„Byla jsem stroj na peníze.“ Tereza Hodanová otevřeně o slávě, drogách a cestě zpátky k sobě
Coby Teri Blitzen měla statisíce sledujících. Za oslnivou influencerskou kariéru ale zaplatila poruchou příjmu potravy, drogami i narušenými rodinnými vztahy. S Terezou Hodanovou jsme si povídali o cestě, kterou ušla, s čím vším se musela vypořádat i o nových projektech, kterým se teď věnuje. Tereza také vystoupí na konferenci Svět podle Heroine v mezigenerační debatě.
Jak se stane třináctiletá teenagerka influencerkou, která má statisíce sledujících?
Souhrou náhod. V té době jsem moc nezapadala do školního kolektivu a doma to bylo hodně divoké. Ve škole jsem měla jedinou kamarádku, která zrovna dostala mononukleózu, byla v nemocnici a já jsem se neměla s kým bavit. Protože jsem odmalička milovala něco tvořit, ať už rukama nebo s pomocí technologií, napadlo mě, že bych se mohla začít natáčet.
Brala jsem to jako formu sebevyjádření. Sledovala jsem zahraniční youtuberky, což pro mě byl zároveň i jakýsi únik, protože doma jsem se neměla na koho obrátit, takže jsem byla buď před obrazovkou, nebo venku. Natočila jsem se, dala to na internet, ale vůbec nic jsem od toho nečekala. Chtěla jsem si to jen vyzkoušet. Nicméně v tu dobu na internetu ještě tolik influencerů nebylo, moje videa z nějakého důvodu zaujala a influencerkou jsem se stala vlastně omylem.
Byl to tedy raketový start?
Záleží na tom, co považujete za raketový start. V dnešní době znamená rychlý start statisíce odběratelů přes noc. Já jsem měla v prvních měsících několik stovek sledujících a když jsem získala padesát odběratelů, byla jsem z toho úplně u vytržení. Na tehdejší dobu to bylo možná rychlé, ale podle současných měřítek se rozhodně o žádný raketový start nejednalo.
Zaujalo mě, že jste vnímala online prostor jako jakési útočiště…
Chtěla jsem být především konečně slyšet a měla jsem pocit, že tenhle prostor mi to může splnit. Že může nějak zaplnit tu samotu a prázdnotu, kterou jsem vnímala ať už v rámci školy nebo domova.
Splnil vám online prostor tohle očekávání?
Myslím, že ho předčil. Ale samozřejmě jsem v té době netušila, co všechno je s tím spojené. Ani jsem nad tím nepřemýšlela.
Co se v článku také dočtete:
- Proč v šestnácti opustila domov, změnila školu a jak se dostala do prostředí, které ji vedlo drogám.
- Co stálo za tím, že dokázala ze dne na den skončit s drogami i se světem sociálních sítí
- Jak vznikl projekt Aura, proč ji nakonec vyčerpal a jaké chyby v podnikání udělala.
- Co jí přineslo psaní nové knihy, jak vidí své dvacetileté já a jaké sny má do dalších let.
Když se rozjela vaše influencerská kariéra, kolik času vyžadovalo natáčení videí a vůbec tvorba obsahu? Jak jste při takové zaneprázdněnosti zvládala třeba školu?
Já jsem byla vždycky hodně ambiciózní dítě a ráda jsem se učila. Pak jsem ale na základní škole prošla šikanou a přestala jsem se učit naschvál. Měla jsem pocit, že škola pro mě není priorita a ani jsem v ní necítila žádné zadostiučinění. Můj profil mi bral veškerý volný čas. Přišla jsem ze školy a rovnou jsem šla točit. Neustále jsem přemýšlela nad tím, co a jak bych ještě mohla natočit. Spravováním profilu jsem zkrátka trávila všechen čas mimo školu.
Kariéra influencerky je pro spoustu lidí splněný sen a jsou přesvědčeni, že jde o pohádkový život vyvedený v duhových barvách…
Je potřeba zdůraznit, že v tu dobu to bylo úplně jiné, než jakým způsobem fungují influenceři dnes. Tenkrát influenceři teprve začínali a spousta firem za jejich služby ani neplatila. Často se jednalo jen o barterovou spolupráci. Většina firem ještě nechápala, jakou mají influenceři sílu, a ani influenceři se neuměli pořádně ocenit.
