Svatá matka v Římě. Kde jsou všechny papežky a co by se stalo, kdyby církev směla do svého čela dosadit ženu
Z komína nad Sixtinskou kaplí stoupá bílý kouř. Kardinálové rozhodli, konkláve je u konce. Ze svého středu si zvolili ženu, první papežku v historii. Jestli si ve věci volby nové hlavy římskokatolické církve, která se po smrti papeže Františka uskuteční pravděpodobně na začátku května, můžeme být něčím jisti, pak je to fakt, že tento scénář rozhodně nenastane. Ženám jsou totiž vysoké posty v jedné z nejvlivnějších mezinárodních institucí odjakživa zapovězeny. Proč ženy nemohou vést věřící? A jak by to vypadalo, kdyby jedna přece jen usedla na papežský trůn? Přečtěte si komentář Gabriely Knížkové pro web Heroine.cz.
Když náctiletá Jana po dlouhé cestě dorazila do Athén, nikoho v jejím okolí ani nenapadlo, že by ve skutečnosti mohla být ženou. Za muže byla přestrojená tak dokonale, že nevzbuzovala sebemenší podezření. Spolu se svým milencem, s nímž nicméně předstírala vztahy čistě intelektuální, se do řecké metropole vydala z jediného důvodu – touhy po vědění. Za současných podmínek by asi Janiny akademické zájmy nepředstavovaly větší problém. Mladá žena ale měla smůlu: v době, kdy dvojice opustila jejich rodnou Anglii, se totiž psalo deváté století po Kristu. Možná. Důmyslný převlek za univerzitního kolegu tak byl pro mladou ženu jedinou šancí, jak se mezi učence probojovat.
Jana byla neuvěřitelně šikovná a svědomitě studovala, takže ve chvíli, kdy z Athén přesídlila do Říma, už kolem sebe měla celou řadu obdivovatelů, kteří si vážili jejího intelektu. Její schopnosti dělaly velký dojem také na tamní kardinály. Když přišla na řadu další konkláve, biskupové ji jednomyslně zvolili papežem. Tedy...papežkou. Všechno by možná prošlo bez povšimnutí, kdyby Jana dva roky a několik měsíců do svého pontifikátu neotěhotněla. To, že čeká dítě, se jí sice podařilo utajit až do porodu, kontrakce ale přišly v tu nejnevhodnější dobu. Jana porodila přímo ve slavnostním průvodu mezi Svatopetrskou a Lateránskou bazilikou. Během porodu bohužel první a dosud jediná papežka spolu se svým novorozenětem zemřela. Katolickou církev tato zkušenost tak vyděsila, že od té doby nechala každému budoucímu papeži na speciální židli slavnostně překontrolovat varlata.
Příběh papežky Jany, stejně jako zvyk ohledávání „svátostí“ budoucích suverénů Vatikánu, je s největší pravděpodobností naprosto smyšlený. Překvapivě populární ale byl podle historiků a historiček už ve vrcholném středověku. O pár století později ho různí autoři střídavě přibarvovali a vyvraceli, to druhé s výrazně nižší mírou úspěšnosti. Historka o ženě, která úspěšně ošálila nabubřelé kardinály, aby jim ukázala, že dokáže být první mezi duchovními, je zkrátka už stovky let příliš lákavá na to, abychom se jí pod vlivem historických faktů jednoduše vzdali. V době, kdy ve Vatikánu po smrti papeže Františka začíná další konkláve, připomíná postava mytické papežky jednu z ústředních otázek, kterou řada věřících i ateistů intenzivně obtěžuje katolickou církev od sedmdesátých let: proč nemůže být papežem žena?
Ani kněz, ani rybář
Zesnulého papeže Františka si dějiny nejspíše budou pamatovat jako někoho, kdo ve srovnání se svými předchůdci platil za progresivního liberála. Známá je například jeho otevřenost vůči debatám o tom, jestli celibát duchovních není v 21. století leckdy až nebezpečným přežitkem. Ženám v církvi byl František ochotný přenechat o něco větší pole působnosti, než do jeho zvolení bývalo zvykem. Agentura Reuters například připomíná, že letos v únoru jmenoval sestru Raffaellu Petrini coby první ženu prezidentkou vatikánského governatorátu, tedy svým způsobem vatikánskou guvernérkou. Sestře Simoně Brambille zase poprvé svěřil pozici vatikánské prefektky. Podle katolického magazínu America se pod Františkovým vedením zvedl podíl žen zaměstnaných ve Vatikánu ze 17 procent v roce 2010 na 24 procent v roce 2019. Nijak závratná změna, přesto však vypovídající.
