Krása je ukradené téma. Rozhovor se spisovatelem Janem Němcem

12 298 | Anna Urbanová | 13. 3. 2020 | Rozhovor

Jan Němec má za Možnosti milostného románu čerstvě nominaci na Magnesii Literu. Kritika jeho knihu hodnotí střídavě jako prozaický triumf, narcistický škvár a terapeutické psaní. Je vůbec dnes možné neironicky napsat milostný román?

Do románu jste zařadil rozhovor sám se sebou. Jako byste v něm dopředu odpovídal na otázky, které nevyhnutelně přijdou.

Ten román je formálně dost různorodý, proto je tam i ten rozhovor. Odpovídám v něm na několik druhů otázek. Na ty, které jsem si během psaní kladl sám, na ty, které vzešly od lidí, kteří rukopis četli, ještě než vyšel, a také na otázky, které jsem tušil, že vyvstanou. Byl to poslední text, který jsem do knihy vložil. Probírám tam sám se sebou věci, kterými si nejsem jistý. Je to vždy narcismus, když píšete o sobě? Lze dnes věrohodně hovořit o kráse? Přesvědčivě o lásce? Zbavíme se ve vztazích stereotypů jen na základě toho, že si je uvědomíme? A tak dále. Asi mi záleželo na tom, aby se některé otázky a dilemata dostaly ke čtenáři i takto přímo, kódované mimo prózu.

Podařilo se to?

To nikdy nevíte. Ale dostává se ke mně hodně reakcí. Lidé píší zprávy ze čtení, posílají motta ke knize, sdělují, jestli jsem na facku já, Nina, případně oba. Dostáváte hodně nevyžádaných rad… Jeden chlapec mi teď taky poslal osmistránkový dopis, adresovaný současně mně a jeho přítelkyni, se kterou se čerstvě rozešli a která mu ještě předtím doporučila právě Možnosti milostného románu… Tím, že ta kniha vysílá zprávu, které samozřejmě můžete a nemusíte věřit, že to není jen literatura, lidi na ni reagují velmi osobně, a tím pádem i dost nevypočitatelně.

Sdělení, které jste zakódoval do toho rozhovoru, jsem si přeložila jako Nejsem tak narcistní, jak si asi myslíte.

Píšu to už přímo v té knize, že označení jako „narcistní“ jsou samolepicí – stačí trochu přitlačit a drží na každém, ne? Každý máme nějakou osobnost, každý máme co předvádět a co skrývat. Označit někoho za narcistního je často spíš strategie mluvčího, až příliš snadná, protože narcismus v době sociálních sítí prostě visí ve vzduchu. A když napíšete čtyři sta stran o svém vlastním životě, děláte ze sebe poměrně snadný terč. To nedokáže psát o ničem jiném? Myslí si, že na světě není nic zajímavějšího?

Jan Němec

Spisovatel, novinář a scenárista. Studoval sociologii, religionistiku a divadelní dramaturgii. Spolupracoval s časopisem Respekt, Českou televizí, Českým rozhlasem nebo Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary. V současnosti je editorem literárního měsíčníku Host a přednáší na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Vydal sbírku poezie První život (2007), knihu povídek Hra pro čtyři ruce (2009) a román Dějiny světla (2013). Ten obdržel Cenu Evropské unie za literaturu, byl přeložen do dvanácti jazyků včetně angličtiny, španělštiny či němčiny a společnost Negativ připravuje jeho filmovou adaptaci. 

Jako by si dnes lidi neuměli představit jiný důvod než narcismus, proč se zabývat sám sebou. Ale v naší kultuře existuje také silná tradice introspekce, ať už novější psychoterapeutická, nebo starší spirituální. A ta kniha skutečně je také pokání. Napsal jsem ji i proto, že jsem potřeboval porozumět určité části svého života.

Proč by měl být palčivým společenským tématem zrovna narcismus?

Žijeme zkrátka v extrémně individualistické době, která klade důraz na sebeprezentaci. Co dnes o sobě neprohlásíte, to nejste.

Je to generační záležitost? Celospolečenská? Technologicky podmíněná?

Příběh moderního individualismu je už poměrně dlouhý, začíná nejpozději s romantickým hnutím. Ale zatímco tehdy se vše týkalo pár hypersenzitivních jedinců, ve dvacátém století se touha demokratizovala. A kromě toho jsme se ocitli tak trochu v supermarketu identit. Je dost jasné, že jsme to přestřelili opačným směrem. Právem už se mluví třeba o identitární panice. Pokud totiž opravdu věříte, že můžete být čímkoli, je otázka, jestli se vůbec někdy stanete někým konkrétním. Žijeme čím dál méně ze svého středu a doháníme to právě narcismem. Pečujeme víc o svůj obraz než o sebe sama. Ale není se vlastně co divit, pokud jsme okolím obvykle posuzováni právě na základě toho obrazu.

