Střídavka je zbytečný strašák. Dětem stěhování za dobrý vztah s tátou stojí, zjistil sociolog

V Česku zatím relevantní data ke střídavé péči po rozvodu chybí. Proč jste se do výzkumu o střídavé péči pustil vy?

Dlouhodobě se věnuji sociologii rodiny a porozvodové adaptaci dětí. Přišla za mnou manželčina kamarádka, že se zrovna rozvádí, myslí si, že střídavá péče je blbost, a potřebovala by zjistit nějaké argumenty proti. Pustil jsem se do toho, začal jsem pročítat zahraniční výzkumy a dělat svoje rozhovory. Pak jsem přišel za tou kamarádkou s tím, že vlastně moc argumentů proti není. Ona odpověděla, že už na to taky přišla. 

Děti ve střídavé péči mají pověst věčných cestovatelů. Neustálé stěhování mezi rodiči jim tedy nevadí?

Štve je to, samozřejmě. O stěhování vždycky mluví jako o problému, ale spousta z nich stejně tak bude říkat, že je štve chodit do školy. Když se jich zeptám, jak by to podle nich mělo být jinak, tak odpoví, že měli rodiče zůstat spolu nebo se měli rozvést dřív. V rozdělení péče by ale neměnily. Stěhování berou jako daň za to, že se jim podařilo udržet vztah s druhým rodičem, že jim nezmizel ze života. V takovém případě jsou schopni ho akceptovat, i když na něj nadávají. 

Co označovali jako největší výhodu rodiče? A co pro ně naopak bylo největší komplikací?

Za nejlepší považovali určitě udržení kontaktu s původním biologickým rodičem. Všichni rodiče připouštěli, že měli čas na konsolidaci sil. A to i matky, které střídavou péči nechtěly. Měly možnost pracovat, což je důležité vzhledem k tomu, že na matky většinou dopadá rozvod ekonomicky hůř. A pak dochází k paradoxnímu jevu, kdy se ve „svých dnech“ dítěti věnují daleko intenzivněji, než kdyby ho měly neustále. Vědí, že třeba v práci mohou být déle ve dnech, kdy je doma nikdo nečeká. 

Jakou výhodu naopak zmiňovaly při rozhovorech děti?

Kromě zachování vztahu s jedním rodičem braly jako jeden ze zajímavých benefitů širší příbuzenskou síť. Například říkaly: já jsem byl do deseti let jedináček a najednou jsem měl devítiletého bráchu. Holky získaly sestru a staly se z nich nejlepší kamarádky. Je tady riziko, že se rodiny zase rozvedou, ale spousta dětí získala vazby a přátelství, které paradoxně přežily i vztah jejich rodičů. 

Je střídavá péče v zahraničí obvyklejší než v Česku?

Ano, ve většině zemí mají oba rodiče stejné právo získat styk s dítětem, což u nás sice de iure taky, ale zkušenost je jiná. Na druhou stranu ani ve Švédsku nekončí po rozvodu ve střídavé péči 80 procent dětí, ale asi jen 40 procent. 

Takže ve společnosti stále přetrvává názor, že žena má péči o děti zakódovanou v genech a muž vůbec, a proto by měla mít výhradní péči? 

Intenzivní mateřství přenesla do středu zájmu už psychoanalýza a také výzkumy attachmentu neboli citové vazby Johna Bowlbyho, které převzal také profesor Matějček. Tím se zvedla velká vlna té optiky téměř výhradní mateřské odpovědnosti a vyzdvihování vazby matka a dítě, jako kdyby tahle dyáda byla v rodině jediná důležitá. Na to zároveň reagovalo rodinné právo. Přitom ještě začátkem minulého století byla v mnoha zemích naopak patriarchální tradice. O tom, co se stane s dětmi, rozhodoval muž.

A nyní se to zase mění?

Svým způsobem opouštíme kulturní rámec intenzivního mateřství, který začíná být pomalu doplňován ideou intenzivního otcovství. Přechází v egalitární model, kdy oba rodiče vykonávají pracovní, domácí i rodičovské povinnosti rovnoprávně. Připoutat ženy do domácnosti, popřípadě jim svěřit domácnost, a ještě po nich chtít, aby pracovaly, to je prostě neudržitelné. 

V jakých případech byste střídavou péči nedoporučil?

Když je rodič nebezpečný svému dítěti. Ve všech ostatních situacích to jde, pokud si to rodiče chtějí zařídit. Je zajímavé, že v českém prostředí se jako jeden z argumentů, proč nepřistupovat ke střídavé péči, bere fakt, že jeden z rodičů k dítěti nenašel vztah. Přijde mi absurdní, že když se otec o dítě nestará, soud řekne: aha, tak se o něj nebude starat dál, uvidí ho jednou za 14 dní nebo za měsíc. Místo toho, aby řekl: tady je něco v nepořádku, každé dítě má právo na vztah se svým rodičem. 

Takže ani přílišná vzdálenost obou rodičů od sebe není pro střídavou péči překážkou?

Jakékoli kategorické určování, kdy ještě ano, a kdy už ne, je hrozně nebezpečné. Nemůžete říct, že dojíždění přes sto kilometrů je moc, když někdo si to třeba rád zařídí. Navíc to může být i rychlejší než přejet z jednoho konce Prahy na druhý. Není dobré, když nějaký psycholog soudům řekne, že je něco problém, na základě jednoho individuálního případu. 

Jak to mají děti se školou? Chodí u jednoho z rodičů a od druhého dojíždějí? Nebo navštěvují dvě školy?

Mezi svými respondenty jsem neměl žádné dítě, které by střídalo dvě školy. Obvykle chodí do školy tam, kde původně bydlelo. 

Setkal jste se s úsilím získat střídavou péči kvůli odpuštění alimentů, nebo je to chiméra? 

Rodiče sami by to v rozhovorech těžko přiznali. Ale já tento argument považuji za strašně zvláštní. Průměrná výše alimentů se pohybuje mezi třemi a čtyřmi tisíci korunami měsíčně, že by někdo dva týdny v měsíci pečoval o tříleté děcko, aby tuhle částku ušetřil, mi nepřijde pravděpodobné. 

Jaký je vlastně nejběžnější model střídavé péče?

U rodin v mém výzkumu to bylo střídání po týdnu. Ale u malých dětí se osvědčilo střídání po kratších intervalech, po dvou třech dnech. Starším dětem zase více vyhovovaly delší úseky a stěhovaly se třeba po 14 dnech nebo po měsíci. Z rozhovorů vyplynulo, že děti lépe snášejí stěhování, když jsou mladší.

Podle názoru psychologů je střídavá péče vhodná až od tří, nebo dokonce od šesti let. Myslíte si to taky?

Je to pořád diskutabilní otázka. Ono to zní bohulibě, aby se děti stěhovaly k otci, až když jsou vyspělé a změny zvládnou. Mně ale nejde moc do hlavy, když se s otcem budou do šesti let vídat jako se strejdou na víkend do zoo, jak k němu získají vztah, až se k němu budou v šesti letech stěhovat. U kojenců je ale stále otazník. Zatímco u dětí od tří let zahraniční výzkumy jednoznačně ukazují, že ze střídavé péče v průměru benefitují, výzkumy v kojeneckém a batolecím věku ukazují pro i proti, některé aspekty jsou problematické – například vytváření pevné vazby k rodičům.