V jádru celé debaty, která jistě mnohým připadá kacířská sama o sobě (papež František ale tvrdil, že žádné téma nemá být automaticky tabu), je nicméně spíš katolická představa ženy coby pasivního ideálu. Jeho nejdůležitější představitelka, Panna Marie, ostatně podle tradice bez řečí přijímala všechno, co se kolem ní v souvislosti s Ježíšem dělo. A to i ve chvíli, kdy se to týkalo její vlastní dělohy.
Emancipace žen v církvi ale měla podle „prvního cool papeže“, jak Františka občas nazývala média, své limity. Představu, že by katoličky mohly být farářkami, kardinálkami – a tudíž teoreticky papežkami – razantně odmítal. Církevní doktrína myšlenku přitom paradoxně doslovně nezakazuje. Papežem má být podle tradice zkrátka svobodný kněz. Jestliže ženy nemůžou být kněžkami, nemůžou být ani papežkami. V minulosti se ale objevilo několik případů, kdy zvolený papež před získáním postu ještě nebyl vysvěceným duchovním: tím posledním byl papež Kalixt III., připomíná americká zpravodajská stanice NBC.
Vyloučení žen z kněžského stavu má zase vycházet z faktu, že Ježíš kolem sebe neměl žádné apoštolky. Jestliže pro šíření křesťanského učení nebyly dost dobré tehdy, nejsou ani teď. Málokdo už se ale pozastavuje nad tím, že ne každý katolický farář je po vzoru apoštolů zároveň židovským rybářem. A konečně, mše svatá má podle mnohých odrážet Poslední večeři, takže je logické, že Ježíšovy myšlenky při ní jednoduše musí pronášet muž.
Nebezpečné ženy
V jádru celé debaty, která jistě mnohým připadá kacířská sama o sobě (papež František ale tvrdil, že žádné téma k diskusi nemá být automaticky tabu), je nicméně spíš katolická představa ženy coby pasivního ideálu. Jeho nejdůležitější představitelka, Panna Marie, ostatně podle tradice bez řečí přijímala všechno, co se kolem ní v souvislosti s Ježíšem dělo. A to i ve chvíli, kdy se to týkalo její vlastní dělohy. Zatímco charismatického kazatele jednoduše potřebujete, žena, která bez ostychu vykládá křesťanské myšlenky a inspiruje k víře ostatní, je pro římskokatolickou církev v něčem už stovky let nebezpečná a nežádoucí.
Své o tom ostatně věděla možná skutečná předloha papežky Jany, řeholnice Vilemína z Milána. Ta údajně dokázala kázat tak přesvědčivě, že její následovníci a následovnice věřili, že církev vedená ženou by byla v mnohém lepší. Asi nikoho nepřekvapí, že po své smrti byla prohlášena za kacířku a její ostatky byly spáleny. Jiné církve k ženám samozřejmě tak odmítavé nejsou: za všechny můžeme jmenovat Martinu Viktorii Kopeckou, farářku Českobratrské církve husitské. V roce 1994 mimochodem úvahy o ženách coby duchovních došly tak daleko, že papež Jan Pavel II. (tedy ten, který se podle reportáže polské televize TVN snažil utajit případy sexuálního zneužívání ze strany některých kněží) vydal dopis s názvem Ordinatio Sacerdotalis, který se dá volně přeložit jako „už mě s těmi farářkami neotravujte“.
Ženy v čele náboženské organizace, kterou někteří milují, zatímco jiní by ji s okamžitou platností zrušili, se v nejbližší době téměř jistě nedočkáme. Jaká by byla první skutečná papežka? Možná by otřásla základy ryze patriarchální instituce, která se s vervou odmítá přizpůsobit zákonitostem moderního světa, nebo by její dogmata naopak důsledně a slepě bránila. Možná by byla stejně brilantní jako Jana. Anebo, jak říká britský komik Omid Djaili, by okamžitě našla Svatý grál. Je totiž v té skříňce úplně napravo, kam se kardinálové dívali už tisíckrát.
