Suchej únor? Pro nás prostě jen únor. Dvě sestry vysvětlují, proč Gen Z vyměnila kocovinu za kontrolu

Končící únor pro mnohé znamená dočasné vzdání se konzumace alkoholických nápojů. Ne tak pro sestry Baškovy, které ukazují, že pro nejmladší generace dospělých se to s pitím už má zcela jinak.  

Anna (25): Most mezi generacemi

„A to jsi nemocná?“ „Chceš bejt zajímavá?“ „To jsi jako těhotná, nebo co?“

Vyrůstala jsem v přesvědčení, že alkohol je sociální lepidlo, a pokud nepiju, je se mnou něco špatně. Jenže dnes je mi pětadvacet a všímám si, že se něco zásadního změnilo. Moje generace – ta zvláštní směs pozdních mileniálů a nastupující Generace Z – přestává pít. A neděláme to proto, že je únor a diktuje nám to osvětová kampaň. Děláme to proto, že jsme si spočítali, že nám střízlivost dává víc než dvě lahve prosecca.

Vzpomínám si na svoje první roky na střední a pak i na vejšce. Pít se „muselo“. Byla to vstupenka do dospělosti. Rituál na maturitních plesech. Lék na zlomené srdce. Nebo jen klasický čtvrtek. Kultura toho „jít se vylít“ byla všudypřítomná. Pít znamenalo jít se bavit, vypnout mozek, nechat se unášet proudem a dělat, co se nám zlíbí.

A dnes? Dnes se potkáme v kavárně, v run clubu nebo na pilates. Skleničku alkoholu měníme za matcha latte a kocovinu za nedělní long run. Není to dieta. Není to ani póza. Je to tichá revoluce. My, kterým je dnes mezi dvaceti a pětadvaceti, už přistupujeme k životu jinak. Místo úniku hledáme kontrolu. A alkohol? Ten je najednou strašně nepraktický.

Amélie (18): Suchý únor jako pozorovatelský experiment

Suchý únor se každým rokem vrací jako rituál. Výzva, pauza, restart. Pro někoho detox po divokých měsících, pro jiného test vůle. Pro mě osobně je to ale spíše připomínka toho, že má generace přistupuje k alkoholu jinak.

K alkoholu mám spíš odstup než vztah. Ne proto, že bych byla zásadová nebo si připadala „lepší než ostatní.“ Zkrátka mě to nikdy nelákalo. A i přesto, že to zní zvláštně, v mém okolí to není žádná výjimka. Bylo by ale naivní tvrdit, že Gen Z je generací abstinentů. Není. Alkohol je stále součástí večírků, oslav i úniků. Rozdíl je možná v tom, že už to není jediný způsob, jak se uvolnit.

Vedle alkoholu existují jiné formy eskapismu, jiné způsoby, jak být spolu, jak vypnout. A také větší empatie k tomu, co komu vyhovuje. Na jedné straně jsou party, kde se pije tvrdě a rychle. Na druhé straně jsou lidi, kteří alkohol kompletně vynechávají. A někde mezi tím i široké spektrum těch, kteří si ho dají jen občas.

Co ale úplně nezmizí, je ten tlak. To nepsané očekávání, že alkohol je vstupenka do kolektivu. A když nepiješ, musíš to nějak vysvětlit.

Anna: Seznamte se s hangxiety (a proč ji nesnášíme)

Zatímco před lety jsme se báli, že nás vyloučí z party, dnes se bojíme spíš toho, co alkohol udělá s naší hlavou.

Dřív byla nejhorším následkem pití fyzická kocovina – bolest hlavy a nevolnost. To se dalo přežít. Jenže s naší generací, která je obecně vnímavější (a ano, přiznejme si to, i náchylnější k úzkostem), přišlo něco horšího.

Strašák jménem hangxiety. Složenina slov hangover (kocovina) a anxiety (úzkost).

Znáte ten pocit, když se probudíte po propařené noci, hlava vás ani tak nebolí, ale na hrudi vám sedí slon? Srdce vám buší, dlaně se potí a mozek jede na plné obrátky v toxické smyčce: „Co jsem to včera řekla? Nebyla jsem trapná? Urazila jsem někoho?“

Nejde přitom jen o pocit, že jsme „trapní“. Ve hře je čistá biologie, kterou nejde obejít vůlí. Profesor David Nutt, uznávaný neuropsychofarmakolog z Imperial College London, to popisuje jako chemickou houpačku. Když pijeme, alkohol v našem mozku uměle stimuluje receptory GABA (kyselina gama-aminomáselná). To je ta hodná látka, která nás zklidňuje, tlumí úzkost a vypíná „kontrolky“. Zároveň alkohol potlačuje produkci kyseliny glutamové, což je neurotransmiter, který náš mozek drží ve střehu a v napětí. Cítíme se skvěle, uvolněně.

