Muži se nechtějí měnit a žijí v utkvělých představách, říká Johanna Nejedlová
Incelové jsou přesvědčeni, že ženy nejsou schopné upřímně milovat a nikdy nejsou spokojené s tím mužem, kterého mají. Johanna Nejedlová, zakladatelka a ředitelka spolku Konsent, mluví o tom, proč je manosféra tak strašidelná a jak přispívá ke kultuře, ve které si muži myslí, že mají na sex nárok a znásilnění se relativizuje.
Vloni jsme spolu natáčeli spot ke knize Chci se ti podívat do očí. Český překlad knihy Thordis Elva. Vypráví o tom, jak znásilnění zasáhlo do života oběti, ale i násilníkovi. Ty jsi v upoutávce ke knize řekla, že potřebujeme porozumět tomu, jak se to stane. Jak se tedy stane, že kluk, který chodí s šestnáctiletou holkou, si myslí, že má právo na sex s ní, i když ona je tak opilá, že je v podstatě v bezvědomí a nemůže se vyjádřit?
Podle mě o tom pořád nevíme dost. Proto mi ta knížka přijde hrozně důležitá a přelomová. Já se věnuji prevenci sexuálního násilí už skoro deset let, ale porozumění mužům a těm jejich intencím pořád není tak hluboké, jak bych si představovala. Ale obecně jde o to, o čem se v ženskoprávním hnutí pořád bavíme. Je to prostě patriarchát, který vkládá oběma pohlavím nějaké stereotypy a muži zkrátka mají v jednu chvíli pocit, že na něco mají nárok. Že mají nárok na sex.
Tom v té knížce popisuje, že byl s holkou venku na večírku. Ona se hrozně opila a on s ní musel jet domů, protože ji tam nemohl jen tak nechat. Přijel s ní domů a byl naštvaný, že má zkažený večírek, který si chtěl užít a těšil se na něj. Tak si to vlastně vynahradil tím, že si řekl, že si vezme, co mu patří. A to je sex.
Mužský nárok a pocit, že mají právo na ženské tělo, se právě také velmi často promítá do manosféry. Pravděpodobně to vyrůstá z toho, že muži jsou takhle vychovávaní a že jim to dlouhodobě populární kultura a okolí tímto způsobem ukazují. Věří, že chlapi mají z nějakého důvodu nárok mít sex a nezáleží na tom, co chtějí holky.
A je to pořád tak? Protože my, v naší bublině, si můžeme myslet, že už se debata posouvá. Deset let s Konsentem řešíte sexuální výchovu na školách, která není jenom o tom, jak navléknout kondom, ale i o konsenzuálních, respektujících vztazích. Mění se to tedy?
Já si myslím, že se se to částečně mění. Zároveň je ale otázka, kolik se toho mění jen v rétorické podobě. Když se ptáme lidí, jestli považují souhlas u sexu za podstatnou součást sexuálního aktu, tak drtivá většina lidí říká, že ano. Vzpomínám si, že když jsme dělali průzkum, v Česku bylo zhruba sedmdesát procent lidí, kteří s tím souhlasili. Takže se zdá, že je to vlastně standard. Ale otázka je, jestli na to lidé v nějakou chvíli nezapomenou a nechovají se jinak. Já zkrátka můžu být přesvědčená o tom, že se mám chovat nějakým způsobem, ale pak se v určité situaci, mohu chovat i v rozporu s tím, co vím, že je správně. To je jedna část lidí.
Pak nám tady ale začíná růst skupina, především mladých, mužů, kteří to, co se jim tady snažíme delší dobu vysvětlovat a vést je k nějakému respektu, úplně převracejí a začínají věřit v naprostý opak. A to mě děsí.
Můžeme si tuto skupinu mužů rozebrat? Kde se vzala, čemu věří a jak se máme postavit k tomu, že existuje a podle všeho sílí?
Existuje něco, čemu se říká manosféra. Je to vlastně soubor webových, onlinových platforem a skupin, které se soustředí kolem toho, že feminismus zašel moc daleko a že bere mužům moc, na kterou mají nárok. Hlavním principem manosféry je přesvědčení, že muži by měli mít nadvládu nad ženami a zároveň že muži jsou nějakým způsobem utlačovaní. Ty skupiny potom různým způsobem nahlížejí na to, jak s tím něco dělat.
Jednou podskupinou jsou například bojovníci za mužská práva. To jsou aktivisti, kteří mají pocit, že třeba soudy o domácím násilí rozhodují vždy ve prospěch žen a většina domácího násilí se ve skutečnosti páchá na mužích. Někdy je jejich přesvědčení jen domnělé, jindy stojí na nějakém reálném podkladu. My například víme, že v opatrovnických sporech, kvůli patriarchálnímu nastavení, dostávají děti do péče častěji ženy. A to je to je třeba nespravedlivé i z mého pohledu feministky. Bojovníci za mužská práva to vidí a myslí si, že za to mohou zlé ženské, které ovládají celý svět.
Co dalšího se v rozhovoru dočtete:
Kde se u mužů bere pocit, že mají nárok na to mít sex, kdykoli si zamanou?
Čím to je, že v opatrovnických sporech dostávají děti častěji do péče ženy?
Proč se sociálním sítím vyplatí ukazovat mladým mužům toxický obsah?
Proč stoupá počet mužů, kteří jsou přesvědčeni, že svět ovládají ženy?
Co o mužích údajně vypovídá hranatá čelist?
V čem konkrétně tedy feminismus, z pohledu manosféry, zachází moc daleko?
Feminismus v reálném světě určitě nezachází moc daleko. K tomu jsme se ještě ani nepřiblížili. Ještě nejsme ani v půlce. Ale to, že se mluví o nerovném postavení, o privilegiích, o zvýhodňování, to všechno chápou muži z manosféry jako útok na jejich mužská práva a na jejich postavení. Já tomu částečně i rozumím, protože jen málokdo se chce vzdávat svých pozic. Je to pro ně nepříjemné, nechtějí se v rámci společenského uspořádání cítit provinile nebo komplicitně. Líbilo se jim, jak to bylo dřív, nebo si to idealizují.
