Nechat dítě samotné v nemocnici není normální. Proč to po nás lékaři chtějí a jak se bránit
Být spolu je normální. Tak zní slogan nové kampaně podporující přítomnost rodičů u hospitalizovaného dítěte. A takové je také přesvědčení Ágnes Bučinské Němečkové, která za ní stojí. Vše začalo tím, že se rozhodla zoufalým rodičům vykázaným z nemocnice radit po telefonu, jaké postupy a paragrafy jim umožní u jejich vystrašených dětí zůstat. Pak ale pochopila, že efektivnější je pokusit se o systémovou změnu.
K tématu Ágnes přivedlo druhé těhotenství a příprava na porod dcery Amálky. A také hluboko zakořeněné vzpomínky na období, kdy jako malé vyděšené dítě musela bez rodičů trávit měsíce v nemocnici. Práce s informacemi a zákony je naštěstí její silná stránka, jak zjistila už při práci v nevládních organizacích v oblasti poradenství.
Ágnes lidem často ve vyhrocené situaci radila, jak se ohradit proti separaci dítěte a vykázání rodiče z nemocnice. Postupně začala poskytovat poradenství 24 hodin denně sedm dní v týdnu, a to jak po telefonu, tak v nemocnicích. Časově i mentálně náročné hledání řešení svízelných situací ji brzy semlelo. Díky manželovi a několika blízkým mentorkám se za nějaký čas k práci vrátila, ale s odlišným přístupem. „Došlo mi, že snaha měnit jednotlivé příběhy je extrémně důležitá, ale že bez změny systému se nic nepohne,“ vysvětluje Bučinská Němečková.
Přibližně před dvěma lety začala pracovat v Českém helsinském výboru, který se věnuje ochraně lidských práv. Ve výboru se specializuje na práva dětí, zvláště tedy dětí v nemocnicích. Dodnes tak již měla možnost pomoci stovkám rodin. „Také dělám kurzy pro rodiče v různých mateřských centrech, kam mne pozvou. Mnozí pak píší, že leccos zvládli sami, protože z kurzu věděli, co a jak.“
Od konkrétních případů ke změně
Podmínky v konkrétních nemocnicích je možné měnit jen na základě reálné zkušenosti rodičů. Proto je Bučinská Němečková vděčná, když jí poskytnou zpětnou vazbu. Například v reportáži České televize vystoupila žena, která mluvila o své zkušenosti z opavské nemocnice. Na základě její výpovědi se ozvala další matka, sněhová koule se začala nabalovat a rozkrývat různé aspekty problému. „Mediálně nejznámější jsou samozřejmě případy z Fakultní nemocnice Motol, Fakultní Thomayerovy nemocnice a Dětské nemocnice v Brně. Některé nemocnice jsou zkrátka víc vidět a rodiče dětí, které potřebují péči takto specifických pracovišť, často nemohou jít jinam. Zde je důležité říct, že se jen v naprosto minimální míře setkáváme se stížnostmi na kvalitu péče. Rodiče jsou naopak vděční, uvědomují si, že jim lékaři dítě zachránili, zbavili bolesti. Ale to neznamená, že se nebudou domáhat toho, aby u dítěte mohli být, pokud je potřebuje.“
Slova Bučinské Němečkové potvrzuje Valerie Mirić Tkadlčíková, maminka čtyřleté Olivky, která musela podstupovat časté hospitalizace. „Když má člověk nemocné dítě, to poslední, co chce, je vyvolávat konflikty s personálem nemocnice. Jako pro ženu vychovanou k ‚poslušnosti‘ a v úctě k autoritám pro mě bylo dlouhé roky velmi těžké se takové autoritě postavit a stát za právy dítěte,“ říká. „Racionálně vždy vím, že nedělám nic špatného, naopak. Přesto mám pokaždé velmi intenzivní pocit, že je mé chování nepatřičné, protože vybočuje ze zajetého systému nemocnice, a personál to dává patřičně najevo. Nejúčinnější v danou chvíli je stát si za svým a být dobře připravená. Vědět, jaká jsou skutečná práva dítěte a kde začíná případná manipulace personálu. Samozřejmě existují situace, které vyžadují jisté ústupky, tak aby mohla být zachována také práva ostatních dětí na oddělení,“ dodává Mirić Tkadlčíková.
Zákon? Nezájem
Pokud jde o nemocniční personál, podle Ágnes se zdravotníci mnohdy obávají, že pokud nastanou potíže, rodiče je zažalují a oni se nedokážou bránit. Už proto, že je v těchto tématech nikdo nevzdělává. „Tomu strachu rozumím, ale nelze se na něj donekonečna odvolávat. Lékaři se dokonce zavazují, že budou znát legislativu, která se váže k výkonu jejich povolání,“ komentuje situaci Bučinská Němečková.
Ministerstvo zdravotnictví loni představilo novou metodiku, která říká, že nepřetržitá přítomnost rodičů má být možná u všech nezletilých, omezit ji lze jen u operací. „My si od ní slibujeme hlavně sjednocení praxe v jednotlivých nemocničních zařízeních, aby byl tento zákon opravdu vykládán jednotně,“ řekl tehdy o metodice náměstek ministra zdravotnictví Josef Pavlovic (Piráti).
Pokyn je nicméně závazný jen pro organizace řízené ministerstvem zdravotnictví, tedy třeba fakultní nemocnice. Pro ostatní je doporučující. „Pokud ministerstvo vydá metodický pokyn, který říká, jak zákon vykládat, a některé nemocnice už předem tvrdí, že takový výklad nebudou respektovat, tak je něco hodně špatně,“ naráží na neochotu některých institucí se doporučenými pravidly řídit Bučinská Němečková. Obecně ale vydání metodiky považuje za velký úspěch. Za další vnímá také to, že se jejímu týmu podařilo například docílit zrušení poplatku 550 Kč za přítomnost doprovodu u postele dítěte ve Fakultní Thomayerově nemocnici.
Svou roli podle ní v některých nemocnicích hraje také návyk. Není snadné přijmout, že práci, kterou jste desítky let dělali určitým způsobem, náhle máte dělat jinak a lépe. Ať jsou příčiny jakékoli, nemocniční personál někdy postupuje v rozporu s platnými zákony a metodikami. Valerie Mirić Tkadlčíková vzpomíná na komplikace při dceřiných hospitalizacích. „Úplně první byla ve Fakultní nemocnici Olomouc. Olivii bylo pět týdnů a já jako prvorodička jsem to tenkrát nesla špatně a udělala řadu chyb – třeba když mi sestry odnášely malou na píchnutí kanyly nebo náběry krve vedle na sesternu a já zůstala čekat v pokoji, protože mi bylo vysvětleno, že tak to je v pořádku. Že ji přeci hned zase přinesou,“ říká Tkadlčíková, která se dnes velmi často setkává s tím, že sestry vyhání z pokoje od dcery jednoho z rodičů s tím, že druhého zákonného zástupce považují za návštěvu, pro kterou platí návštěvní řád: „Jenže to je mylný výklad metodiky Ministerstva zdravotnictví. Právo dítěte na přítomnost obou zákonných zástupců nemůže zaniknout tím, že je jeden z nich přítomen.“
Rodič nepřekáží, ale pomáhá
Roli v přístupu zdravotnického personálu hraje bezpochyby i podfinancovanost celého zdravotnictví a přetíženost zdravotníků. Tím spíš ale nedává smysl, když jsou rodiče v nemocnici vnímáni jako přítěž. Vždyť oni nebo jiná pečující osoba mohou svou přítomností alespoň do jisté míry suplovat ošetřovatelskou péči a personálu tím ulevit.
Právě z tohoto přesvědčení vychází Ágnes a její kolegyně a kolegové při své práci v posledních dvou letech. Web Být spolu je normální, který Bučinská Němečková připravovala se svou kolegyní Petrou Sovovou z Hnutí za aktivní mateřství, má být zázemím, kde rodiče najdou všechny důležité informace. V tuto chvíli je na něm k dispozici třeba vzor plné moci, která rodičům umožňuje zajistit, aby v případě nutnosti u jejich dítěte mohla být osoba, ke které mají důvěru. „Rodina například jede na dovolenou, stane se nehoda, oba rodiče se vážně zraní, nebo dokonce zahynou a dítě se ocitá samo v nemocnici. Řekněme, že do nemocnice přijde babička, teta nebo kdokoliv, kdo dítě zná a koho má dítě rádo. Pokud tato osoba není zákonný zástupce, za současného stavu je velmi problematické, ne-li nemožné ji k dítěti dostat. Pokud však má od rodičů plnou moc, stává se v tu chvíli zákonným zástupcem dítěte a platí pro ni to samé, co pro rodiče.“
Na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce má dítě nárok do 18 let. Do věku šesti let hradí přítomnost rodiče pojišťovna, od šesti let ji rodič hradí sám. Existují ale i výjimky, například pro rodiče dětí v onkologické léčbě nebo s těžkým mentálním handicapem. V takových případech může revizní lékař nařídit, aby přítomnost rodiče nadále hradila pojišťovna.
Nejbližším cílem Bučinské Němečkové a jejích kolegyň a kolegů je vypracování příručky, jejíž podoba bude vycházet z toho, jaké finanční prostředky se podaří sehnat. Chtějí v ní shrnout všechny důležité informace, které rodiče nebo pečující osoby, jež se s dítětem ocitnou v nemocnici, potřebují vědět. Příručka bude vznikat ve spolupráci s odborníky na dětskou psychologii, právníky, lékaři a například i hygieniky. „Argument, že něco nejde z hygienických důvodů, je z nemocnic slyšet často, hygienici to ale nepotvrzují,“ komentuje Bučinská Němečková. Příručku plánují distribuovat zdarma a publikovat ji na svém webu. Klíčová je nicméně podpora od dárců, kteří mohou přispět do sbírky na platformě Znesnáze a příručku si například předplatit.
Řada nemocnic má také zájem zapojit se do memoranda, které je součástí kampaně. Vznikne pracovní skupina, kde účastníci budou sdílet příklady dobré praxe, ale také si vzájemně vyjasňovat, jak vykládají stávající legislativu, a podle toho budou pomáhat doplňovat nebo měnit své provozní dokumenty. „Přizveme odborníky i mimo nemocnice, abychom mohli diskutovat v opravdu širokém plénu. Souběžně s tím chceme pracovat se zdravotnickým personálem v jednotlivých nemocnicích. Potřebujeme mluvit se zdravotníky napříč nemocnicí, tedy se všemi, se kterými se rodič a dítě v nemocnici potkají při vyšetřeních a operacích. Potřebujeme vědět, jaké mají osobní i provozní limity a zda a jak se dají posunout. Cílem je, aby se zdravotníci cítili v bezpečí, právníci nemocnice měli větší jistotu a rodiče se do nemocnice nebáli,“ říká Bučinská Němečková.
Stručné rady pro rodiče vykázané z nemocnice od Ágnes Bučinské Němečkové z podcastu Maminkář:
- Nenechte se vyprovokovat a jednejte v klidu. Asertivně a bez křiku. Ve chvíli, kdy začnete křičet, je to nejjednodušší cesta k tomu, aby vás vyhodili, protože pak stačí říct „rodiče jsou agresivní a musejí pryč“.
- Znejte základní zákony. Musíte vědět, že v Zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, se v paragrafu 28 píše, že dítě má právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce. Toto právo lze omezit jen v případě, že rodič je agresivní, podnapilý, pod vlivem jiných drog nebo ohrožuje zdravotníky či děti.
- Udělejte si nahrávku pro případ, že by nemocnice využila neexistence důkazů a prosazovala odlišnou verzi toho, co se stalo. Nahrávka nebude nelegální. Podle občanského zákoníku protistrana nemusí o nahrávání vědět ani s ním souhlasit v případě, že nahrávka nebude zveřejněna, ale poslouží pouze k podání stížnosti a ochraně vašich práv.
- Volat na místo Policii ČR je možné, nicméně podle Bučinské Němečkové se jedná o sázku do loterie. Zkušenosti ukazují, že se policie často postaví na stranu lékařů. Nicméně v případě, že potřebujete dokumentovat událost třetí stranou, může být povolání policie namístě.
- V případě, že vás vykáže zdravotní sestra, nevstupujte do konfliktu a žádejte jejího nadřízeného. Možná se tak přes ni, lékaře a právní zastoupení nemocnice dostanete až do kanceláře ředitele nemocnice. Jejich odkázání se na vnitřní řád nemocnice nepřijímejte jako relevantní, nikdy nesmí odporovat zákonu. Stejně tak odkaz na návštěvní hodiny, protože ty pro zákonného zástupce neplatí. Často stačí projevit pevné přesvědčení a personál vám umožní s potomkem zůstat.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
