Lela a Karlos se usmířili? Bulvární kauzy podporují stereotypy a mýty o domácím násilí

Domácí násilíKauzaKomentář
Pavel Houdek
| 25. 1. 2022 | 20 komentářů | 11 222
Lela a Karlos se usmířili? Bulvární kauzy podporují stereotypy a mýty o domácím násilí
Lela Ceterová a Karlos Vémola. Foto: Profimedia

„Cirkus.“ „Ti dva si sebe zaslouží.“ „Komedie.“ I to jsme mohli číst v souvislosti s „aférou“ mezi zápasníkem MMA Karlem Vémolou a bývalou playmate Lelou Ceterovou. Zmíněný pár může někomu vykouzlit úsměv – nebo škleb – na tváři. To, že jde o bizarní celebrity s extravagantními manýry a vzhledem, ale neznamená, že ve snaze vyrobit senzaci máme opakovat dávno vyvrácené mýty o domácím násilí.

Nemluvím tu o diskusích a komentářích; tato stoka internetu bude vždycky plná bahna. Mluvím o bulvárních článcích a titulcích. Ať už si o bulváru jako takovém myslíme, co chceme, faktem zůstává, že z médií má zdaleka největší dosah a vliv. A s tím může naložit dobře (příkladů dobré praxe existuje spousta), nebo ne až tak dobře – jako v tomto případě. Označovat vážné podezření na domácí násilí (Lela Ceterová explicitně mluvila o tom, že ji její partner zbil) za „cirkus“ je minimálně nemístné. A naznačovat, že poté, co se žena vrátí domů, je všechno odpuštěno a hrdličky se usmířily, je nebezpečné podsouvání stereotypů.  

Jen málokterý násilník dopouštějící se domácího násilí se ve svém životě běžně projevuje jako agresivní a nemyslící jedinec. Kdyby tomu tak bylo, jeho potenciální partnerka by s ním nešla ani na první rande nebo by utekla hned po něm.

Karla Vémolu a Lelu Ceterovou pro zbytek článku nechme stranou. Nikdo neví, co se mezi nimi ve skutečnosti odehrálo. Pojďme si místo toho vyprávět jiný příběh. Takový, který by měli doopravdy slyšet čtenáři bulváru a jaký se v různých drobných obměnách, ale v podstatě podle stále stejného scénáře odehrává v mnoha českých domácnostech. Tam, kde je na ně vidět ještě méně než na bulvární hvězdičky.

Domácí násilí není jen žena s modřinami

Hned na začátku se na chvíli zastavme u samotného pojmu „domácí násilí“. I kvůli mnoha kampaním proti domácímu násilí, které takový vizuál používaly, se nám povětšinou vybaví plačící žena s monoklem. To je ale velmi zavádějící zobrazení. Za prvé, domácí násilí vůbec nemusí být fyzické (a nehrozí pouze ženám, byť právě o nich tu budeme mluvit). Může jít o širokou škálu jednání: třeba omezování přístupu k financím, urážení a shazování, narušování spánku, zakazování různých činností, kontrola spodního prádla po návratu domů, řvaní a výhrůžky. A za druhé, ani po fyzickém týrání nemusejí zůstat modřiny. Sedí alespoň slovo domácí – to tentokrát správně naznačuje, že jde o násilí mezi partnery.

Modřiny na duši

Obvykle se soudí, že domácí násilí a týrání je hlavně fyzického rázu a oběti si z něj odnášejí modřiny a zlomeniny. Zranění duše při psychickém týrání vidět nejsou, a možná i proto je tak obtížné z toxického a zraňujícího vztahu vystoupit. Zvlášť když vás manipulátor dostane do stavu, kdy už nevěříte ani sama sobě.

