Victim blaming

Jedná se o zpochybňování postavení či role oběti, nejčastěji jejím očerňováním a přenášením viny za provedený čin. Výsledkem může být dojem, že si oběť čin vlastně způsobila sama či si jej dokonce zasloužila. Obviňování oběti je založeno na různých mýtech a stereotypech, které hodnotí a kritizují chování, zevnějšek, minulost či životní styl oběti. Naivní chování oběti může být označeno za riskantní počínání, důvěřivost za spolupráci s pachatelem, běžné druhy chování za provokace apod. Zdůrazňovány jsou údajné negativní či slabé stránky oběti, problematické epizody z jejího života jsou používány jako argumenty pro snížení její věrohodnosti atp.

• Mohl*a si za to sam*a.
• Říkal*a si o to.
• Provokoval*a.
• Flirtoval*a.
• Vlastně to tak trochu chtěl*a.
• Chce mu/jí zničit život.
• Co měl*a na sobě?
• Proč neřekl*a ne?
• Proč se nebránil*a?
• Proč neodešl*a?
• Proč to nikomu neřekl*a.
• Proč to nenahlásil*a.

Některé z posledních otázek mohou být relevantní, protože např. policie či soudy potřebují znát kontext dané situace. Např. sériový násilník si může vybírat oběti dle barvy vlasů, oběť se nikomu nesvěřila, protože ji pachatel vydíral, nebo se nebránila, protože tzv. zamrzla a nedokázala ovládat svoje tělo. Zásadní rozdíl je, zda se někdo skutečně ptá a odpověď bere jako legitimní, nebo se ptá jen naoko a ve skutečnosti takovými otázkami chce zpochybňovat oběť.

Ať byly okolnosti činu a chování oběti jakékoliv, za čin je zodpovědný vždy a pouze pachatel. Žádný druh jednání ostatních lidí neomlouvá, že pachatel či pachatelka si zvolili ublížit někomu jinému.

Tento princip ale victim-blaming narušuje. Ubližuje tím jak samotným obětem subjektivně, jejich prožitku a celoživotnímu well-beingu, tak postavení obětí objektivně, např. při jejich rozhodování, zda se někomu svěří, zda čin nahlásí a jak se na ně budou dívat policisté, soudci, soudní znalci či média. Dokud reprodukujeme diskurz, v němž se vina přenáší z pachatele na oběť, nemohou oběti dosáhnout spravedlnosti a jsou tak porušována jejich občanská a lidská práva.

• sekundární viktimizace, jíž je victim-blaming součástí.
• rape culture, ve které má společnost tendenci snižovat vážnost sexualizovaného násilí, omlouvat jeho pachatele a právě spíš vinit oběti.
• femicida – i v případě zabití či vraždy se objevuje tendence klást část viny na oběť („byl to takový tichý chlapík, asi ho něčím vydráždila“, „no ona to byla taková italská domácnost“).
• internalizovaná misogynie – i ženy mají tendenci obviňovat jiné ženy, že si „za to mohou samy“, zvlášť strážkyně patriarchátu a pick-me girls.
• mansplaining, kdy muži mají tendence vysvětlovat ženám, proč si za tu či onu věc mohou samy a jak se v té situaci (ve které oni se neocitnou) měly zachovat jinak.
• gaslighting, kdy mají lidé tendenci křivit realitu a to, jak oběť vnímá situaci a opravdu ji dostat do víry, že si za ty věci mohla sama.
• genderově podmíněné násilí, protože ženy jsou častějšími oběťmi sexualizovaného násilí a výše uvedené hlášky slýcháme především v souvislosti s ženskými oběťmi. Pokud někdo přepadne muže, málokdo někdo zpochybňuje, co měl na sobě a proč šel, kudy šel a zda vlastně si tu věc tak trošku nepřál.
• toxická maskulinita a boys will be boys, kdy má společnost tendenci mnoho škodlivých jevů, které dělají častěji muži, omlouvat. Zároveň nelze popřít, že se staly, tak se hledá ospravedlnění, proč si za ně spíš mohou ženy samy.