Budujete si svůj obraz?

Dřív spisovatel napsal knihu a tím to skončilo. Dnes se předpokládá, že knihu budete promovat, půjčíte jí svou tvář, budete vystupovat jako spisovatel. Člověk svým knihám dělá takový babysitting, přestože by měly být dospělé a obejít se bez vás. To nejlepší textu můžete dát, když ho píšete. Když tedy dojde na lámání chleba a mám se někde představit jako spisovatel, obvykle zaváhám. Radši říkám, že píšu. „Být spisovatel“, to je jako cítit pod nohama piedestal, který studí do šlapek. Ale máme to dnes vážně těžké: musíme zvládat různé role, abychom obstáli před okolím, ale musíme si od nich také udržet odstup, abychom obstáli sami před sebou.

Prodaná paměť

Možnosti milostného románu jsou vysoce autobiografické. Přistihl jste se někdy při tom, že máte nutkání svůj obraz zpětně – třeba i jen pro sebe – trochu vylepšit?

To má různé roviny. Třeba všechny dialogy jsou pochopitelně rekonstruované, opravdu si nepamatuju, co kdo řekl před pěti lety. Postavy v knize jsou tak vždycky pohotovější a oduševnělejší než skuteční lidé. Ale jestli jsem se dělal lepším? Když člověk píše román tohoto typu, román o lásce a o konci lásky, tak nejhorší, co se vám může stát, je podle mě to, že z toho vyjdete jako ten lepší. Takže jsem se na sebe snažil být přísný. Jak jsem říkal, ta knížka je i forma pokání a v tomto smyslu by už vůbec nedávalo smysl dělat se lepším. Ohlížím se i proto, abych viděl, co jsem dělal špatně.

Napadlo vás, že jste tím románem svoje vzpomínky vlastně přemazal?

To je na tomhle způsobu psaní dvojsečné. Sice se snažíte napsat vše tak, jak si to pamatujete, ale ve chvíli, kdy vaše vzpomínka získá konkrétní podobu, už si to budete napořád pamatovat tak, jak jste to napsala. Je to taková smlouva s ďáblem, člověk prodá svoji paměť za to, že napíše knihu. Naštěstí pořád zůstala spousta situací, které v knize chybějí a které zůstanou jen mně.

Přiznávám, že váš román velmi dobře předstírá, že vám už nezůstalo nic, zatímco my víme všechno.

Spisovatel se podobá kouzelníkovi. Vytváříte iluzi, že druzí mají vše přímo před očima, ale to nejdůležitější ve skutečnosti vidět není. Část lidí si tu iluzi neuvědomuje. Pobavilo mě, když jsem nedávno hledal jednu recenzi, do vyhledávače jsem zadal „Jan Němec“ a našeptalo mi to „Nina“. Což samozřejmě není skutečné jméno, jen románové… Když čtenář tomuhle klamu propadne, oceňuje vlastně autorovu vypravěčskou zručnost a sugestivitu textu. Ale je to taky trochu naivní. Nina z románu a Jan z románu jsou jiní než ti opravdoví, literatura a život nikdy nejsou v měřítku jedna ku jedné.

Nežárlíte na toho druhého Jana, který teď všechny zajímá namísto vás?

Jen ať si užije svých pět minut slávy. Navíc ty ohlasy se obvykle nesou v duchu, že kdybych s Janem z románu měla žít, nevydržela bych to ani měsíc, ale Jan, který tu knihu napsal, je možná docela v pohodě. Ta kniha zkrátka žije svým vlastním životem, včetně jejích dvou hlavních protagonistů. Někdo dokonce založil facebookové stránky vtipně nazvané „Nina vrací úder“, kde někdo předstírá, že je moje fiktivní Nina. Prostě teď máme takové avatary.

Krása je ukradené téma

Doneslo se ke mně, že vy – člověk, co napsal román o svém rozchodu – jste byl spatřen na Tinderu. Muž, který na sebe upozornil citovou hloubkou, na platformě, kde se lidi hledají podle vzhledu. Jak se vám to stalo?