Když jsem byla na vrcholu své influencerské kariéry, zdaleka se nejednalo o takové částky, ve kterých se pohybujeme teď. Samozřejmě, že na to, že mi bylo -náct, to byly velké peníze, ale já jsem k nim stejně neměla přístup, protože mi ještě nebylo osmnáct a moje finance spravovala mamka, která mi zároveň dělala manažerku.
Foto: Lucie Urban
Na jednu stranu to byl skutečně splněný sen, protože jsem byla vždycky živé dítě, které se rádo vyjadřuje nejen skrze technologie, a měla jsem radost, že to konečně někdo vidí. Navíc jsem žila podobný příběh, jaký vídáte ve filmech nebo čtete v knížkách. Ale na druhou stranu vlastně nevím, jestli to byl opravdu splněný sen. Mně na těch věcech nezáleželo. Nechápala jsem, proč mi někdo posílá dvacet rtěnek, když jsem je k ničemu nepotřebovala a vždycky jsem je rozdávala.
Později jsem dokonce firmám zakazovala, aby mi ty věci posílaly, protože čím starší jsem byla, tím méně mi to dávalo smysl. Měla jsem pocit, že se ze mě stává jen jakýsi nástroj na vydělávání peněz a úplně se vytratila ta původní myšlenka, se kterou jsem to chtěla dělat. Asi jsem byla naivní, ale chtěla jsem opravdu především tvořit obsah, propojovat se s lidmi a vybudovat si svou komunitu.
Časopis Heroine slaví šest let. A je načase si připomenout, že feminismus neznamená jen těžkou debatu a vážné výrazy.
Letos se chceme smát, sdílet i pochybovat – protože i to je součástí cesty k rovnosti. Přijďte na pátý ročník ocenění Moje Heroine, debatu napříč generacemi a 5 lekcí feminismu, které společnost pořád potřebuje.
Vašim rodičům nevadilo, že se v takto nízkém věku realizujete skrz sociální sítě?
Tátovi to vadilo hodně. Je z principu proti sociálním sítím a v tomhle ohledu je trochu staromódní, protože je z generace, která nemá k sociálním sítím kladný vztah. Zároveň má pevné a reálné životní základy, které se nám vždy snažil předat. Také měl problém s tím, že se veřejně prezentuji a hodně řešil otázku mého soukromí.
Moje mamka se naopak přes mou influencerskou kariéru realizovala. Zhlédla se v mém úspěchu. Právě v tomto ohledu panoval mezi mými rodiči velký rozkol.
Nepříznivá rodinná situace ale nebyla jedinou rovinou, na které začala vaše influencerská kariéra drhnout…
Ano, máte pravdu, že to probíhalo v několika rovinách. V šestnácti jsem se odstěhovala, protože situace v rodině pro mě byla už neúnosná. Také jsem kvůli šikaně musela změnit školu a v tomto období se naši rozvedli. Dostala jsem se mezi úplně jiné lidi a začala jsem zkoušet drogy. I když jsem nikdy nebyla závislá a užívání kokainu se dnes v některých pražských kruzích považuje za úplně normální, tenkrát mi bylo šestnáct, což je samozřejmě diametrálně odlišná situace od toho, když je vám třicet. Navíc lidi, mezi kterými jsem se začala pohybovat, nesouzněli s tím, co dělám. To, že natáčím videa na internet, nevnímali jako něco cool, ale spíš jsem tím byla trapná. Nevěděla jsem kudy kam a měla jsem pocit, že mě pořád někdo do něčeho tlačí.
Foto: Lukáš Houdek
Po rozvodu rodičů jsem se rozhodla že zůstanu s tátou. I když jsme se šestnáct let prakticky vůbec nebavili, protože pořád hodně pracoval, alespoň jsem měla pocit, že mě nezneužívá a že dokáže zastávat rodičovskou roli, protože tu pro mě máma během naší spolupráce úplně ztratila. Zůstala jsem tedy s tátou a nastavili jsme společně pravidla, do kterých spadalo, že se vrátím zpátky do školy a uzavřu prvák. Musela jsem opravdu máknout, aby se mi to podařilo, ale pak už se mi k mému profilu vůbec nechtělo vracet, protože jsem konečně žila normálním životem. Řekla jsem si, že už to dělat nechci, protože už zkrátka není proč. Že se mi bez toho dobře dýchá a chci zkusit zažít, jaké to je být úplně normální. Tuhle kapitolu svého života jsem zkrátka uzavřela.
Nedokážu si představit, jak těžké musí být pro dospívajícího člověka zjištění, že je pro svého rodiče především zdrojem příjmu.
