Vít Samek představuje: Primář z Bulovky

8 327 | Vít Samek | 18. 10. 2019 | 1 komentář | Hrdinové všedního dne

V zatím posledním díle seriálu o obyčejných hrdinech, kteří vám mohli zachránit – a třeba i zachránili – život, se představí primář, který po letech staví na nohy největší pražskou spádovou nemocnici Bulovku.

Na začátku tohoto seriálu jsem napsal: „Za těch třináct let jsem poznal v praxi mnoho úžasných lidí. Řidičů, záchranářů, dispečerek, hasičů, našich lékařů, nemocničních lékařů, tamních sester...“ Dneska vám tedy povím něco o jednom lékaři z nemocnice. Nikdy nejezdil na záchrance, ale kdyby prý měl čas, rád by to zkusil. A věřte, že každá záchranka by byla velmi ráda, kdyby si to otestoval právě v její uniformě.

Primář urgentního příjmu a nově i anesteziologicko-resuscitačního oddělení Nemocnice Na Bulovce Jakub Bala je velmi zaměstnaný muž a nešlo jinak, než že ho vyzpovídám ve službě. Domluvili jsme se na šestou večer. Do sedmi přijely čtyři erzety. Sehnat ho v civilu je problém – prostě primář.

Vít Samek

Vít Samek

Dlouholetý záchranář představuje v seriálu Hrdinové všedního dne největší profesionály (a nejlepší lidi), se kterými se během své kariéry potkal.

► Václav, legenda pražský záchranky
► Beáta, anestezioložka, která se nedojímá
► Petr, záchranář, který se necítil připraven
► Míla, hasič na záchrance 
► Táňa, inspektorka z Tater
► Filip, nejlepší řidič záchranky vůbec
► Jakub, primář z Bulovky

Jakub Bala se narodil před Vánoci 1975 v Praze české matce a syrskému otci. Do sedmi let žil v Damašku, ale potom se diktatura Háfize Asada a celková politická situace v Sýrii stala neúnosnou, tak se rodina vrátila v roce 1982 do Československa. Na gymplu přemýšlel nad studiem archeologie, ale pak mu došlo, že počet přijatých je zhruba jeden student za čtyři roky, a protože ho bavily přírodní vědy, rozhodl se pro medicínu. Naštěstí.

Během studia nevěděl, jakému oboru se bude věnovat, ale v šestém ročníku mu profesor Čech, ortoped, nabídl, jestli mu nechce v Mladé Boleslavi při operacích „držet háky“. Samozřejmě že chtěl. Po medicíně mu pan profesor nabídl místo v Klaudiánově nemocnici v Mladé Boleslavi, kde tehdy zahájil dráhu ortopedicko-traumatologickou. Ta pokračovala v nemocnici Na Bulovce, kde sloužil jako atestovaný ortoped až do roku 2008. Přišlo mu ale, že chce dělat intenzivnější medicínu, a znovu změnil dres. Tentokrát odešel do nemocnice Na Františku, kde strávil čtyři roky jako lékař ARO. Aby si mohl udělat z ARO atestaci, musel ale na vyšší pracoviště, takže do roku 2018 dělal na ARO Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.

Konec Ježišů

Nějaké pacienty jsem zřejmě doktoru Balovi předal na Bulovce, na Františku i ve Vinohradský, ale poznal jsem ho až jako primáře urgentního příjmu Bulovky, kam přišel v listopadu 2018. To oddělení otevíral on. Nic zlého vám nepřeju, ale pokud se vám něco stane a ocitnete se na oddělení primáře Baly, můžete si gratulovat. Tak dobrý oddělení plný kvalitních a milejch zdravotníků abyste hledali s lucernou. Když spustili provoz, pro posádky záchranky to bylo lehce matoucí. Dveře najednou otevírali usmívající se zdravotníci a na „Dobrý den“ odpovídali „Dobrý den“, a ne „Ježiš, už zase!“. Do funkce vrchní sestry si pan primář instaloval Svatopluka Žáčka, mimořádného sestřáka, kterého potkal na Františku. Tehdy si dělali legraci, že si spolu jednou otevřou urgentní příjem. A taky že si ho otevřeli.

Jak mířila Bulovka před lety ke dnu a postupně přišla o statut traumacentra (kde záchranky předávají ty nejzávažnější úrazy) i iktového centra (kde záchranky předávají akutní mrtvice), zdá se mně, že ta nemocnice vstává z popela. Ptáte se, jak se mohlo stát, že kdysi respektovaná nemocnice mohla takhle upadat? Část budov patří státu, další část nemocnici, pozemek je města, a nikdo nechtěl investovat do majetku „toho druhého“, jakkoliv jsou všichni zainteresovaní vposledku „stát“. S novým vedením se zdá, že se věci obracejí k lepšímu, tak si držme palce. Bulovka má ze všech pražských nemocnic největší spád, je obrovsky potřeba, aby fungovala.

V dobré společnosti

Nedalo mi to, abych se nezeptal na konflikt v Sýrii. Z rodiny jeho otce už tam nezůstal téměř nikdo. Strašná situace, fanatici, kam se podíváš, a obrovské množství zbraní. Ke Kurdům mi řekl: „Být dnes Kurd je možná horší než být Žid za druhé světové...“ Ptal jsem se i na jeho otce, jestli je muslim, nebo křesťan, vlastně ani nevím, co jsem tím sledoval. Dostal jsem odpověď, která krásně obnažila blbství mé otázky: „Otec je liberál.“ No. A je to.

Na závěr malá výzva. Jakub Bala je fanoušek kapely Dead South, jejichž skvělá píseň In Hell I'll Be in Good Company je neoficiální hymnou urgentního příjmu na Bulovce. V dubnu 2020 budou hrát v Akropoli, jenomže náš drahý primář už nesehnal lístky, jsou vyprodaný. Kdybyste měl někdo jeden navíc, neváhejte kontaktovat redakci. Se domluvíme, vždyť jsme lidi. Liberálové.

The Dead South: In Hell I'll Be In Good Company

Vít Samek

Vít Samek

1982 narozen v Praze. Pět základních škol. Neptejte se. Čtyřletý gympl pět let. Neptejte se. K záchrance přišel jako slepej k houslím. Polovina blogu Bulbem záchranáře... Další články.

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Zdislava | 22. 10. 2019 | 13:48

Samek, už toho nech. Dvacet let ve zdravotnictví a chce se mi z toho akorát zvracet. Nedělej z toho telenovelu, vždyť je to hnus.

-11
Reagovat

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Bankomat slaví narozeniny. První v Česku nevěděl, kolik máte

Až kolem některého půjdete, můžete mu popřát. První bankomat v Česku začal fungovat právě před třiceti lety.

Peníze

Výpovědní doba nemusí být vždycky dva měsíce. Kdy je kratší nebo delší?

Na jiné výpovědní době se musíte dohodnout. Jsou ovšem výjimky, kdy je kratší nebo delší přímo ze zákona.

Finmag

Listopad 89 na vlastní čočku

Pokud jste před třiceti lety nebyli na Národní třídě osobně, zásah proti demonstrantům jste pravděpodobně viděli očima dokumentaristů Vlastimila...

Finmag

Překvapivé stavby Adama Gebriana: Mánes, radikální a krásný

Mimořádná formou – a kdysi I obsahem, říká Adam Gebrian o budově Spolku výtarných umělců Mánes.