Gaslighting. Neviditelné domácí násilí zbaví oběť vůle se bránit

Jen málokterý násilník dopouštějící se domácího násilí se ve svém životě běžně projevuje jako agresivní a nemyslící jedinec. Kdyby tomu tak bylo, jeho potenciální partnerka by s ním nešla ani na první rande nebo by utekla hned po něm. Násilník to zpravidla dokáže dobře zamaskovat. Je milý, pozorný; není žádnou výjimkou, že jde o člověka s dobrou kariérou i vystupováním, který je oblíbený ve společnosti.

To neznamená, že neexistují varovná znamení. Oběti domácího násilí si dokážou vybavit, že už na začátku vztahu se odehrály epizody, které by – zpětně viděno – mohly a měly znamenat velký červený vykřičník. Třeba se nový partner choval žárlivě k jejím kamarádům, lezl jí do mobilu atd. Ale právě proto, že šlo o začátek vztahu, nad tím budoucí oběť mávla rukou. V zamilovanosti je snadné to přehlédnout a omluvit. Žárlit je přece normální a vlastně trochu sexy…

Stačí být lepší, hodnější, poslušnější

První vážnější projevy domácího násilí se objeví až ve chvíli, kdy je dávno ruka v rukávě. Násilníkovi třeba najednou extrémně vadí, že se jeho partnerka schází se svými dlouholetými kamarády. Nebo kamarádkami. Na co je partnerka potřebuje, když má jeho? Navíc jsou to všechny krávy a nemají ho rády. Beztak ji přemlouvají, ať se rozejde. A když se s nimi přeci jen partnerka sejde, udělá žárlivou scénu. Řve jak na lesy.

Ale: partneři spolu bydlí, mají společný účet, psa nebo i děti, jsou sezdaní. Pro partnerku, která se pomalu mění v oběť, je těžké otočit se na patě a prostě odejít. Už by to pro ni znamenalo velké komplikace a změny. Co teď? Partner to udělal proto, že je pod tlakem v práci. Je nevyspalý. Má těžké období. Omluvil se a je mu to líto… A uznejte sami: přeci se s ním nerozejde kvůli takové maličkosti. Navíc má to špatné období. Však stačí, když se s kamarádkami scházet přestane, aby ho to nerozčilovalo.

O něco později se podobná scéna zopakuje. Třeba tehdy, když si násilník myslí, že si volala s kamarádkou, ačkoliv ve skutečnosti to byla kadeřnice. Znovu přijde omluva, lítost. A naděje partnerky, že tentokrát to bude jinak. Agresor se omlouvá, nosí květiny, kupuje romantické výlety – chová se snad ještě lépe než na začátku. Ideální partner.

Pak se něco pokazí. Kdoví co, nicméně násilník je podrážděný, všechno mu vadí. Je úplně cítit, že se blíží další výbuch. Partnerka se snaží, jak může, dělá, co mu na očích vidí… Ale stejně se to stane. Tentokrát je scéna intenzivnější a násilník u ní rozbije něco z vybavení bytu. A pak přijde a s pláčem se omluví…

Proč neodešla?

Otázka, která se objevuje stále dokola. Pokud mi někdo ubližuje, prostě odejdu, že? V případech domácího násilí je to mnohem, mnohem složitější. Tohle jsou důvody, které nejčastěji uvádějí skutečné oběti.

Psychologická manipulace a gaslighting. Násilník umí velmi efektivně poškodit schopnost oběti vnímat realitu a dotlačí ji k tomu, že vinu dává sobě.
Strach. Násilník může ženu držet v šachu výhrůžkami, že jí ublíží, pokud se pokusí odejít. Anebo jejím dětem.
Rodinná dynamika. V některých rodinách může být vnímáno jako selhání, pokud žena odejde od muže, a to navzdory tomu, že je týraná. Jindy žena sama pochází z nefunkční rodiny a vztah, kde je násilí, je vlastně „normální“.
Děti. Ženy neodejdou ze strachu, že se pak násilník obrátí proti jejich dětem. Někdy „nechtějí, aby děti přišly o otce“.
Finanční závislost. Násilník má velmi často v rukách veškeré rodinné finance. Žena nemá žádné vlastní prostředky, což její odchod ztěžuje nebo znemožňuje.
Izolace. Týrané ženy jsou často odstřižené od přátel i rodiny, partner-násilník je ten „jediný, koho mají“.

