Jsi chlap a taháš se po světě s dítětem v nosítku na hrudi? Pak máš vymytý mozek, jsi „simp“ nebo sexuální loudil a ohrožuješ pravé mužství. Proč se někteří muži cítí být ohroženi snahou o rovnoprávný vztah a co to o nich vypovídá? Nejen nad tím se v pravidelném pondělním sloupku zamýšlí instruktor sebeobrany a publicista Pavel Houdek.
Za léta, co píšu o feminismu, jsem měl prostřednictvím komentářů pod svými videy a články – a dialogů, které jsem tam vedl – možnost poměrně zblízka a do hloubky poznat zajímavou skupinu mužů. Jsou to „chlapi“, kteří feminismus považují za ohrožení nejen přirozených pořádků, ale zejména mužnosti a maskulinity jako takové.
Ti, kteří chtějí a podporují rovnoprávnost a zavádějí ji ve svém životě – třeba tak „radikálním“ způsobem, že se s partnerkou rovným dílem dělí o domácí práce nebo že pečují o své děti – jsou podle nich jacísi nemuži. Mají pro ně dokonce svůj vlastní výraz: simp. Simpové jsou podmuži, kteří přehnaně podlézají svým partnerkám, respektive obecně ženám. Český ekvivalent slova simp by asi byl „podpantoflák“.
V očích odpůrců feminismu je prosazování rovnoprávnosti jakási podřadná snaha o získání sexu a/nebo partnerky, protiklad „pravého mužství“. Pravý chlap si totiž podle po vzoru Andrewa Tatea vezme, co chce, třeba i násilím. Nepřekvapivě si ale zpravidla zároveň stěžují, že je „kvůli feminismu“ těžké si najít životní partnerku. Muže-feministy tak považují za „zrádce“, kvůli kterým jsou dnes praví muži sami, a v důsledku toho je v ohrožení vlastně celé lidstvo.
Myšlenkový vzorec těchto kruhů je vcelku jasně viditelný. Vinu za to, že nemají partnerku (ať už „jen“ na sex, nebo partnerku životní), nesou všichni okolo: simpové jako já, ženy samotné, protože nedovedou ocenit ty pravé muže, média, která tlačí feminismus, celá společnost, která se „nechala zblbnout“. Nikdy, ale nikdy za to nemůžou oni sami.
Jak by mohli. Oni jsou ti opravdoví chlapi. Oni přeci vědí nejlépe, co je pro ženy dobré, co mají chtít a oceňovat a jak se mají chovat. Lépe než ony samy. A když se to neděje, je to jejich chyba. Co mi to jen připomíná? Chování malého dítěte… Tihle opravdoví muži jsou totiž daleko spíše chlapci než chlapi. Nedospělé děti.
Když se na jejich názory a chování podíváme touto optikou, dává to všechno smysl. Žena má podle nich být doma, starat se o domácnost a o ně samotné. Má jim připravit jídlo, vyprat prádlo, uklidit… Jinými slovy, má plnit roli, jakou u malého dítěte plní maminka. Z pohledu dítěte má na takový servis „nárok“. Maminka je v očích dítěte na světě od toho, aby se o něj starala. Dala mu najíst, když má hlad, napít, když má žízeň. Hrála si s ním, když se nudí.
Když někdo vyroste a zůstane dítětem, vyžaduje to od světa – a od své partnerky – dál. Skoro bych si myslel, že dospělý muž nebude hledat (neplacenou) kuchařku, služku a vychovatelku. Že ten opravdový muž bude hledat především partnerku, což, jak slovo naznačuje, je někdo na stejné úrovni, někdo, s kým se jako rovný s rovným dohodne na uspořádání všeho včetně domácnosti, někdo, od koho nebude automaticky požadovat servis jako od maminky.
Myslel bych si, že pokud jsem silný muž, budu hledat silnou ženu, se kterou budu mít rovnoprávný vztah, protože právě v něm se naplní slovo partnerství – a takové partnerství má šanci být nepovrchní, hluboké a dlouhodobé. Že když jsem opravdový chlap, nepřipraví mě o mou maskulinitu to, že doma vysaju, umyju nádobí nebo vyžehlím.
Ale co já o tom vím. Já jsem jenom simp…