Příběhy mohou být nejen inspirací, ale umožňují nám podívat se na svět nebo na sebe jinýma očima. A co víc: mohou nás měnit. Jsou tak bezpečným hřištěm, na němž se učíme posouvat hranice vlastního světa. Jak nás knihy mění a které z letošní produkce stojí za přečtení? Zamýšlí se publicistka a spisovatelka Barbora Šťastná.
„Četla jsem zvláštní a úžasnou knihu,“ poznamenala si šestadvacetiletá Anaïs Nin do deníku na Štědrý den 1929. Tou knihou byla tehdy skandální novinka, román Davida H. Lawrence Milenec lady Chatterleyové, popisující milostné dobrodružství aristokratky se zaměstnancem jejího manžela. V autorově rodné Británii byla kniha až do roku 1960 zakázána jako pornografie. Na silvestra 1931 si Anaïs zapsala: „Žijete si bezpečný, pohodlný, delikátní život a věříte, že opravdu žijete. A pak si přečtete knihu (třeba Milence lady Chatterleyové) a zjistíte, že nežijete, že jenom hibernujete.“ Ona sama se později stala ikonou erotické literatury, když ve svých publikovaných denících popsala vášnivý vztah se spisovatelem Henrym Millerem a jeho ženou June. Iniciační setkání s Lawrenceovou prózou jí změnilo život v literárním i osobním slova smyslu.
Pro mě osobně byli knihou, která přehodila mou životní výhybku, nejspíš Dumasovi Tři mušketýři, kterým jsem propadla v sedmé třídně. Díky nim jsem začala číst další francouzské autory, učit se francouzsky a nakonec i překládat z francouzštiny. Fikčních světů, ve kterých jsem se od dětství zabydlovala, bylo ale mnohem víc. Podle toho, co jsem právě četla, jsem se stávala sirotou v internátní škole nebo trosečnicí na tropickém ostrově. Příběhy v jakékoli podobě ale dokážou víc než na chvíli okupovat naši fantazii: doslova nás mění.
Spoustu čtení i tipů na skvělé knihy najdete i v tištěné Heroine. Pořiďte si k Vánocům předplatné – pro sebe nebo pro své blízké. Nyní navíc s last minute slevou 15 %!
Předplatné si vyberte v našem e-shopu. Dárkový poukaz pod stromeček pak snadno stáhnete zde.
„Mozek miluje příběhy,“ říká neurovědkyně Emily Falk z University of Pennsylvania. Informace podané prostřednictvím příběhů mozek podle ní zpracovává ochotněji a pamatuje si je lépe než holá fakta. A co víc, mají moc měnit chování těch, kteří jim naslouchají, čehož využívá reklama i politici ve svých kampaních. „Příběhy nám umožňují simulovat a pochopit zkušenosti druhých, jimiž jsme sami nikdy neprošli. Dobří vypravěči dokážou v mozku svých posluchačů spustit rekonstrukci zážitků, které jim popisují,“ pokračuje Emily Falk. Jinými slovy: dokážou do mozku posluchače či čtenáře „přenést“ vlastní příběh tak, že čtenář má pocit, že ho prožil.
Něco podobného vzletnějšími slovy říká i spisovatel Neil Gaiman: „Když čteme, z šestadvaceti písmen a trochy interpunkce vytváříme nový zalidněný svět. Cítíme emoce a navštěvujeme místa, jež bychom jinak nikdy nepoznali. Učíme se, že i ostatní lidé tam venku mají své já. A do vlastního světa se pak vracíme poněkud změněni.“
Zkrátka, příběhy nás propojují s druhými lidmi. Zatímco napínavé momenty vyprávění podněcují mozek k tvorbě stresových hormonů, které nám pomáhají udržet pozornost, emotivní momenty, v nichž rezonujeme s postavami, stimulují tvorbu oxytocinu, hormonu empatie.
Empatií nás obdarovává zejména četba románů. „Umožňuje nám lépe porozumět jiným lidem, nahlédnout do jiné mysli, než je ta naše, rozšířit si svůj emoční obzor,“ říká Keith Oatley, profesor kognitivní psychologie na univerzitě v Torontu. Jeho studie prokázala, že lidé, kteří čtou romány, mívají vysoké skóre v testech empatie. (Předkládal jim mimo jiné snímky očí, z nichž měli odhadnout, jakou emoci člověk v dané chvíli prožívá.) Nejde přitom jen o to, že lidé, kteří inklinují k četbě, jsou sami od sebe empatičtí. Funguje to podle všeho i naopak: četba fikce zlepšuje empatii u každého. Může to být díky tomu, že na rozdíl od literatury faktu umožňuje více nahlédnout do prožívání a emocí postavy nebo ji sledovat delší dobu, může nám umožňovat i něco jako trénink porozumění. Přesné mechanismy jsou předmětem dalších studií.
