Proč číst romány? Jsou bezpečné hřiště, kde můžeme posouvat své hranice. Které z letošních si vybrat

„Četla jsem zvláštní a úžasnou knihu,“ poznamenala si šestadvacetiletá Anaïs Nin do deníku na Štědrý den 1929. Tou knihou byla tehdy skandální novinka, román Davida H. Lawrence Milenec lady Chatterleyové, popisující milostné dobrodružství aristokratky se zaměstnancem jejího manžela. V autorově rodné Británii byla kniha až do roku 1960 zakázána jako pornografie. Na silvestra 1931 si Anaïs zapsala: „Žijete si bezpečný, pohodlný, delikátní život a věříte, že opravdu žijete. A pak si přečtete knihu (třeba Milence lady Chatterleyové) a zjistíte, že nežijete, že jenom hibernujete.“ Ona sama se později stala ikonou erotické literatury, když ve svých publikovaných denících popsala vášnivý vztah se spisovatelem Henrym Millerem a jeho ženou June. Iniciační setkání s Lawrenceovou prózou jí změnilo život v literárním i osobním slova smyslu.

Pro mě osobně byli knihou, která přehodila mou životní výhybku, nejspíš Dumasovi Tři mušketýři, kterým jsem propadla v sedmé třídně. Díky nim jsem začala číst další francouzské autory, učit se francouzsky a nakonec i překládat z francouzštiny. Fikčních světů, ve kterých jsem se od dětství zabydlovala, bylo ale mnohem víc. Podle toho, co jsem právě četla, jsem se stávala sirotou v internátní škole nebo trosečnicí na tropickém ostrově. Příběhy v jakékoli podobě ale dokážou víc než na chvíli okupovat naši fantazii: doslova nás mění.

„Mozek miluje příběhy,“ říká neurovědkyně Emily Falk z University of Pennsylvania. Informace podané prostřednictvím příběhů mozek podle ní zpracovává ochotněji a pamatuje si je lépe než holá fakta. A co víc, mají moc měnit chování těch, kteří jim naslouchají, čehož využívá reklama i politici ve svých kampaních. „Příběhy nám umožňují simulovat a pochopit zkušenosti druhých, jimiž jsme sami nikdy neprošli. Dobří vypravěči dokážou v mozku svých posluchačů spustit rekonstrukci zážitků, které jim popisují,“ pokračuje Emily Falk. Jinými slovy: dokážou do mozku posluchače či čtenáře „přenést“ vlastní příběh tak, že čtenář má pocit, že ho prožil.

Právě možnost „nahlédnout do jiné mysli“ je pro mě jedním z důležitých důvodů, proč vzít knihu do rukou. Vždy mě fascinovaly a zneklidňovaly romány mužských autorů, kteří píší o ženách jako nemilosrdní pozorovatelé (třeba Milan Kundera nebo Philip Roth); připadá mi, že na sobě přímo cítím jejich pohled, a přemýšlím, co bych jim odpověděla. Camusův Cizinec mě fascinoval nahlédnutím do mysli vězně chvějící se na prahu mezi životem a smrtí, Nabokovova Lolita zase jako opulentní přehlídka myšlenek a představ, které by si běžný člověk nikdy nepřipustil.

Některé příběhy zase fungují jako zrcadlo. Ukazují nám, že se svým trápením nejsme sami, pomáhají nám nahlédnout do svých osobních propastí, přinášejí útěšné zjištění, že nejsme „divní“, když cítíme to nebo ono. To, co jejich prostřednictvím o sobě zjistíme, může být konejšivé, ale i znepokojivé: „Některé knihy jsou jako klíče do neznámých místností v našem vlastním zámku,“ napsal Franz Kafka v dopisu svému příteli Oskaru Pollakovi. Z letos vydaných novinek mohou takovými klíči být třeba Těla Kláry Vlasákové nebo Paměť dívky od Annie Ernauxové.

Čtení se tak může stát i nástrojem, jak překonat omezení prostředí, do kterého jsme se narodili. Annie Ernauxová, pozdější držitelka Nobelovy ceny za literaturu, zažila určitý druh prozření, když si v devatenácti letech poprvé přečetla legendární feministický manifest Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir. Knihu si půjčila od kamarádky o velikonočních prázdninách roku 1959. „Vzpomínám si přesně, jak v polovině dubna jdu z budovy lycea k dívčímu internátu a vím, že už nejsem stejná jako předtím. Když pomyslím, jaký vliv na mě mělo Druhé pohlaví, přichází mi na mysl obraz jablka ze stromu poznání: oslepující jas, když klapky náhle spadnou z očí, osvobozující světlo vědění.“