Vít Samek představuje: Legenda pražský záchranky

11 468 | Vít Samek | 28. 6. 2019 | 9 komentářů | Hrdinové všedního dne

Možná vám zachránili život. Možná vás uchránili od trvalých následků těžkého zranění. Možná nakonec skoro o nic nešlo, ale přesto tam byli. Vít Samek vypráví o těch, kteří „pomáhají tak, jak jiní dejchají". S puncem svého nezaměnitelného stylu.

Zdravím vás, přátelé, ale už nikoliv z noční. Na pražské záchrance jsem s tím z obecně známých důvodů seknul a můj seriál o první pomoci pro Heroine končí. Jak praví klasik, něco nového ale začíná. Za těch třináct let jsem poznal v praxi mnoho úžasných lidí – řidičů, záchranářů, dispečerek, hasičů, našich lékařů, nemocničních lékařů, tamních sester...

Jsou to úžasný profesionálové. Zajímavý osudy. A přesto takoví jako oni obvykle v médiích nebývají. V médiích bývají jiní. Foceni bývají jiní. A mě už to nebaví. Tak vám budu psát o nich.

Všichni mají něco společného. Tahle práce přitahuje jistý typy lidí. Je s nimi bezpříkladná legrace, třeba. Ctí heslo trenéra Hlinky „Hlavně se z toho neposrat.“ Nebrečí. Ve smyslu nefňukají. Je toho víc, co tyhle lidi spojuje. Pomoc lidem je pro ně taková samozřejmost jako pro jiného dejchání.

Oba jsme se do Václava zamilovali. Jeho nádhernej knír, jeho třicet let stejnej hrnek na kafe, jeho chopper, na kterým jezdil do práce v křiváku s třásněma.

Dneska vám povím něco o Václavovi, protože Václav je z nás... ten nejlepší.

Václav Plaček nastoupil na pražskou záchranku v době, kdy například já osobně jsem byl ještě daleko na houbách. Václav dělá na záchrance déle, než já žiju. Přesně od 15. 1. 1979.

Vít Samek

Vít Samek

Dlouholetý záchranář představuje v seriálu Hrdinové všedního dne největší profesionály (a nejlepší lidi), se kterými se během své kariéry potkal.

► Václav, legenda pražský záchranky
► Beáta, anestezioložka, která se nedojímá
► Petr, záchranář, který se necítil připraven
► Míla, hasič na záchrance 
► Táňa, inspektorka z Tater
► Filip, nejlepší řidič záchranky vůbec
► Jakub, primář z Bulovky

S Václavem jsme začali jezdit na jednom stanovišti někdy v roce 2008. Shodou okolností o něco později na stejné stanoviště přibyl i můj pozdější skvělej parťák Ondřej. Oba jsme se do Václava zamilovali. Jeho nádhernej knír, jeho třicet let stejnej hrnek na kafe, jeho chopper, na kterým jezdil do práce v křiváku s třásněma, jeho Camelky, jeho neustálá četba obludně tlustých knih. Nešlo jinak, byl příliš zajímavej, museli jsme Václava pozvat na pivo.

Dodneška to hodnotím jako jeden z nejzábavnějších večerů. Hltali jsme s Ondřejem plzně, žebra a Václavovy historky ze starý záchranky a jeho života, oči navrch hlav. Někdy během čtvrtýho piva si utřel z kníra pěnu, se zájmem si nás dva cucáky prohlídl a řiká: Moji dva synové se mimochodem jmenujou Ondřej a Vít. Což bylo prakticky, jako kdyby nás adoptoval, aspoň my to tak brali.

Druhý po Francouzích

Vyprávěl nám, jak v prosinci 1988 se s tehdejším parťákem vracel z falu. Jeho parťák rád poslouchal vysílačku, asi aby byl v obraze. A tak se stalo, že slyšeli, jak tehdejší ředitel záchranky Ždichynec říká: „Koho pošleme do tý Arménie? Tam je to veliký.“ A že to veliký bylo, to si teda pište. Obrovský zemětřesení v Arménii v roce 1988, hleďte zde. Chlapci se na sebe rovnou v sanitce podívali, vrátili se na stanoviště, zavolali řediteli, oznámili mu, že chtějí „do tý Arménie“, a ten jim řekl, ať si jedou domů zabalit, rozloučit, nafasovat a rovnou na letiště.

Od chvíle, co náhodou uslyšeli ředitele ve vysílačce, do doby, než nafasovaný a s horníkama, psem, záchranářema a doktorama odletěli z Ruzyně, uběhlo trapných osm hodin. Mezipřistání v Popradu, další fasování, další horníci a psi a psovodi a hurá do Jerevanu. Náš tým tam byl druhej, první byli Francouzi.

Na Václavovi je toho spoustu obdivuhodnýho. Tak třeba Václav nemá maturitu. Je to vyučený automechanik. Ale přečetl toho víc než naprostá většina mých vysokoškolsky vzdělaných přátel. Václav čte pořád. Vidět na stanovišti Václava bez knihy je matoucí a zneklidňující. Lidi se chodí ptát: „Co se děje? Proč nemá Václav knihu? Neuniká tady plyn?“ Václav je neuvěřitelně sečtělej.

Odejít se ctí

Zaletěl si taky do Vietnamu, jen tak. Vietnamka v ne moc dobrým stavu, naše zdravotnictví už jí nemohlo nic nabídnout, tak se vracela domů. Staral se o ni lékař a Václav. Ošetřovatelskou terapii poskytoval během leteckého transportu přes půl planety.

