Jedná se o zpochybňování postavení či role oběti, nejčastěji jejím očerňováním a přenášením viny za provedený čin. Výsledkem může být dojem, že si oběť čin vlastně způsobila sama či si jej dokonce zasloužila. Obviňování oběti je založeno na různých mýtech a stereotypech, které hodnotí a kritizují chování, zevnějšek, minulost či životní styl oběti. Naivní chování oběti může být označeno za riskantní počínání, důvěřivost za spolupráci s pachatelem, běžné druhy chování za provokace apod. Zdůrazňovány jsou údajné negativní či slabé stránky oběti, problematické epizody z jejího života jsou používány jako argumenty pro snížení její věrohodnosti atp.
Typickými příklady victim-blamingu jsou: "Mohl*a si za to sam*a," "říkal*a si o to" "provokoval*a" "co měl*a na sobě" "flirtoval*a" "proč neřekl*a ne?" "proč se nebránil*a?" "proč neodešl*a?" "proč to nikomu neřekl*a" "proč to nenahlásil*a" "vlastně to tak trochu chtěl*a" "chce mu/jí zničit život".
Je potřeba pořád opakovat, že ať byly okolnosti činu a chování oběti jakékoliv, za čin je zodpovědný vždy a pouze pachatel. Žádný druh jednání ostatních lidí neomlouvá, že pachatel či pachatelka si zvolili ublížit někomu jinému.