Když okolí nepomáhá

Čtenářky a čtenáři už vidí jasný vzorec. Označujeme ho jako koloběh domácího násilí, který má čtyři fáze: stupňování napětí, násilí samotné, usmíření a období klidu a líbánek. Zpravidla jde o spirálu, která stále eskaluje. Fáze násilí je intenzivnější a delší. Všichni, kdo se na podobný vztah podívají zvenčí, vidí, kam směřuje. Kromě oběti samotné.

Ta ve fázi naděje násilníkovi znovu a znovu uvěří: tentokrát to doopravdy bude dobré. A třeba i pomalu dává vinu sama sobě – ostatně násilník ji o tom horem dolem přesvědčuje. Kdybys jen neřekla tohle. Kdyby sis jen odpustila telefon s kamarádkami. Kdybys jen nenechávala prádlo na gauči. Kdybys jen… Nakonec ji násilník dokáže přesvědčit, že je absolutní nula a nicka, kterou by nikdo jiný stejně neměl rád, a že si za to vlastně může sama.

A tak se situace opakuje. Ve slabé chvíli se oběť třeba i svěří někomu ze svého okolí, ale lidé nad ní pomalu začnou lámat hůl, protože se přes jejich dobré rady pokaždé vrátí zpátky. Tak proč jí pomáhat nebo ji i jen poslouchat? Blízkých ubývá a pomalu není za kým jít. Navíc kdo by jí věřil? Minule se jí přece kamarádka trochu pochybovačně ptala, jak to, že nemá modřiny…

Příběh pokračuje a roky plynou. Z oběti se pomalu stala psychická troska. Přestává chodit do společnosti. Agresor je naopak stále oblíbený. Lidé vidí hezkého a úspěšného muže a vedle něj… Hysterku. Kruh se perfektně uzavírá. Násilník má pravdu: oběť je nula, kterou nikdo nechce, a obětí je vlastně on, že s takovou nickou vůbec je. A může zapomenout na to, že by jí její historky o násilí někdo věřil.

Až za hodně dlouhou dobu se přihodí něco, co oběť doslova donutí od násilníka utéct. Velmi často to bývá skutečnost, že se násilí obrátí proti společnému dítěti. Nebo zajde tak daleko, že strach ze smrti je silnější než strach partnera po takové době opustit. A mnohokrát se stane, že se odhodlá, odejde… A zase se vrátí.

Být tu pro oběti

Zvenčí je takové jednání nepochopitelné, ale oběti dává perfektní smysl. Agresor je zpravidla skvělý manipulátor a dostane ji přesně tam, kde ji chce mít. Průměrná doba od začátku násilí do momentu, kdy oběť najde sílu odejít, je osm let. Průměrná, to znamená, že je to v řadě případů mnohem déle. A náš příběh může mít také mnohem horší zakončení: několik desítek žen je u nás každý rok násilníkem nakonec zavražděno.

Přáli byste si lepší konec? Já taky. Jenže on dost často prostě není. Ale jednu dobrou zprávu mám: jak ten příští, skutečný příběh dopadne, záleží částečně na nás všech. Co můžeme udělat? Na celospolečenské úrovni šířit informace o domácím násilí, vyvracet mýty a bludy a stavět se proti jeho bagatelizaci.

