Vít Samek představuje: Nejlepší tatřák vůbec

Hrdinové všedního dne
Vít Samek
| 27. 9. 2019 | 38 767
Vít Samek představuje: Nejlepší tatřák vůbec

Tatřák je odvozen od slova tatra. Konkrétně od legendární Tatry 613, kterou zkušení řidiči vozili lékaře tam, kde je bylo potřeba. Takový tatřák nemusí umět jen famózně řídit a znát město jako svou dlaň, ale být taky něco jako stěhovák a anesteziologická sestra v jednom.

V osmdesátých letech udělala pražská záchranka vynikající krok. Našim tehdejším kolegům došlo, že není úplně efektivní, pokud je v sanitce lékař. Když byla totiž taková sanitka vyslána na fal, kde nebyl lékař potřeba, musel přesto doprovázet pacienta do nemocnice, čímž byl blokován a nebyl k použití pro další výjezd.

Zavedl se tedy systém s krásným názvem „rendez-vous“. Lékař přesedlal do osobního vozu, dostal zkušeného řidiče a byl nadále dispečinkem vysílán na případy s vyšší naléhavostí. Systém se tak stal mnohem pružnějším – v ideálním případě lékař pacienta na místě zaléčil, stabilizoval, a sanitka bez lékaře už transport do nemocnice zvládla sama. Doktor byl tedy ihned volný k dalšímu výjezdu.

Když do vyšší odborné školy zavolal, jestli se obor skutečně otevře, dozvěděl se, že mají 16 zájemců a potřebují minimálně 18. Přesvědčil kamaráda, ať jde studovat s ním, čímž se požadovaný počet studentů naplnil.

Osobní vozy, kterými vozili zkušení řidiči lékaře, byly legendární Tatry 613. Byly první, sloužily věrně dlouhé roky a zanechaly na pražské záchrance nesmazatelný otisk. Malému autu – posádce rychlé lékařské pomoci – se od té doby říká tatra. Dodnes! Dispečink vám do vysílačky hlásí, že jedete „s tatrou“, posádky naopak z místa běžně volají, ať jim „tatru pošlou“. A řidičům RLP se také zcela běžně říká „tatřák“.

Řezník, uzenář, magistr

Už víte kam mířím? Tatřák musí být v první řadě skvělý řidič. Nejenom že se musí vyznat v celé Praze naprosto bezpečně, ale musí tomu umět dát pořádně napít. Jezdí na ty největší masakry a tam se hodí každá vteřina. Musí být i dost silný; docela běžně se totiž na místě vyskytuje jako první a jeho parťákem může být také celkem běžně subtilní lékařka.

Vít Samek

Vít Samek

Dlouholetý záchranář představuje v seriálu Hrdinové všedního dne největší profesionály (a nejlepší lidi), se kterými se během své kariéry potkal.

► Václav, legenda pražský záchranky
► Beáta, anestezioložka, která se nedojímá
► Petr, záchranář, který se necítil připraven
► Míla, hasič na záchrance 
► Táňa, inspektorka z Tater
► Filip, nejlepší řidič záchranky
► Jakub, primář z Bulovky

Když jste tatřák, musíte toho chlapa v bezvědomí sundat ze záchodové mísy sám – a to chce dost síly. V neposlední řadě by měl být pořádný tatřák také něco jako anesteziologická sestra: to on asistuje lékařům u intubace, on natahuje a ředí léky.

Dneska vám povím o Filipovi Šilarovi, jednom z nejlepších tatřáků vůbec. I u něj byla cesta na záchranku klikatá. V roce 1997 zakončil maturitou nástavbu oboru řezník, uzenář. Chtěl se naučit jazyk, a tak vyrazil do studentského informačního centra v Žitné ulici, kde tehdy na nástěnce hledal roční studium angličtiny. A co nenašel – inzerát na první ročník oboru zdravotnický záchranář.

Když do vyšší odborné školy zavolal, jestli se obor skutečně otevře, dozvěděl se, že mají 16 zájemců a potřebují minimálně 18. Přesvědčil kamaráda, ať jde studovat s ním, čímž se požadovaný počet studentů naplnil a Filip začal studovat záchranářství, tehdy obor zcela nový. K záchranářství začal o rok později studovat ještě všeobecnou sestru, obojí absolvoval v roce 2000 a potom k nim přidal ještě obor sestra pro intenzivní péči, znovu záchranářství, tentokrát na vysoké škole a všechno zakončil titulem magistr v oboru veřejného zdravotnictví.

