Veřejné školy v Česku neplní požadavky rodičů. Soukromé alternativy překvapivě volí vysoké procento lidí
Soukromé základní školy přestávají být luxusem pro bohaté, jejich nabídku využívá čím dál víc rodin ze střední třídy. Rodiče už nehledají jen takovou školu, která jejich děti naučí co nejvíc, ale tu, která vytvoří láskyplné prostředí a dá více prostoru individualitě dítěte. Proč veřejné školy nezvládají požadavky rodičů naplnit? A jsem špatná matka, když své dítě pošlu do spádové školy?
Počet soukromých škol se podle Českého statistického úřadu za posledních deset let ztrojnásobil. Trend je to zejména v Praze, kde už privátní projekty tvoří sedmnáct procent z tamních základních škol. V ostatních krajích jejich počet vychází obvykle do deseti procent, stále jich však přibývá. Lze to považovat za jasný vzkaz rodičů veřejnému školství: V současné době nezvládá naplnit jejich představu o vzdělávání v jednadvacátém století.
V dnešní generaci třicátníků téměř neexistovalo, že by někdo chodil do soukromé základní školy, pokud nebyl cizinec nebo neměl opravdu bohaté rodiče, kteří pro něj chtěli mezinárodní vzdělání. To už dnes neplatí.
Přibývá především malých, často komunitních škol, které nabízejí jiné pojetí vzdělání než tradiční škola. Jejich společnými znaky jsou vlídný přístup k dětem, názorné učení venku, projektová výuka, někde i absence dělení předmětů, jak je známe. V takových školách obvykle nezvoní, nehodnotí se známkami a ve třídách je vždycky méně dětí – zatímco ve státních školách je leckde až třicet dětí.
Přeplněné školy a zápisová turistika
Ve svém okolí pozoruji, že jedním z důvodů, proč se rodiče veřejnému školství vyhýbají, je to, že se se soukromou alternativou setkají už v předškolním věku dítěte. Když je kvůli nedostatku míst odmítli ve státní mateřské škole nebo chtěli dát dítě do školky dříve než v jeho třech letech, nemají na výběr jiné než soukromé zařízení. Zvyknout si na malý kolektiv, nadstandardní program a individuální respektující přístup je velmi snadné. Pokračovat z lesní školky do komunitní školy, často pod stejným vedením, se přímo nabízí. A na měsíční školné už jsou rodiče zvyklí z mateřské školy, výdaj to bývá podobný, obvykle od pěti do deseti tisíc korun.
Nesporné ale je, že se rodiče o vzdělání svých dětí zajímají víc, než to bývalo běžné ještě třeba před deseti lety, a je pro ně hodnotou, za niž jsou ochotni zaplatit. A to nejen ti s nadstandardními příjmy. Zakladatel sítě ScioŠkol Ondřej Šteffl v rozhovoru pro časopis Finmag řekl, že na jejich školné se u některých žáků skládá celé příbuzenstvo, jiné rodiny se třeba i přestěhovaly, aby jejich děti mohly do ScioŠkol chodit. Další variantou je pustit se do takzvané „zápisové turistiky“ – tedy přepsat si trvalé bydliště fiktivně na adresu, která spadá pod veřejnou školu, kam si rodič přeje svého potomka dostat.
Obojí svědčí o tom, že stát nedokázal na poptávku rodičů zareagovat. Právě v Praze a v prstenci kolem hlavního města jsou řadu let veřejné školy tak přeplněné, že je vlastně štěstím, že ty soukromé vůbec vznikly. Postavit novou školu je kvůli nepružnému dotačnímu systému pro obce zbytečně složité. Za její kvalitu je pak kromě ředitele či ředitelky zodpovědný pouze zřizovatel, což je zase obec. Jenže v záplavě dalších úkolů bude starosta těžko hlídat úroveň škol, když tomu obvykle ani sám nerozumí. Navíc by za kvalitní školu zaplatil leda zvýšeným zájmem, což by v řadě případů znamenalo její přeplnění, a tedy další problém. Takže navzdory líbivým předvolebním slibům nebyly pro politiky školy nikdy opravdovou prioritou.
Je logické, že se této „díry na trhu“ chopili soukromníci. Často jsou to sami rodiče, kteří pro své děti nenašli vhodnou školu. Obávám se však, že to českému vzdělávacímu systému a společnosti přinese další problémy. Třeba rozdělování dětí podle vzdělání rodičů a společenského statusu ještě před první třídou. Děsí mě to jako matku, protože tím pádem stojím před nelehkým rozhodováním.
Vzdělání ve výběrové bublině
Záleží mi na vzdělání dítěte, ale nepotřebuji žádnou velkou alternativu. Moje dcera může klidně sedět v lavici a končit hodinu se zvoněním. Jen bych si přála, aby před žáky nenastoupila znuděná paní učitelka, která jim bude celou hodinu něco vykládat a trvat na tom, aby si dělali do sešitu poznámky, které jim v horším případě bude ještě kontrolovat.
Jste spokojeni s kvalitou státních základních škol?
Chci, aby si mohla co nejvíc věcí sama skutečně vyzkoušet. Aby žáci často vyráželi ven do skutečného světa. Aby se naučila mluvit a prezentovat vlastní práci před kolektivem. K plnění úkolů v přiměřené míře používala počítač a další technologie, bez kterých se ve svém životě neobejde. A aby se naučila dobře anglicky (ne, to pořád není samozřejmost!). Chci toho od státní školy tak moc?
Bojím se, že problém, který nyní řešíme v pátých třídách s odchody velké části dětí na osmiletá gymnázia (a ne náhodou se to opět týká hlavně Prahy a jejího okolí, kde přecházela i čtvrtina třídy), se pomalu přesouvá už k začátku školní docházky. Dnes stojí rodiče páťáků kvůli nevyrovnané kvalitě druhých stupňů základních škol před volbou, jestli své děti přihlásit na víceleté gymnázium. Budou už s předškoláky řešit, zda je mají zapsat do školy za rohem, nebo pro ně chtít „něco víc“.
Mou první dceru čeká zápis do první třídy až za dva roky, ale v hlavě mě už teď pálí otázka: Neublížím jí, pokud ji pošlu do naší spádové, přeplněné základní školy s ne moc dobrou pověstí? Nelíbí se mi představa, že vozím dítě denně přes celé město, ani že ho uzavřu do výběrové bubliny. Rodičům, kteří to mají podobně, ale zatím nezbývá než doufat, že bude mít jejich dítě štěstí na vyučující. A že dobrých učitelů a učitelek začne přibývat díky tlaku rodičů, který snad jediný může časem něco změnit.