Na konkrétní, individuální úrovni pak jednoduchou věc: být tu pro oběti. Věřit jim, naslouchat, nabídnout praktickou pomoc, kontakty na odborné pomáhající organizace, jako je ProFem, Bílý kruh bezpečí, Persefona nebo centrum Rosa. A na druhé straně nečekat, že vaše rada někoho spasí a bude se podle ní řídit. Protože je velmi vysoká pravděpodobnost, že se taková situace bude mnohokrát opakovat. Nevzdávejte to. Můžete být poslední, kdo nad konkrétní obětí ještě nezlomil hůl.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • PRVNÍ MUŽ NA TITULCE HEROINE Lukáš Houdek je muž mnoha talentů a zájmů. Aktivista, novinář, vedoucí projektu HateFree Culture, světoběžník i humanitární pracovník. Jako výrazného umělce, který dokáže svými projekty tnout do živého a naštvat spoustu lidí, ho představuje polský spisovatel Mariusz Szczygieł. „Mám takové pravidlo: nikdy nikomu neříkám, že má hrozné názory. Lidi neodsuzuju, nestavím je na pranýř. To totiž nikdy nefunguje,“ říká Lukáš Houdek. Prvním mužem na obálce Heroine nemohl být nikdo jiný!
  • ACH TI MUŽI! Nové číslo časopisu Heroine je tentokrát hodně o mužích a od mužů. Říká se, že přišli o své tradiční role a nové teď horko těžko hledají, což s sebou nese spoustu mrzutostí. A tak jsme si chtěli na onu pověstnou „mužskou krizi“ posvítit. Co to vůbec je? Kdo za ni může? A kde je svět ještě v pořádku? Dali jsme mužům možnost mluvit o tom, co je trápí a čeho se děsí.
  • LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ Její černobílé, často neostré, emotivní a obnažené snímky jdou na dřeň. Fotí už od šedesátých let, její tvorba byla ale téměř neznámá až do výstavy v Arles v roce 2019. Tu pak deník The Guardian vyhlásil nejlepší výstavou roku a z Jarcovjákové byla rázem světová senzace. S Marikou Pecháčkovou si v intimním rozhovoru povídala o bolesti nohou, o vztazích s muži i ženami, a hlavně o focení. „Já věděla, že to nikdo neuvidí, tak jsem byla absolutně bez cenzury. Pak se posunulo vnímání toho, co je přípustné pro svět umění. Miluju fotografickou chybu; když se objeví, vítám ji.“
  • BOŽÍ VODA Taky milujete přírodní nápoje jako kombucha, kvašené tibi limonády nebo domácí zázvorové pivo? Pak prostě nesmíte vynechat ani březovou mízu. Čepovaná přímo ze stromu chutná jako osvěžující, mírně nasládlá pramenitá voda. Když ale vyzrává v lahvích obohacená o trnky, višně, květy růží nebo třeba kopřivy, můžete se těšit na chuťový koncert. A prý má téměř zázračné účinky!

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 20 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Lg | 25. 1. 2022 8:59

Dobry clanek. Skoda ze to nepisete prave pro ten bulvar ktery ctou statisice lidi.

+12
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 25. 1. 2022 10:06

Byl jste někdy na pořádném treku? Myslím takovém, kdy jste unavený, bolí vás nohy i ramena, promrzlý, mokrý, nevyspalý, hladový a říkáte si, co tady ksakru dělám, mohl jsem ležet doma a číst blbosti na internetu? (neodpovídejte, je mi to vlastně jedno, jen jsem chtěl přiblížit ten pocit). Takhle to dělají chlapi. Udělají si expedici do náročných podmínek a pak jsou rádi, když se vrátí domů, ale příště jdou zase, i když je tam nečeká nic jiného než zima, déšť, otlačené nohy a těžký batoh.
Holky to stejné zase řeší přes emoce. Rozhádají se a pak se zase usmiřují. A znova a pořád dokola. Utečou od primitiva a pak se k němu se slzami v očích vrátí.
A to je všechno. Není potřeba cokoliv dalšího vysvětlovat nebo rozebírat.

-27
Reagovat