Před 37 lety jsme mladým lidem vybojovali svobodu. Jenže jakou budoucnost jsme jim připravili? Nedostupné bydlení, podfinancované školy, klimatickou krizi, válku za humny, rostoucí nerovnosti a pracovní trh, který jim možná brzy překope umělá inteligence. Přesto od nich čekáme vděčnost za demokracii a vyčítáme jim, že se málo angažují. Možná by se měli hlavně zlobit. A bouřit. A častěji a radikálněji. Svět, který jsme jim předali, rozhodně není důvodem k oslavám 17. listopadu, píše v komentáři pro Heroine.cz Jana Ustohalová.

Demokracie a svoboda pro ty, kteří zažívají nejistotu a neustálý boj o přežití, ztrácejí význam.
A nejvíc se to týká dnešních mladých lidí, kterým na uklidnění nepomůže ani si zazpívat Modlitbu pro Martu.
Jenže radikální protesty nejsou v Česku zvykem. Jen výjimečně někdo hodí na politika vajíčko, přetáhne ho francouzskou holí, zvedne dlažební kostku.
Přitom v situaci, v jaké jsme, by byly adekvátní minimální reakcí hořící koše a okupační stávky. Nebojujeme jen o svobodná veřejnoprávní média, ale vůbec o budoucnost.
Předplatné heroine.cz mimořádně za 37 Kč měsíčně.
Pouze od 15. do 17. listopadu
* Tato zvýhodněná cena vám zůstane napořád.
Současný výhled na budoucnost dnešních mladých lidí, kterou jsme ji vytvořili my, generace bouřící se v devětaosmdesátém, je totiž dost temný.
Planeta hoří: rychleji a více než vědci a vědkyně předpokládali. Vlny sucha, veder i naopak povodní jsou a budou častější a intenzivnější.
Evropa se navíc otepluje rychleji než zbytek světa.
Za humny je už skoro pět let válka na Ukrajině, která zvyšuje pocity úzkosti a nejistoty ze světa.
Mladým nepřidala ani celosvětová pandemie covidu-19, jež je izolovala doma.
A jako bonus pak přišla nejvyšší inflace za třicet let, která řadu rodin poslala do chudoby.
Narodit se v Česku znamená taky extrémní stres a nejistotu při zajišťování základních potřeb, jako je třeba vzdělání nebo zdravotní péče.
Pro nynější generaci dvacátníků nebylo místo v porodnicích, u pediatrů, v mateřských a základních školách. O židle na středních sváděli doslova nelítostné Hunger Games a univerzity už teď varují, že pro silné ročníky bude méně míst na podfinancovaných veřejných vysokých školách.
Studium je na nich teoreticky zadarmo, jenže čeští vysokoškoláci a vysokoškolačky zároveň patří mezi ty, kteří při škole pracují skoro nejvíc v Evropě, právě proto, aby si vůbec mohli dovolit studovat. A při studiu v témže městě vůbec bydlet.
V zoligarchizované zemi je pak čekají nízké platy, nejvyšší ceny nemovitostí i nájmů v Evropě a nejistota, zda za pět let vůbec najdou uplatnění kvůli nekontrolovanému nástupu AI.
Do toho jsme je neochránili před neregulovanými sociálními sítěmi plnými nenávisti a laciného dopaminu. Korupce a klientelismus politiků a úředníků už v podstatě patří mezi české tradice, které by měly být zapsané na seznam UNESCO, podobně jako třeba vorařství nebo jízda králů.
Nízká sociální mobilita pro ně znamená, že sociální status i bohatství se v Česku dědí a skoro nezáleží na tom, s jakým talentem, schopnostmi a inteligencí se narodíte. Záleží jen na rodině. Měli jste si ji líp vybrat.
Meritokracie, tedy systém, kdy jsou funkce, odměny a politické postavení přisouzeny lidem podle jejich dovedností, pracovitosti, úsilí, schopností či talentu, prostě neexistuje, ačkoliv to dětem ve škole tvrdíme. Není to spravedlivé ani důstojné, a to ještě budou mladí splácet druhý nejvyšší dluh státního rozpočtu v novodobé historii země s vyhlídkou na nízkou penzi a nutnost pracovat nejméně do 68 let.
Jistě, ani předchozí generace to neměly lehké. Jenže míra nestability a nejistoty současného světa je extrémní.
Chtěli byste v takovém světě žít a pořídit si do něj děti? Já ne. Ovládl by mě strach, vztek a bezmoc a měla bych z něj hlubokou depresi a nekončící úzkosti – jako je mají dnešní mladí, tedy moje děti.
Přesto jsme takový svět pro ně vytvořili a připustili. A ty se teď, pravda zatím velmi opatrně, bouří.
Spouštěčem nynější vlny protestů mladých v Česku se stalo dění kolem veřejnoprávních médií poslední týden v říjnu. Poté, co koaliční strany protlačily sněmovnou v sobotu 24. října ve 4:36 hodin ráno v prvním čtení zákon o zrušení poplatků za Českou televizi a Český rozhlas, začaly se okamžitě organizovat studentské iniciativy po celé zemi, aby protestovaly proti faktickému zestátnění ČT a ČRo.
Pro mladé lidi jde totiž o symbol, že přijdou o další jistotu v nejistém větě. Právě studentstvo je při demonstracích mimořádně aktivní a podporují je v tom i jejich univerzity. Protože i občanská angažovanost patří ke vzdělání.
Možná by ale měli mladí Češi a Češky kromě protestů a iniciativ víc vyčítat svým rodičům a prarodičům, tedy nám, jaký svět jsme pro ně vybudovali. Jak jim pořád opakujeme, že každý svého štěstí strůjcem, že kdo se bude snažit, bude za svou snahu a dřinu odměněný, že společnost je spravedlivá a každý má právo na důstojný život.
Jenže jsme vytvořili svět, který jim k tomu nedává podmínky a v němž se žije čím dál hůř. Volby a jednání naší generace vytvořily svět plný nejistoty, krizí, nestability a nerovností. Možná bychom si to mohli konečně přiznat právě na Národní 17. listopadu.