Nejspíš stejně jako většině ostatních uživatelů Tinderu. Táhne nás tam zvědavost, touha někoho nového poznat, zjistit, co se v téhle komnatě děje. Ostatně nemyslím si, že na Tinderu jsou výhradně citové placky, kterým jde jen o sex. Jsou tam lidi v určité životní situaci, lidi, kteří chtějí zjistit, jestli je dnes sex opravdu tak po ruce, jak se říká, a nepodceňoval bych ani tu zvědavost. Milujeme přece profily druhých lidí a tady je vše tak explicitní! Na druhou stranu, moje osobní zkušenost je ta, že Tinder nefunguje. Pokud k nějakému spojení dojde, už první kontakt bývá tak neuspokojivý, že vás to rychle otráví. Byl jsem tam asi dva měsíce a pak jsem si účet zrušil, aniž jsem se s kýmkoliv potkal.

Říkáte, že Tinder není služba pro sexuálně frustrované, ale zároveň se přiznáváte, že i když tam zřejmě někde jsou lidé toužící po hlubším spojení, není možné je v tom množství najít.

Ale připadá mi fér to zkusit. Já navíc tyhle zkušenosti sbírám i proto, abych o tom prostředí někdy mohl psát – mám z Tinderu dvě strany poznámek. Samozřejmě, že kdybychom šli hlouběji, je třeba říct, že aplikace tohoto typu jsou postavené na mylné představě, že milostný vztah se sám od sebe rozhoří, když si z tisíce profilů vyberete ten nejvíc hot. Jenže lidi se ve skutečnosti nezamilovávají tak, jako když se pořádá výběrové řízení. Velká láska si obvykle vybere vás, ne vy ji – a vybere si vás nejen skrze toho druhého, ale také prostřednictvím konkrétní situace, smysluplného kontextu, vnitřního rozpoložení. Nicméně odolat dnes představě, že za rohem je ráj, není snadné. Na mechanismu neuspokojované touhy, která údajně najde naplnění, když budete dál klikat, swajpovat či rolovat, jsou založeny všechny sociální sítě.

Celý rozhovor si přečtěte v novém čísle časopisu Heroine.

V NOVÉM ČÍSLE NAJDETE:

  • A nevadí ti, že je mi dvanáct?

Když jsem odcházel z kina po neveřejné projekci dokumentu Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti, honila se mi hlavou jediná myšlenka: všem chlapům, co tohle někdy udělali, bych nejradši uřezal koule. Anežka Pithartová si v dokumentu zahrála jednu ze tří „dvanáctiletých“ figurantek. Byla to její první herecká role.

  • Kdo se postará o matku?

Každé dvanácté dítě se u nás narodí příliš brzy. Péče o takové dítě je špičková, zapomínáme ale na ženy, které je porodily. Text od Alžběty Samkové.

  • Mám ráda fotbal. A vy můžete taky

Čas od času si jdu večer do ledničky pro pivo, obleču si dres, lehnu si k počítači a pustím si fotbal. A ne, nejsem chlap. Jen fotbal zkrátka k mému životu odmala patří a nikdy mi na tom nepřišlo nic divného. Mému okolí ano (ahoj, mami), ale stejně si myslím, že tuhle lásku v sobě může objevit každá z nás.

  • Krize touhy

Mít dobrý sex na začátku vztahu dokáže každý. Po pár letech je to umění. Dobrá zpráva: dá se naučit. A ne, nemusíte kvůli tomu začínat s gymnastikou.

  • Vztek matek. Nikdy nevíš, co v tobě dříme

Občas cítím na své dítě obrovský vztek, který stěží ovládnu. Nebo neovládnu. Strategie, která na vztek platí, připomíná bojové umění aikido: nesnaž se protivníka porazit, poznej ho a využij jeho energii a sílu.

A MNOHEM VÍC... PŘEDPLAŤTE SI HEROINE JEŠTĚ DNES!

Anna Urbanová

Anna Urbanová

Šéfredaktorka Heroine. Vystudovala bohemistiku a práce se slovem a literaturou se od té doby drží. Pracovala jako nakladatelská redaktorka, překladatelka a editorka.... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Sleva nebude zadarmo. Konec daně z nabytí nemovitosti očima expertů

Zrušení daně z nabytí nemovitosti za konec daňových odpočtů z úroků hypoték. Je to ze strany státu férová výměna?

Peníze

Daně konečně vyřídíte online. Schillerové vlajková loď proplula

Novelu daňového řádu, která umožní vznik online finančního úřadu a projektu Moje daně, schválili poslanci. Už bez trojského koně, kterého...

Finmag

… a robot zábavně odpoví. Jak se programují roboti na pokec

Tým spolužáků z pražské ČVUT pod vedením Jana Pichla získal dvakrát druhé místo v soutěži chatbotů pořádané společností Amazon. Čím to,...

Finmag

Každý jednou umře. Brazilského prezidenta virus z míry nevyvede

Evropa zvolna restartuje, ale na druhé straně Atlantiku pandemie koronaviru podle všeho ještě nedosáhla vrcholu. Jedničkou jsou Spojené...