Střídavka je zbytečný strašák. Dětem stěhování za dobrý vztah s tátou stojí, zjistil sociolog

Česká rodinaRodičovské kompetenceRodina
Rozvody
Markéta Hronová
| 15. 4. 2022 | 8 komentářů | 10 527
Střídavka je zbytečný strašák. Dětem stěhování za dobrý vztah s tátou stojí, zjistil sociolog
Foto: Shutterstock

O střídavé péči se u nás většinou mluví jako o něčem, co děti ničí. Soudy a odbory sociální péče často zůstávají uvěznění v předsudcích a vnímají medializované a vyhrocené kauzy. Matky zase bojují s názory, že své děti „prohrály“. Podle výzkumu sociologa Petra Fučíka by ale děti, které byly vychovány ve střídavé péči, neměnily. Co na tomto uspořádání péče děti nejvíce oceňují a co je největší výhodou pro rodiče? Sociolog vysvětluje, co o střídavce ukazují výzkumy.

V Česku zatím relevantní data ke střídavé péči po rozvodu chybí. Proč jste se do výzkumu o střídavé péči pustil vy?

Dlouhodobě se věnuji sociologii rodiny a porozvodové adaptaci dětí. Přišla za mnou manželčina kamarádka, že se zrovna rozvádí, myslí si, že střídavá péče je blbost, a potřebovala by zjistit nějaké argumenty proti. Pustil jsem se do toho, začal jsem pročítat zahraniční výzkumy a dělat svoje rozhovory. Pak jsem přišel za tou kamarádkou s tím, že vlastně moc argumentů proti není. Ona odpověděla, že už na to taky přišla. 

Děti ve střídavé péči mají pověst věčných cestovatelů. Neustálé stěhování mezi rodiči jim tedy nevadí?

Štve je to, samozřejmě. O stěhování vždycky mluví jako o problému, ale spousta z nich stejně tak bude říkat, že je štve chodit do školy. Když se jich zeptám, jak by to podle nich mělo být jinak, tak odpoví, že měli rodiče zůstat spolu nebo se měli rozvést dřív. V rozdělení péče by ale neměnily. Stěhování berou jako daň za to, že se jim podařilo udržet vztah s druhým rodičem, že jim nezmizel ze života. V takovém případě jsou schopni ho akceptovat, i když na něj nadávají. 

Dochází k paradoxnímu jevu, kdy se ve „svých dnech“ rodiče dítěti věnují daleko intenzivněji, než kdyby ho měli neustále.

Co označovali jako největší výhodu rodiče? A co pro ně naopak bylo největší komplikací?

Za nejlepší považovali určitě udržení kontaktu s původním biologickým rodičem. Všichni rodiče připouštěli, že měli čas na konsolidaci sil. A to i matky, které střídavou péči nechtěly. Měly možnost pracovat, což je důležité vzhledem k tomu, že na matky většinou dopadá rozvod ekonomicky hůř. A pak dochází k paradoxnímu jevu, kdy se ve „svých dnech“ dítěti věnují daleko intenzivněji, než kdyby ho měly neustále. Vědí, že třeba v práci mohou být déle ve dnech, kdy je doma nikdo nečeká. 

Jakou výhodu naopak zmiňovaly při rozhovorech děti?

Kromě zachování vztahu s jedním rodičem braly jako jeden ze zajímavých benefitů širší příbuzenskou síť. Například říkaly: já jsem byl do deseti let jedináček a najednou jsem měl devítiletého bráchu. Holky získaly sestru a staly se z nich nejlepší kamarádky. Je tady riziko, že se rodiny zase rozvedou, ale spousta dětí získala vazby a přátelství, které paradoxně přežily i vztah jejich rodičů. 

Je střídavá péče v zahraničí obvyklejší než v Česku?

Ano, ve většině zemí mají oba rodiče stejné právo získat styk s dítětem, což u nás sice de iure taky, ale zkušenost je jiná. Na druhou stranu ani ve Švédsku nekončí po rozvodu ve střídavé péči 80 procent dětí, ale asi jen 40 procent. 

Sociolog Petr Fučík

Petr FučíkFoto: Petr Fučík

Působí na Katedře sociologie FSS MU, kde se věnuje výzkumu na poli sociologie rodiny, nerovnosti a genderových studií. Vystudoval sociologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kde získal titul Ph.D. Je autorem odborných publikací, napsal knihy Rozvod a změny reprodukčních strategií (2013), Rodičovské dráhy (2014), kapitoly v knize Divorce in Europe věnované postojům ke střídavé péči v ČR (2020). Je ženatý a má dvě děti.

