Advokátka Hrdá: Jak dál neubližovat obětem znásilnění

Znáte svá práva?
Lucie Hrdá
| 17. 10. 2019 | 3 komentáře | 23 635
Advokátka Hrdá: Jak dál neubližovat obětem znásilnění

„Ani po patnácti letech praxe mě nepřestává překvapovat, jak moc lidé podceňují traumata obětí trestných činů. Všichni dají oběti nějaký ten čas na vzpamatování se, ale protože nerozumějí mechanismu vzniku a rozvoje posttraumatu, neumí pochopit, proč oběti tak trvá, než se zapojí znovu do života.“

Když na ni v restauraci promluví číšník, nereaguje. Nemůže. S číšnicí problém nemá. Nemůže nastoupit do autobusu, když ho neřídí žena. Musí si totiž koupit lístek nebo aspoň ukázat ten koupený. V obchodě si od prodavače nic nekoupí. Nejde to. Dva roky po znásilnění prostě nemůže komunikovat s muži.

To, co zažívá Naďa každý den, si málokdo z nás umí představit. Prochází si svým soukromým peklem neustále, bez úlevy. Odborná literatura hovoří o posttraumatické stresové poruše (nebo také PTSD, z angl. Post-Traumatic Stress Disorder). U některých lidí vzniká po velmi bolestné životní zkušenosti, která se vymyká běžné denní realitě.

U Nadi se potíže neprojevily hned, rozvíjely se postupně v průběhu roku, kdy se vyšetřovalo a soudně projednávalo její napadení. Policisté se chovali velmi lidsky a projevovali pochopení pro to, co se jí stalo, ale musela všechno několikrát opakovat. Mluvila s hlídkou, kterou jí poslali na pomoc z linky 158. Mluvila s lékaři na gynekologické pohotovosti, kam ji policie odvezla. Musela všechno opakovat vyšetřovateli, pak znovu při výslechu před obhájcem a ještě jednou před soudními znalci.

Co je PTSD

S PTSD se můžeme setkat například u obětí válečného konfliktu nebo u lidí, kteří přežijí leteckou katastrofu. Anebo u obětí znásilnění. Posttraumatická stresová porucha se neprojevuje u všech lidí stejně, ale mezi její typické příznaky patří například vážné problémy se spánkem, flashbacky (náhlé znovuprožívání traumatu kdykoli během dne), intenzivní noční můry, poruchy příjmu potravy, zadrhávání v řeči, intenzivní strach z konkrétních situací či míst.

S každým opakováním svého příběhu cítila, jak moc se její psychický stav zhoršuje. Nemohla jíst, hubla. Stále častěji se v noci probouzela a nemohla usnout. Těžko se jí jednalo s rodinou i přáteli, kteří měli pocit, že po půl roce od onoho kritického rána už by „se přes to měla přenést a začít zase žít“. Nedokázala nikomu vysvětlit svůj pocit vlastního selhání, špinavosti, sebeobviňování za to, že se ocitla ve špatnou chvíli na špatném místě, že se nedokázala ubránit. Že nekřičela víc nahlas...

V době, kdy dostala předvolání k soudu, se její stav prudce zhoršil. Nedokázala si představit, jak přežije setkání s pachatelem, jak bude znovu vysvětlovat před několika lidmi, co cítí a jak se jí to stalo. Nakonec se na internetu dozvěděla, že může požádat soudce o to, aby nemusela k soudu jít a znovu vypovídat. To udělala – a soudce jí vyhověl. V rámci hlavního líčení stačilo, že si přehráli její výpověď, nahranou policií na kameru. Pachatele odsoudili. Naďa zprávu o rozsudku přijala, ale před nočními můrami ji nezachránila.

Vyžadujme slušnost

Jako advokátka specializující se na trestní a rodinné právo se s podobnými příběhy setkávám často. Dlouhodobě se zabývám pomocí obětem závažných trestných činů. Zkušeností se znásilněním si podle údajů Amnesty International ČR v naší republice projde přibližně sedm tisíc žen ročně, ale jen dvě procenta pachatelů odcházejí od soudu s trestem. Znásilnění je trestným činem s jednou z nejvyšších latencí – tedy procentem neoznámení příslušným orgánům. To v podstatě znamená, že jde o jeden z nejvíc zatajovaných trestných činů. Nikdo se o většině z nich nedozví.

Zranění takových obětí jsou nejčastěji psychická. A psychika nekrvácí, nekulhá a nejsou vidět modřiny.

Ani po patnácti letech praxe mě nepřestává překvapovat, jak moc lidé podceňují traumata obětí trestných činů, a to jak jejich okolí a rodina, tak i orgány činné v trestním řízení. Všichni dají oběti nějaký ten čas na vzpamatování, ale protože nerozumějí mechanismu vzniku a rozvoje posttraumatu, neumí pochopit, proč oběti tak „trvá“, než se zapojí znovu do života. U sexuálních deliktů je to o tolik horší, že se jedná o naprosto intimní zónu oběti, o které se jí velmi těžko hovoří, a nemá sílu nikomu nic vysvětlovat.