„Četba příběhů nás vystavuje nepohodlným myšlenkám a dává nám příležitost zaujmout perspektivu jiných lidí způsobem, který pro nás není ohrožující,“ doplňuje William Chopik, psycholog z University of Michigan. „Díky tomu jsou příběhy bezpečným hřištěm, na němž se učíme posouvat hranice vlastního světa.“
Právě možnost „nahlédnout do jiné mysli“ je pro mě jedním z důležitých důvodů, proč vzít knihu do rukou. Vždy mě fascinovaly a zneklidňovaly romány mužských autorů, kteří píší o ženách jako nemilosrdní pozorovatelé (třeba Milan Kundera nebo Philip Roth); připadá mi, že na sobě přímo cítím jejich pohled, a přemýšlím, co bych jim odpověděla. Camusův Cizinec mě fascinoval nahlédnutím do mysli vězně chvějící se na prahu mezi životem a smrtí, Nabokovova Lolita zase jako opulentní přehlídka myšlenek a představ, které by si běžný člověk nikdy nepřipustil.
Některé příběhy zase fungují jako zrcadlo. Ukazují nám, že se svým trápením nejsme sami, pomáhají nám nahlédnout do svých osobních propastí, přinášejí útěšné zjištění, že nejsme „divní“, když cítíme to nebo ono. To, co jejich prostřednictvím o sobě zjistíme, může být konejšivé, ale i znepokojivé: „Některé knihy jsou jako klíče do neznámých místností v našem vlastním zámku,“ napsal Franz Kafka v dopisu svému příteli Oskaru Pollakovi. Z letos vydaných novinek mohou takovými klíči být třeba Těla Kláry Vlasákové nebo Paměť dívky od Annie Ernauxové.
Čtení se tak může stát i nástrojem, jak překonat omezení prostředí, do kterého jsme se narodili. Annie Ernauxová, pozdější držitelka Nobelovy ceny za literaturu, zažila určitý druh prozření, když si v devatenácti letech poprvé přečetla legendární feministický manifest Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir. Knihu si půjčila od kamarádky o velikonočních prázdninách roku 1959. „Vzpomínám si přesně, jak v polovině dubna jdu z budovy lycea k dívčímu internátu a vím, že už nejsem stejná jako předtím. Když pomyslím, jaký vliv na mě mělo Druhé pohlaví, přichází mi na mysl obraz jablka ze stromu poznání: oslepující jas, když klapky náhle spadnou z očí, osvobozující světlo vědění.“
Stejně osvobozující a inspirující vliv na nás četba může mít i v současnosti.Jen v letošním roce vyšlo hned několik knih, které probouzejí citlivost vůči queer menšinám (Jak se stát jiným od Édouarda Louise nebo Rozložíš paměť Marka Torčíka), starším ženám (již zmíněná Těla od Kláry Vlasákové) nebo vůči vlastní minulosti (Pláňata od Petry Dvořákové).
Někdy se románový příběh může stát také zrcadlem toho, jak jsme se
sami změnili. Když jsem na prahu dospělosti poprvé četla Tolstého Annu Kareninu,
vnímala jsem ji jako příběh velkolepé tragické lásky k Vronskému. Když
jsem se k ní o řadu let později vrátila, našla jsem něco jiného: příběh
rozbité rodiny a života zničeného kvůli osobní nespokojenosti.
Od dob školních čtenářských deníků mi tak dodnes zůstal zvyk dívat se na svět očima autora, kterého zrovna čtu. Provokativně jako Petra Hůlová, skepticky jako Jan Zábrana, se suchým humorem jako Kate Atkinsonová nebo se zálibou v bohaté textuře smyslových vjemů jako Donna Tarttová. Hranice mezi jejich a mým světem se na chvíli smazává a spolu s tím se mi i každodenní skutečnost nabízí z nečekaných úhlů a v jiných souvislostech.