Máte nějaké srovnání dětí ze střídavé péče a těch, které vyrůstaly ve výhradní péči jednoho z rodičů?

Metaanalýzy více studií porovnávaly u těchto dětí různá měřítka – školní prospěch, depresivní symptomy, nespavost či přijetí v kolektivu. A ukázalo se, že hypotéza o škodlivosti střídavé péče je neudržitelná, nemá oprávnění. Ale stejně opatrně je třeba přistupovat k tomu, že má pozitivní vliv. Protože ona ho sice má, ale všude na světě ji praktikují vzdělanější, méně konfliktní a movitější rodiče, takže se do lepších výsledků dětí vedle samotné střídavé péče částečně propisuje status rodičů.

Proč je střídavá péče záležitostí spíše movitějších rodin? Je to tím, že mají často flexibilnější zaměstnání nebo víc financí na převážení dětí?

Z velkých zahraničních výzkumů vyplývá, že je to kombinace všech těchto faktorů. Zároveň tam vstupují tradicionalistické představy společnosti o tom, jak by měla rodina vypadat. Je třeba říct, že ve všech zemích je střídavá péče kontroverzním tématem. Ti vzdělanější mají obvykle lepší přístup k informacím a jsou schopni lépe ustát sociální tlak. 

Myslíte sociální tlak na to, že děti by měly být hlavně s matkou?

Často se to prezentuje tak, že matky střídavou péči nechtějí a otcové ano. Ale mluvil jsem s mnoha matkami, které jí byly nakloněné a popisovaly, jak si to slízly od rodiny až po vzdálenější kamarádky. Jejich blízcí nepovažovali střídavou péči za kompromis, ale říkali jim, že prohrály svoje děti. 

Je podle vás střídavá péče dobré uspořádání?

Takže ve společnosti stále přetrvává názor, že žena má péči o děti zakódovanou v genech a muž vůbec, a proto by měla mít výhradní péči? 

Intenzivní mateřství přenesla do středu zájmu už psychoanalýza a také výzkumy attachmentu neboli citové vazby Johna Bowlbyho, které převzal také profesor Matějček. Tím se zvedla velká vlna té optiky téměř výhradní mateřské odpovědnosti a vyzdvihování vazby matka a dítě, jako kdyby tahle dyáda byla v rodině jediná důležitá. Na to zároveň reagovalo rodinné právo. Přitom ještě začátkem minulého století byla v mnoha zemích naopak patriarchální tradice. O tom, co se stane s dětmi, rozhodoval muž.

A nyní se to zase mění?

Svým způsobem opouštíme kulturní rámec intenzivního mateřství, který začíná být pomalu doplňován ideou intenzivního otcovství. Přechází v egalitární model, kdy oba rodiče vykonávají pracovní, domácí i rodičovské povinnosti rovnoprávně. Připoutat ženy do domácnosti, popřípadě jim svěřit domácnost, a ještě po nich chtít, aby pracovaly, to je prostě neudržitelné. 

V jakých případech byste střídavou péči nedoporučil?

Když je rodič nebezpečný svému dítěti. Ve všech ostatních situacích to jde, pokud si to rodiče chtějí zařídit. Je zajímavé, že v českém prostředí se jako jeden z argumentů, proč nepřistupovat ke střídavé péči, bere fakt, že jeden z rodičů k dítěti nenašel vztah. Přijde mi absurdní, že když se otec o dítě nestará, soud řekne: aha, tak se o něj nebude starat dál, uvidí ho jednou za 14 dní nebo za měsíc. Místo toho, aby řekl: tady je něco v nepořádku, každé dítě má právo na vztah se svým rodičem. 

Střídavá péče v Česku

  • Střídavá péče byla uzákoněna v roce 1998, nicméně zákon ji nevylučoval nikdy.
  • Během dvaceti let se její výskyt pomalu zvedá, nárůst akceleruje v posledním desetiletí.
  • Nejběžnějším modelem je, že se děti střídají u svých rodičů po týdnu.
  • Podíl soudních rozhodnutí ve prospěch střídavé péče po rozvodu či rozchodu rodičů se v současnosti odhaduje na 15 až 20 procent.
  • Střídavou péči považuje za vhodnou 32 procent žen a 52–56 procent mužů.

Takže ani přílišná vzdálenost obou rodičů od sebe není pro střídavou péči překážkou?

Jakékoli kategorické určování, kdy ještě ano, a kdy už ne, je hrozně nebezpečné. Nemůžete říct, že dojíždění přes sto kilometrů je moc, když někdo si to třeba rád zařídí. Navíc to může být i rychlejší než přejet z jednoho konce Prahy na druhý. Není dobré, když nějaký psycholog soudům řekne, že je něco problém, na základě jednoho individuálního případu. 

Jak to mají děti se školou? Chodí u jednoho z rodičů a od druhého dojíždějí? Nebo navštěvují dvě školy?

Mezi svými respondenty jsem neměl žádné dítě, které by střídalo dvě školy. Obvykle chodí do školy tam, kde původně bydlelo. 

Setkal jste se s úsilím získat střídavou péči kvůli odpuštění alimentů, nebo je to chiméra? 

Rodiče sami by to v rozhovorech těžko přiznali. Ale já tento argument považuji za strašně zvláštní. Průměrná výše alimentů se pohybuje mezi třemi a čtyřmi tisíci korunami měsíčně, že by někdo dva týdny v měsíci pečoval o tříleté děcko, aby tuhle částku ušetřil, mi nepřijde pravděpodobné. 

Jaký je vlastně nejběžnější model střídavé péče?

U rodin v mém výzkumu to bylo střídání po týdnu. Ale u malých dětí se osvědčilo střídání po kratších intervalech, po dvou třech dnech. Starším dětem zase více vyhovovaly delší úseky a stěhovaly se třeba po 14 dnech nebo po měsíci. Z rozhovorů vyplynulo, že děti lépe snášejí stěhování, když jsou mladší.

Podle názoru psychologů je střídavá péče vhodná až od tří, nebo dokonce od šesti let. Myslíte si to taky?

Je to pořád diskutabilní otázka. Ono to zní bohulibě, aby se děti stěhovaly k otci, až když jsou vyspělé a změny zvládnou. Mně ale nejde moc do hlavy, když se s otcem budou do šesti let vídat jako se strejdou na víkend do zoo, jak k němu získají vztah, až se k němu budou v šesti letech stěhovat. U kojenců je ale stále otazník. Zatímco u dětí od tří let zahraniční výzkumy jednoznačně ukazují, že ze střídavé péče v průměru benefitují, výzkumy v kojeneckém a batolecím věku ukazují pro i proti, některé aspekty jsou problematické – například vytváření pevné vazby k rodičům.

Heroine o mužích

Časopis HeroineFoto: Eliška Sky

Nové číslo časopisu Heroine je tentokrát hodně o mužích a od mužů. Říká se, že přišli o své tradiční role a nové teď horko těžko hledají, což s sebou nese spoustu mrzutostí. A tak jsme si chtěli na onu pověstnou „mužskou krizi“ posvítit. Co to vůbec je? Kdo za ni může? A kde je svět ještě v pořádku? Dali jsme mužům možnost mluvit o tom, co je trápí a čeho se děsí.

A jak je to tedy u starších dětí? Je pro ně těžší měnit neustále prostředí?

Vypadá to tak. Kolem šestnácti či osmnácti let už chtějí mít jeden stabilní domov. O tématu vyplouvání ze střídavé péče se vůbec nemluví. Dospívající často přijde za rodiči a řekne: mám vás oba rád, ale už potřebuju mít jeden počítač a nestěhovat si pořád oblečení. Jednoho z vás budu navštěvovat. Tuhle situaci pak musejí rodiče nějak vyřešit. 

Někteří psychologové tvrdí, že neustálým stěhováním dítěte bude v dospělosti narušena jeho schopnost dosáhnout na vlastní identitu. Ukazují se takové problémy? 

Ze zahraniční literatury plyne, že u dětí ve střídavé péči se identita vytváří jinak, než jsme zvyklí. Ve výzkumech se zjišťovalo, co vlastně tvoří domov. Identita se neroztříští, ale vytváří se vazbou na osoby, vztahy. Takže děti nebudou kreslit domeček se stromečkem a před ním sebe a ostatní. Ale nakreslí tatínka, maminku, maminčina nového partnera, tatínkovu novou partnerku a svoje další vazby. Identita je dost široký pojem, ale že by si ji někdo nevytvořil, to je úplný nesmysl. 

