E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Vít Samek představuje: Inspektorka z Tater

Když zpovídám lidi pro tenhle seriál, vždycky je to zábava. Jenom s Táňou jsem si připadal jak jantárek se špatným kurzem první pomoci. Za volantem umí, v Praze zná každý kanál a intenzivní medicínu má tak v paži, že se s ní můžou měřit nemnozí. Na tuhle ženskou jen tak někdo nemá.

Táňa Tatranská se narodila v Tatrách. Nejsme Američani, naše jména něco znamenají. Na gympl chodila v Popradu a pak zkusila medicínu. Skončila dva body po čarou. Plán byl studovat rok na sestru a pak znovu zkusit medicínu. Ten rok se jí ale zalíbil, a tak lékařství přenechala jiným a v roce 2002 absolvovala na vyšší odborné škole obor všeobecná sestra.

Lákala ji Praha a chtěla dělat na nově otevřeném ARO. Dostala se do Thomayerky, která ARO otevřela pár měsíců před tím. A táhlo ji to i k záchrance, v Praze ale tehdy ženy jezdit jako záchranářky nemohly. Trvalo tři roky, než pražská záchranka otevřela zbrusu novou pozici inspektora provozu. Vsadila se tehdy s kolegou z práce, že se tam dostane. Vedení záchranky bylo jejím pohlavím poněkud zmatené, dávalo to trošku najevo, ale nakonec ji vzali.

Vít Samek

Dlouholetý záchranář představuje v seriálu Hrdinové všedního dne největší profesionály (a nejlepší lidi), se kterými se během své kariéry potkal.

► Václav, legenda pražský záchranky
► Beáta, anestezioložka, která se nedojímá
► Petr, záchranář, který se necítil připraven
► Míla, hasič na záchrance 
► Táňa, inspektorka z Tater
► Filip, nejlepší řidič záchranky
► Jakub, primář z Bulovky

Zavést na záchrance inspektory provozu byl dobrý nápad. Kontrolujou techniku, jezdí po těch nejzávažnějších falech a tam hlídají postupy, řeší konflikty, dělají podporu posádkám. Ta funkce je skvělá, ale dost záleží, kdo ji dělá. Táňa byla skvělá inspektorka. Nemachrovala, nehrála si na mazáka. Vzpomínám si, jak jsem jí volal jako úplnej cucák asi v pět ráno, nevěděl jsem si rady se zapeklitým případem. Poradila, uklidnila, vlastně to po telefonu tehdy celý vyřešila.

Nahazovačka č. 1

Vždycky když mi přijela na fal, bylo neuvěřitelně dobrý mít dvě ruce navíc. Ptal jsem se jí stejně jako všech, jestli má výjezd, na který se nezapomíná. Usmála se, prohlídla si mě jako posledního laika a povídá: „To je těžký, inspektor jezdí skoro výhradně na indikovaný faly, takže mám například dva a půl tisíce resuscitací...“

Zalapal jsem po dechu, fotografovi praskla čočka. Dva tisíce pět set resuscitací! Tak šíleným číslem se může chlubit pár lidí v republice. Abych se na něj dostal já, musel bych na záchrance jezdit ještě asi 350 let. Dvanáct lidí zresuscitovala Táňa do plného vědomí ještě před příjezdem posádek. Dvanáct klinicky mrtvých lidí přivedla sama zpátky k životu. Byla na pětadvaceti resuscitacích dětí. Polovinu nahodili. Zkuste tahle čísla říct záchranářům z jakékoliv metropole. Vypadnou jim oči z hlav.

Jak to u těchhle bytostných profíků bývá, jeden úvazek na záchrance se Táně zdá málo. Další moment, kdy vám může pomoct, je tedy při repatriaci. Až se zrakvíte v zahraničí, bude to dost možná ona, kdo vás dopraví domů. Běžným letadlem, leteckou ambulancí, sanitkou, prostě vás domů dostane. Vrátila už lidi snad odevšad.

A až pojedete Dakar, hádejte, kdo vám pomůže tam, uprostřed Afriky? Stejně jako tomu maníkovi, co jel Dakar na motorce a sletěl z desetimetrový skály snad v kilu. Byli od něj asi 20 kilometrů. Dali to za 17 minut a koho nenašli? Chlapa v bezvědomí, se sériovou zlomeninou žeber, s pneumotoraxem (poraněnými plicemi), frakturou pánve a frakturou kotníku.

Ten kotník byl jenom bonbonek, každý z těch ostatních poranění vás může stát život. Táňa řešila pacienta a její řidič běžel na kopec volat leteckou záchrannou službu z Kanárských ostrovů. Ti popřáli hodně štěstí a mnoho sil, ale přiletět nemohli – po cestě řádila písečná bouře. Nejbližší nemocnice 580 kilometrů. „Kolik hodin tam pojedeme?“ chtěla vědět Táňa. „Tak asi třináct,“ řekl řidič. Celou cestu se o motorkáře starala, dávala mu léky, infuze… Přežil. Dodneška si občas napíšou.

Každý by chtěl Táňu

Táňa školila ty nejelitnější policejní jednotky, několikrát reprezentovala pražskou záchranku na prestižní soutěži záchranářů Rallye Rejvíz a vždycky se skvělým výsledkem. Byla na stážích v Izraeli, v USA. Má kurz ALS (advanced life support) a ceněný traumakurz od Ústřední vojenské nemocnice, může dělat i záchranářskou dispečerku.

Od ledna 2018 už inspektorku nedělá. Řekněme, že odešla „na auto“, tedy sloužit na normální sanitku pražský záchranky. Komunita lidí kolem intenzivní medicíny si to špatně vyložila a myslela, že končí. Okamžitě jí volaly dvě záchranky, tři nemocnice a letecká záchranka z Tater. S díky všechny odmítla a jezdí v Praze. Pro vás je to samozřejmě dobře, pro posádky ne zas tak moc. Proč že to?

Jednou jsem přivezl pacienta do nejmenované pražské nemocnice na chirurgickou ambulanci. Táňa byla venku, bavila se s jinou posádkou, jenom jsme se očima pozdravili. Na chirurgické ambulanci byla taková sestřenka, no… jak to říct? Nebyla to nejostřejší pastelka v penálu. O to víc měla pocit, že má moc, a rozhodla se, že pacienta nepřevezme, což bylo komické hned ze dvou důvodů – jednak to bylo rozhodnutí zcela mimo její kompetence a jednak Táňa, která jako inspektorka přesně tyhle situace řešila, stála venku.

„Ach jo, sestři, tak já sem zavolám inspektora provozu, ju?“ zkusil jsem to. „Tak si ji zavolejte,“ odvětilo to nešťastné stvoření. Potom už následovala komedie. Nebo spíš groteska, protože nepadlo ani slovo. Na ambulanci jsme vstoupili spolu. Ani předtím, ani potom jsem neviděl nikoho tak strašlivě se mračit jako Táňu. Sestra se na ni podívala, vzala moje parere, dala na něj razítko, čímž se dokonale popřela – a bylo vymalováno.

Na tuhle ženskou jen tak někdo nemá.

Aktuální číslo

  • Kulturní války režisérky Barbary Herz
  • Může být matka dobrý „vědec“?
  • Jak vychovat odolné děti
  • Rodičovská půl na půl 
Popup se zavře za 8s