To je téma, nad kterým jsem hodně přemýšlela, a věc, kterou jsem musela hodně odpouštět. Došla jsem k tomu, že konkrétně pro mou mámu to nebylo nic vědomého. Ustát velkou slávu je hrozně těžké a bohužel pro nás dvě to byla věc, která nám sebrala vztah. Ale na druhou stranu si myslím, že by se to nestalo, kdyby náš vztah stál na pevnějších základech.
Vaše maminka měla ostatně určitý vliv i na to, že se u vás objevila porucha příjmu potravy.
Je pravda, že se sebehodnocením a sebepřijetím jsem měla problémy už velmi brzo. Poprvé si uvědomuji, že když mi byly asi čtyři roky a chodila jsem na balet, sousedka mi řekla, že mám tlusté nohy. Od té doby jsem to měla v hlavě.
Když mi bylo osm let, mamka mě oblékala do plavek na dovolenou a řekla mi, že už nesmím večer jíst sladké, jinak se do těch plavek nevejdu. To byly dva stěžejní momenty, které si pamatuji a které mě ovlivnily. Od té doby jsem vnímala, co jím a také jsem si jídlo hlídala. Závodně jsem tancovala. Tam na sebe člověk pořád kouká, hodnotí své tělo, a navíc cítíte také tlak na výkon i nutnost u toho nějak vypadat.
Ve dvanácti jsem výrazně zhubla, ale doma si toho nikdo nevšiml. Čekala jsem, že to přitáhne pozornost, ale ono to zase nevyšlo. Každopádně když jsem se věnovala influencerství, hodně jsem se hlídala, abych byla hubená.
Foto: Archiv Markéty Gajdošové
Vypořádat se s poruchou příjmu potravy je těžké a složité. Jak se vám podařilo najít ke svému tělu zdravý vztah?
Myslím, že jsem na své tělo začala normálně pohlížet až třeba ve dvaceti. Samozřejmě jsem navštěvovala různé terapeuty, ale cesta klasické terapie pro mě nikdy úplně nefungovala. Měla jsem problém s vyjádřením těch věcí a pokaždé jsem terapii po pár sezeních opustila. Potřebovala jsem zkrátka najít jiný způsob a pomohla mi až cesta jógy a pohybu.
Zmínila jste se i o drogovém období. Jak se vám podařilo skončit s touto závislostí?
Když se pro něco rozhodnu, zvednu se a jdu to udělat. Jakmile mám pocit, že mi něco dává smysl, zkrátka to udělám. A stejně to bylo s drogami. Jednou ráno jsem se vzbudila, řekla jsem si, že už to takhle nechci a skončila jsem ze dne na den.
A co závislost na lajcích a obdivu? Nechyběly vám poté, co jste ukončila svou etapu, coby Teri Blitzen?
Samozřejmě, že se na tom člověk snadno stane závislým a já jsem blázen, který se pořád za něčím honí. Sice jsem odešla z internetu, ale chtěla jsem mít vyznamenání ve škole, okamžitě si najít práci, dostat se na vysokou… Vždycky mám v životě něco, za čím běžím a něco, pro co dýchám. Jsem velmi ambiciózní a pořád potřebuju mít něco, co mi dává smysl.
Když jsem ale odešla z internetu, fakt se mi ulevilo. Vědomě jsem si odstranila z telefonu různé aplikace a dlouho jsem se odnaučovala něco, čemu říkám „tik sdílení“, tedy nutkání sdílet všechno, co se mi v životě děje. Teď už mi to přijde vtipné, protože když mám v současné době něco propagovat, dělá mi problémy přemýšlet nad tím, jak se natočit a musím si najímat lidi, kteří mi s tím pomohou.
Ve dvaadvaceti jste spustila svůj projekt Aura, který se stal velmi úspěšným.
Rozešla jsem se s přítelem, což byl v mém životě velký předěl, a v té době jsem dostala od táty letenku do Kostariky. Přemýšlela jsem, co bych mohla v životě dělat a rozhodla jsem se, že skončím v práci a investuji čas do vlastního projektu, kterým bylo spravování PR jiným firmám. Na pláži mě také napadlo, že by mě bavilo dělat podcast, který by propojil zdraví s psychologií. Navíc jsem se tam také víc ponořila do jógy, kterou jsem tenkrát praktikovala už pátým rokem – a tím to všechno začalo.
Když jsem se vrátila, udělala jsem první podcast, který se z nějakého, mně neznámého, důvodu chytil, a tak začala Aura. Pak to nějak rostlo, až mě to přerostlo.
Co to znamená?
Z Aury se stal komerční projekt. Obklopila jsem se lidmi, kteří mi s jejím provozem měli pomoci, jenže to bylo moc míčků na žonglování. Poprvé v životě jsem měla společnost ručením omezeným, dělala jsem účetnictví, pořádala jógové pobyty… Skončilo to hrozně, protože jsem nedokázala korigovat chod firmy a protekla v ní spousta peněz, o kterých jsem nevěděla. Najednou v tom byla zainteresovaná spousta lidí a nevěděla jsem, jak s tím naložit. Nechala jsem se ovlivňovat lidmi, o kterých jsem měla dojem, že rozumí podnikání víc než já, ale nebyl to dobrý krok.
Ten první rok podnikání mě tak zvláštně vysál, že jsem se ocitla na divném dně a uhnula jsem z cesty, kterou jsem původně chtěla jít. Dala jsem si tedy chvíli odstup, zkontrolovala účetnictví a zjistila, že tam nějaké věci nesedí. Nadechla jsem se a ujasnila si, že nechci dělat z Aury hromadnou záležitost. Práce s ženami mě naplňuje, ráda se s nimi potkávám a chci udržovat osobní rovinu. Chci je znát jménem, vídat ty stejné tváře a vědět, co se jim v životě děje a co řeší. Potřebuji s nimi cítit spojení. Chci, aby všechno v rámci toho projektu neslo hodnoty, které považuji za důležité.
Foto: Gabriela Knížková/Midjourney
Brzo vám také bude vycházet knížka.
Ano, jmenuje se Sacred Roots a vychází z holistického přístupu – se svou spoluautorkou, Nikolou Rotbauerovou jsme vytvořily sezónního průvodce v rámci potravin a vaření, doplněné o rituály a diy's. Vloni jsem na zkoušku vydala holistický diář, který čtenáře jemně navedl k tomu, jak se přenastavit a být ve větším spojení se svým tělem. U diáře mi ale došlo, že napsat knihu, která bude napůl kuchařkou, je pro mě naprosto nereálné. Dala jsem se dohromady s Nikolou, která je kuchařka, a také má za sebou spletitou cestu ke zdraví. Společně jsme vytvořily knihu, která je o kořenech, návratu sama k sobě a přirozenosti.
Jak jste se dostala k holistickému přístupu?
Vždycky jsem se trochu vznášela v oblacích. Paradoxně je moje mamka vystudovaná zdravotní sestra – vždycky do nás cpala spousty prášků a antibiotik a já jsem to úplně nesnášela. Navíc jsem měla pocit, že s hlavou dokážu všechno. Viděla jsem, že když mi něco nejde a dám do toho víc energie, pohne se to dopředu. Měla jsem hodně zdravotních problémů, které byly spojeny s tím, že jsem nejedla, a také tím, že jsem často brala antibiotika. To všechno mě přivedlo k holistickému přístupu. Začala jsem se zajímat o to, jak je všechno propojené a všechno souvisí se vším.
Kdybyste teď stála vedle svého tehdejšího já, udělala byste pro sebe něco? Něco si vzkázala?
Objala bych se, ale jinak nic. To období bylo důležité a jsem za něj vděčná. Byla to stěžejní součást mé cesty. Asi bych si nic neporadila, jen bych tam sama pro sebe byla.
Jak se máte teď?
Trochu hekticky, ale dobře. Kniha by měla vyjít v lednu. Teď vydáváme doplněk stravy postavený na výtažku šafránu, který podporuje zdraví mozku. Každý týden učím jógu a příští rok budu mít minimálně dva jógové pobyty – jeden v Itálii a druhý v Indonésii. V budoucnu bych chtěla zrekonstruovat nějakou usedlost na francouzském, ale klidně i českém, venkově. A chtěla bych se věnovat ženám, protože ženské zdraví je mi velmi blízké.
A jak jsou na tom teď vaše rodinné vztahy?
Nenosím v sobě žádné špatné pocity, ale samozřejmě to někdy bolí, protože vůbec nevím, co to znamená, když se řekne slovo „máma“. Teprve přes svoje vlastní ženství objevuji, co to znamená být ženou a mámou. Ale myslím, že už jsem se s tím srovnala.
Tereza Hodanová vystoupí na konferenci Svět podle Heroine. Přijďte si ji poslechnout naživo 29. 11. 2025 do prostoru Jatka78.