V roce 1985 jel na Olšany, měl řešit kolapsový stav nějakého pozůstalého na pohřbu. Když pána naložili, slyšel Václav zazvonění vysílačky. Ohlásil se dispečinku a dozvěděl se, že se mu před chvílí narodil syn. Zahodil vysílačku a na celý Olšany zařval: „Mám kluka!“, načež se kolem něj srotili pozůstalí a tiskli mu ruce. Smrt a nový život si podávají ruce – kýč jak bič, ale takhle to zkrátka bylo.

Nikdy nebyl ve straně. S těma bastardama komunistickejma si Václav nikdy nezadal. Sešlehal by jim držky knírem, kdyby přišli. V devadesátejch letech zkusil podnikat. Jezdil taxíkem. Z toho prostředí se mu udělalo fyzicky nevolno a vrátil se na záchranku.

Byl tý holce koupit dvacet deka šunky, rohlíky a Colu. Vždyť přeci dva dny nejedla. Hltala to v slzách dojetí. A Václav? Tomu se maximálně lehce naježil knír.

Během osmatřiceti let, co jezdil s rychlou, zachránil život nebo zdraví desetitisícům z vás. Porodil mnoho dětí, jedno třeba koncem pánevním. Na záchrance řídil všechno, co šlo, z předposledního parťáka udělal Vedoucího záchranáře oblasti a z toho posledního speciálního záchranáře s rozšířenými kompetencemi.

Na jednom grilování, potom, co dal záchrance obrovskou část svýho života, nám oznámil, že už to nedává, že už cejtí, že začíná brzdit tým a to že nechce, protože celej život to dělal dobře a nechce to teď dělat blbě. Odejít sám, protože cejtím, že stačilo? Z rychlý odcházela legenda... Myslím, že jsme měli tehdy všichni na krajíčku.

Bez transparentů

O Václavovi mi vyprávěl i jeho poslední parťák. On sám by tu historku nevyprávěl. Jednak by mu přišla banální a jednak normální. Jeli před pár lety pro mladou holku. Trošku nezbeda, trochu pobuda. Psychicky se sesypala, byla dva dny na ulici, stejně dlouho nejedla. Nabídli jí transport do Bohnic na Centrum krizové intervence, ochotně souhlasila.

Václavův parťák vyprávěl, jak najednou zastavili na Ládví a Václav odešel. Za deset minut byl zpátky. Ze sámošky. Byl tý holce koupit dvacet deka šunky, rohlíky a Colu. Vždyť přeci dva dny nejedla. Hltala to v slzách dojetí. A Václav? Tomu se maximálně lehce naježil knír.

Václav na rychlý skončil, ale na záchrance ne. Přesunul se na řidiče koronera a ten rok, co mu zbývá do důchodu, si tam bude v klidu jezdit, skoro vždycky bez majáků, po falech, který už tolik nespěchají. Když jsem s ním dělal tohle povídání, padlo třicet piv, lahev ferneta, láhev whisky a Václavova bezkonkurenční gulášovka. Ten člověk ví, jak žít.

Ví taky, v čem se naopak omezit. Nechodí nikam demonstrovat proti změně klimatu, nevolí Zelené. Jenom zanechává výrazně menší ekologickou stopu než velká většina z nás. Protože mu to tak přijde normální a protože chápe slovo zodpovědnost. Nelítá na dovolené, nenakupuje nesmysly dovezené přes půl planety. Jídlem se neplýtvá, vodou se šetří. Bez transparentů.

Václav je prostě kabrňák. Skromnej kabrňák. Žije si svůj skvělej život a do nikoho se nemontuje. Je dost možný, že každá záchranka světa má nějakýho svýho Václava, který nasazuje ostatním laťku prostě tím, že existuje. Doufám, že to tak je. Mělo by.

 

Vít Samek

Vít Samek

1982 narozen v Praze. Pět základních škol. Neptejte se. Čtyřletý gympl pět let. Neptejte se. K záchrance přišel jako slepej k houslím. Polovina blogu Bulbem záchranáře... Další články.

Celkem 9 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Zaky | 28. 6. 2019 | 12:50

Slza mi ukápla...

+24
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Verun | 29. 6. 2019 | 01:39

Víte, je to taková drobnost.. Ale Vy přece víte, že chlapi děti nerodijo. Žejo? Rodí vždy žena..a Vašek je kabrnak... ????

-15
Reagovat

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Bankomat slaví narozeniny. První v Česku nevěděl, kolik máte

Až kolem některého půjdete, můžete mu popřát. První bankomat v Česku začal fungovat právě před třiceti lety.

Peníze

Výpovědní doba nemusí být vždycky dva měsíce. Kdy je kratší nebo delší?

Na jiné výpovědní době se musíte dohodnout. Jsou ovšem výjimky, kdy je kratší nebo delší přímo ze zákona.

Finmag

Listopad 89 na vlastní čočku

Pokud jste před třiceti lety nebyli na Národní třídě osobně, zásah proti demonstrantům jste pravděpodobně viděli očima dokumentaristů Vlastimila...

Finmag

Překvapivé stavby Adama Gebriana: Mánes, radikální a krásný

Mimořádná formou – a kdysi I obsahem, říká Adam Gebrian o budově Spolku výtarných umělců Mánes.