Poslali mě, tak jedu

Filip nastoupil na pražskou záchranku v listopadu roku 2001. To už měl za sebou zkušenosti z popáleninové kliniky Vinohradské nemocnice, Zdravotnické záchranné služby Praha-západ a Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče (KARIP) v IKEMu. Než se stal z Filipa tatřák, pár let to trvalo. Tahle funkce totiž není pro cucáky.

Nemohl jsem si nevšimnout, že Filip je trochu podobný Zdeňku Srstkovi v jeho legendární roli Korejse z první řady seriálu Sanitka.

My dva jsme spolu začali dělat hned, jak jsem přišel na záchranku. Byl jsem hrdým příslušníkem elitní bojové jednotky Žižkov a na velký faly mi ze Strašnic vozil lékaře právě Filip. První, čeho jsem si všiml, bylo, že někdy vůbec nedává smysl, jak rychle je Filip na místě. Rozumíte: my jsme od pacienta tři kilometry, kolega Šilar sedm, ale na místě se sjedeme zároveň. Když jsem se ho ptal, jak to dělá, jenom krčil rameny. „Normálně mě sem poslali, tak sem jedu.“

Druhá věc, která mě zarážela, byla jeho rychlost a šikovnost s lékařským kufrem. Někdy mi přišlo, že dává lékařům léky, o které si řekli, ještě o kousek dřív, než to stihli vyslovit. Nemohl jsem si nevšimnout, že Filip je trochu podobný Zdeňku Srstkovi v jeho legendární roli Korejse z první řady seriálu Sanitka. Když jsme se před pár lety sešli na jednom stanovišti, málem jsem praskl smíchy, když jsem zjistil, že má fotku Korejse nalepenou ve skříňce. Ne rodinu, ne pin-up girls. Korejse.

Resuscitující laici

Do náročného provozu na KARIP v IKEMu se pak ještě vrátil. Rok a půl vydržel celý úvazek na pražské záchrance a poloviční na KARIPu. To obnáší přes dvacet dvanáctihodinových služeb každý měsíc. V IKEMu skončil v roce 2009 a zhruba od té doby dělá kromě záchranky ještě dobrovolného hasiče u SDH Říčany.

Filip je další, z koho se mi nepodařilo vyrazit jeho nejlepší fal. Výjezd, na který se nezapomíná. Filip minulostí nežije. Jednoho si ale za ta léta prý všiml. Dřív bylo podle něj pravidlem, že když se přijelo na resuscitaci, pacienta před příjezdem nikdo z laiků neresuscitoval. Dnes je to přesně opačně. Když dispečerky pražské záchranky přestaly nutit volající laiky do pacientů dýchat, ta čísla se velmi rychle otočila. Dříve se ke spolupráci podařilo přesvědčit sotva 20 procent volajících, dnes je to asi 80 procent. A že má kolega podle čeho posuzovat – resuscitovat byl zhruba pětset- nebo šestsetkrát.

Když Filip neslouží, rád dělá něco na zahradě, poslouchá Tři sestry a občas (často) zajde do posilovny. Nevypadá totiž jako Korejs jen tak náhodou. Bejt hrana obnáší nazvedat hodně železa. A nám se to pak na falech moc hodilo. Mnohokrát jsem viděl Filipa ověšeného jak vánoční stromeček – svůj baťoh na zádech, náš baťoh na břiše, přes jedno rameno defibrilátor, přes druhý náš baťoh s kyslíkem, v jedný ruce odsávačku a ventilátor, v druhý naše bundy. Na nás zbyl akorát pacient na sedačce. Filip Šilar, tatřák, kterýho chce každá erzeta.

Nedýchat!

Zdravím z noční 2: Resuscitace

„NIKDY NIKDO do NIKOHO nedejchejte!“ V druhém dílu rychlokurzu první pomoci, psaného pro Heroine, Vít Samek na čtenáře křičel velkými písmeny. Když někdo potřebuje nahodit, nedávejte pusu na pusu, ale koukejte mačkat.

Zdravím z noční 3: Resuscitace dětí

Protože ale nic nikdy pro nikoho neplatí absolutně – i z nedýchacího pravidla je výjimka. To je resuscitování dítěte.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze