Rape Culture

Kontroverzní pojem, jehož přítomnost ve společnosti mnozí odmítají kvůli jeho nedostatečnému pochopení. Doslova "kultura znásilnění" může vyvolávat dojem, že hordy mužů běžně na ulicích znásilňují ženy a ostatním to nevadí. To se ve většině zemí světa skutečně neděje. Co je ale do různé míry přítomno všude, naši společnost nevyjímaje, je určité nastavení, smýšlení, předsudky, mýty, spektrum navzájem se podporujících drobných jevů, které mohou v součtu sexuální násilí a znásilnění bagatelizovat, omlouvat, normalizovat a tím jej i umožňovat. Mezi takové jevy patří především obviňování oběti (tzv. victim blaming) a ignorování pachatele, objektifikace ženského těla (která v některých vyvolává dojem, že žena slouží jako předmět uspokojení muže), rozdílné standardy pro mužskou a ženskou sexualitu (muž je omlouván jako tak trošku pudové zvířátko, které se občas neumí ovládnout, viz také Boys Will Be Boys); popírání rozšířenosti sexuálního násilí nebo bagatelizace utrpení obětí (představa, že znásilnění je jen drsnější sex, či když žena řekla ne, tak jen dělala ofuky). Rape culture začíná na záležitostech, které někteří vnímají jako neškodné – sexistické vtípky a reklamy, plácání po zadku, hvízdání na cizí ženy na ulici a postupuje přes závažnější jevy jako výhružky v kyberprostoru a stalking až k útokům samotným. Většina z nich pak kvůli různým stigmatům a nedůvěře oběti v systém ani není nahlášena a z těch, které dojdou až k rozsudkům, jsou mnohé velmi nízce trestány. Je běžné, že i člověk odsouzený za znásilnění odchází s podmínkou.

Autor: Irena Buršová