Četla jsem názor jedné olomoucké psycholožky, která popisovala případ rodičů, kteří si vyzkoušeli střídat se v jednom bytě u dítěte. Po určité době to vzdali s tím, že to nejde. Děti to zvládnou lépe?

To je argument, asi jako kdybych já řekl, že jsem si vyzkoušel týden chodit hrát si na písek a taky jsem to nedal. Rodič i dítě žije každý v jiném kontextu. Ideál střídavé péče, kde se děti nestřídají a žijí v jedné domácnosti, to je úplná chiméra. 

Zajímalo by mě, jak děti snášejí často velmi odlišné přístupy k životu u matky a u otce. Nejsou z toho zmatené?

Děje se to i uvnitř běžné rodiny, když maminka něco zakáže, jde se za tatínkem. To, že se dělá něco jinak u jednoho z rodičů než u druhého, je naprosto běžná věc. To není problém. Děti jsou schopné pochopit, jaké jsou kde režimy, a přizpůsobí se tomu. Problém je, když to rodiče začnou používat proti sobě a shazovat toho druhého. Typově: tohle by ti maminka nedovolila, no jo, ta je přísná, ale tady můžeš.

Takže není důležité sladit výchovné styly? Pro dítě není problém, třeba když se u mámy chodí spát v osm a u táty o půlnoci? 

Nejsem dětský psycholog, ale co mi vyplynulo z rozhovorů s dětmi, tak daleko víc tematizují přínos různých kontextů než nějaký chaos. Některé to přímo označovaly za dar do života, že si rychleji než spolužáci uvědomily, že svět není černobílý.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • PRVNÍ MUŽ NA TITULCE HEROINE Lukáš Houdek je muž mnoha talentů a zájmů. Aktivista, novinář, vedoucí projektu HateFree Culture, světoběžník i humanitární pracovník. Jako výrazného umělce, který dokáže svými projekty tnout do živého a naštvat spoustu lidí, ho představuje polský spisovatel Mariusz Szczygieł. „Mám takové pravidlo: nikdy nikomu neříkám, že má hrozné názory. Lidi neodsuzuju, nestavím je na pranýř. To totiž nikdy nefunguje,“ říká Lukáš Houdek. Prvním mužem na obálce Heroine nemohl být nikdo jiný!
  • ACH TI MUŽI! Nové číslo časopisu Heroine je tentokrát hodně o mužích a od mužů. Říká se, že přišli o své tradiční role a nové teď horko těžko hledají, což s sebou nese spoustu mrzutostí. A tak jsme si chtěli na onu pověstnou „mužskou krizi“ posvítit. Co to vůbec je? Kdo za ni může? A kde je svět ještě v pořádku? Dali jsme mužům možnost mluvit o tom, co je trápí a čeho se děsí.
  • LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ Její černobílé, často neostré, emotivní a obnažené snímky jdou na dřeň. Fotí už od šedesátých let, její tvorba byla ale téměř neznámá až do výstavy v Arles v roce 2019. Tu pak deník The Guardian vyhlásil nejlepší výstavou roku a z Jarcovjákové byla rázem světová senzace. S Marikou Pecháčkovou si v intimním rozhovoru povídala o bolesti nohou, o vztazích s muži i ženami, a hlavně o focení. „Já věděla, že to nikdo neuvidí, tak jsem byla absolutně bez cenzury. Pak se posunulo vnímání toho, co je přípustné pro svět umění. Miluju fotografickou chybu; když se objeví, vítám ji.“
  • BOŽÍ VODA Taky milujete přírodní nápoje jako kombucha, kvašené tibi limonády nebo domácí zázvorové pivo? Pak prostě nesmíte vynechat ani březovou mízu. Čepovaná přímo ze stromu chutná jako osvěžující, mírně nasládlá pramenitá voda. Když ale vyzrává v lahvích obohacená o trnky, višně, květy růží nebo třeba kopřivy, můžete se těšit na chuťový koncert. A prý má téměř zázračné účinky!

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 8 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Iveta | 18. 4. 2022 10:44

Takze ted jste celebrita i VY? Chudaci deti. Tolik bojovniku v zenskem vydani.... za prava muzu. Zajimaji me bojovnici za prava deti. Musi to byt

+1
Reagovat