a my bychom se je měli snažit pochopit. Mou noční můrou je, že v budoucnu přijdou mé studentky a já nebudu mít na práci nic lepšího než se vymezovat vůči jejich pojetí feminismu. Snad neustrnu, snad neustrneme.
Budoucnost feminismu
Podle Delap je potřeba znát svou minulost, respektive minulost feministického hnutí, a vědět, na co se odvoláváme, když mluvíme o feminismu. Zároveň je podle ní třeba si uvědomit, proč má feminismus v různých dobách a různých kontextech různé požadavky. Nejde tedy o to, řešit, čí feminismus je „lepší“ nebo který se věnuje „důležitějším“ tématům. Základem by mělo být více solidarity a pochopení, že různé feministické požadavky a směry jsou legitimní a nemusejí se vylučovat.
Delap předkládá myšlenku, že pokud uznáme, že „feministky a feministé se v minulosti neshodli ani na jednom jediném programu, mohlo by se nám podařit částečně rozptýlit nezdravé ovzduší dnešních sporů. Je zcela normální a produktivní, aby jakékoli sociální hnutí mělo různé cíle a strategie a aby pro různé lidi znamenalo různé věci. Mé pojetí feminismy pluralizuje s cílem rozšířit možnosti a inspirovat nové feministické sny.“ Toho bychom se měly (a měli) držet a budovat ve svém okolí mnohem více solidarity a sesterství, které respektuje a s nadšením přijímá různá pojetí feminismu či genderové identity.
Aktuální číslo
- Jak se školy vypořádají s nástupem AI?
- Ženské zdraví se často zlehčuje a zanedbává. Nemusíme to ale "vydržet".
- My a nespavost. Existuje ideální spánek?
- Příloha Heroine tentokrát od dětí pro nás i od nás pro děti.