Jenže mozek není hloupý. Jakmile zaznamená, že je nepřirozeně utlumený, začne se bránit. Aby vyrovnal chemickou nerovnováhu, začne v noci a nad ránem, kdy alkohol vyprchává, produkovat kyseliny glutamové mnohem víc a hladinu GABA naopak drasticky sníží.

Takže se probudíte a váš mozek je ve stavu hyperaktivního stresu. Je to, jako byste celou noc drželi nohu na brzdě, a ráno na to dupli na plný plyn. Ten bušící pocit na hrudi a katastrofické scénáře v hlavě jsou vlastně jen abstinenční příznaky vašeho nervového systému, který křičí po rovnováze. Jak říká Nutt: „Alkohol si štěstí zítřka jen půjčuje.“ A my ho ráno musíme splatit i s úroky.

A tady přichází ten generační háček. Studie z roku 2019, publikovaná v odborném žurnálu Personality and Individual Differences, potvrdila něco, co my intuitivně tušíme. Výzkumníci (vedení Beth Marshovou) zjistili, že lidé, kteří jsou od přírody plašší nebo trpí sociální úzkostí, zažívají po pití mnohem drastičtější nárůst úzkosti než extroverti.

Když si uvědomíme, že Gen Z je podle mnoha průzkumů generací s nejvyšší mírou diagnostikovaných úzkostných poruch a sociální fobie, dává to smysl. Pro nás není kocovina jen bolest hlavy a žízeň. Je to regulérní psychický teror, kdy se naše už tak křehká mentální rovnováha zhroutí pod náporem chemie. A tenhle stav nám za těch pár drinků prostě nestojí.

Amélie: Odsouzení vs. podezíravá zvědavost

Jenže starší generace přesto mnohdy nechápou, proč se chceme vyhnout důsledkům alkoholu na naši psychiku. Když dnes někdo v mém věku řekne, že nepije, obvykle si vyslechne otázky jako. „A proč? Fakt vůbec? A nechceš se alespoň trochu uvolnit?“

Statistiky přitom ukazují že nepít mezi mladými není jen okrajové rozhodnutí, ale kulturní volba. Podle evropské studie ESPAD má s alkoholem zkušenost zhruba 70–75 % šestnáctiletých teenagerů, což je za posledních 30 let pokles.

Nepít pořád znamená vybočit. Není to tak, že by alkohol mizel. Abstinence stále není považována za obvyklé chování. Kvalitativní výzkumy ukazují že alkohol je do naší kultury zakořeněn a společnost těžko zvládá odlišnost jednotlivce, pokud neposkytne „legitimní“ důvod.

Nechceme pít jen proto, že se to od člověka v určitém věku očekává. Suchý únor je v tomhle směru zvláštní fenomén. Pro starší generace často znamená vystoupení z rutiny. Pro část té mladší je to spíš připomenutí, že nepít může být normální stav, ne výzva. Namísto měsíčního detoxu zkrátka standard.

Anna: Generace pod mikroskopem

Do toho všeho vstupuje faktor, který naši rodiče neřešili. Jsme první generace pod neustálým dohledem. Když se opili naši rodiče, maximálně se o tom týden vyprávělo ve škole nebo v práci. Když se opijeme my, může z toho být video na TikToku nebo Instagram stories, které si někdo stihne uložit. Vznikne digitální stopa, která se s námi potáhne až k pracovnímu pohovoru.

Žijeme ve světě neustálé sebeprezentace. Budujeme si osobní brandy, ať chceme, nebo ne. V téhle pečlivě kurátorované realitě je opilost obrovským rizikem. Ztráta kontroly už není osvobozující, je děsivá.

A tady se dostáváme k paradoxu. Nepití alkoholu u nás není jen projevem zdravého životního stylu. Je v tom i kus strachu z reality. Čísla mluví jasně, podle zpráv analytické společnosti Berenberg pije generace Z o více než 20 % méně alkoholu na hlavu než mileniálové v našem věku. Ale ruku v ruce s tím jde i jiný trend: chodíme méně ven. Sociální sítě a virtuální realita nám vytvořily bezpečné bubliny a často je jednodušší zůstat doma než riskovat ve světě tam venku.

Nepotřebujeme výzvu, ale odpovědi

Amélie: Pro mě osobně je Suchej únor spíš pozorovatelskou zkušeností než výzvou. Sleduju, jak se o něm mluví, jak ho lidé prožívají, jak si uvědomují své návyky. A říkám si, že možná ani nejde o ten měsíc bez alkoholu, ale o tu otázku, kterou si klade čím dál víc lidí: Proč vlastně piju?

Anna: Možná je pro každého odpověď jednoduchá, možná žádná není. Ale my dvě se shodneme na jednom. Suchý únor nedržíme. My ho žijeme. Ne jako odříkání, ale jako volbu. Volbu pamatovat si večer, mít čistou hlavu a zvládat své úzkosti jinak než dnem skleničky. A možná je v pohodě, že pro někoho je únor restartem a pro nás prostě jen dalším měsícem v roce.