Zranění takových obětí jsou nejčastěji psychická. A psychika nekrvácí, nekulhá a nejsou vidět modřiny. Jak mi řekla Naďa: „Moje máma mi opakuje, že to se prostě holt někdy někomu stane a nikdo kvůli tomu nepřestane mluvit s půlkou populace. Ať se vzpamatuju, že tohle není normální. Já to vím. Ale to, co se mi stalo, přece taky normální nebylo…“ Stejně pak Naďa hovořila i o soudci, který se prý podivoval, jak dlouho už je Naďa v pracovní neschopnosti. Potvrzuje to, proč se oběti sexuálních trestných činů nechtějí vystavovat veřejnému prošetřování své životní situace. Dalo by se říct, že v soudní síni jsou pak obrazně znásilněny podruhé.

Odborníci zabývající se pomocí obětem trestné činnosti opakovaně apelují na policii i soudy, aby přistupovaly k obětem spravedlivě, profesionálně, ale lidsky. S postupným budováním povědomí o následcích trestného činu a jejich vlivu se postavení oběti v trestním řízení stále zlepšuje.

Oběti se cítí probíhajícím řízením poškozeny víc než samotným trestným činem, ztrácejí důvěru v orgány činné v trestním řízení, ve spravedlnost a v podstatě i ve fungující svět.

I veřejnost by ale měla mít povědomí o tom, čím oběti prochází v průběhu trestního řízení, aby mohla nejen v rámci veřejné kontroly soudní moci požadovat slušné zacházení s oběťmi, ale také proto, aby konkrétní lidé dokázali konkrétní oběti nasměrovat k odborné pomoci. Nezbytně nutné je nicméně respektovat přání oběti, když se danou věc rozhodne neoznámit.

Co by mělo být obecně známé v případě, že mluvíme o znásilnění a pocitech oběti?

  • Posttraumatická stresová porucha nevzniká u oběti ihned po znásilnění či jiném závažném trestném činu, ale rozvíjí se postupně. Na jejím vzniku se spolupodílí mnoho věcí, včetně nevhodných reakcí rodiny a známých oběti, špatného přístupu policie či soudů, či nevhodného způsobu zveřejňování kauzy v médiích. PTSD se rozvine přibližně u 20 až 40 procent obětí závažných trestných činů.

  • Je dobré s oběťmi mluvit o tom, jak se cítí, dát jim najevo porozumění, i když se nám jeví, že už měly dost času, aby se vyrovnaly s tím, co se jim stalo. Posttraumatická stresová porucha může totiž odeznívat celé roky, ba nemusí odeznít nikdy. Obětem se o ní těžko mluví a stydí se vyhledat odbornou pomoc. Nabízená psychiatrická medikace jim může připadat jako další osobní selhání.

  • Oběti sexuálních deliktů jsou ve většině případů považované za tzv. zvlášť zranitelné oběti. Mají zvláštní zákonná práva, která je mají chránit před tím, co nazýváme druhotnou újmou v trestním řízení. Jev, označovaný také jako sekundární viktimizace, často provází vyšetřování a soudní projednávání trestných činů a negativně se projevuje na psychice obětí. Ty se cítí probíhajícím řízením poškozeny víc než samotným trestným činem, ztrácejí důvěru v orgány činné v trestním řízení, ve spravedlnost a v podstatě i ve fungující svět. Jejich zdravotní a psychický stav se většinou rapidně zhorší.

  • Mezi práva zvlášť zranitelné oběti patří mimo jiné i právo, aby oběť nebyla traumatizována opakovanými výslechy. Tam, kde je možnost, se její výslech nemá opakovat a měl by být dobře zdokumentován, aby se nemusel později odehrát znovu. (To bohužel neznamená, že oběť řekne všechno jen jednou, do telefonu na linku 158. Trestní řízení má své zákonitosti, které nejde ignorovat. Pokud ale oběť zná svá práva, může některá opakování výslechů eliminovat a ušetřit si případnou bolest s tím spojenou.)

  • Každá oběť má právo na to nechat se v trestním řízení zastupovat zmocněncem. Tím může být samozřejmě i advokát, pokud možno se zkušenostmi se zastupováním obětí. Dobrou zprávou je, že všechny zvlášť zranitelné oběti mají nárok na to, aby jim takového advokáta platil stát. Zmocněnec pomáhá oběti tam, kde je ona sama znevýhodněná, osamocená, naplněná pochybnostmi či neví, jaká práva vlastně má.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 3 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Jana | 17. 10. 2019 22:12

Z toho důvodu považuji za velmi důležitý film Unbelievable - ukázal traumata obětí, dal pochopit, proč mnohé ženy znásilnění raději nenahlásí, a měla by jej shlédnout nejširší veřejnost...

+9
Reagovat