E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Nadváha, silné brýle nebo chlupy po těle. Komunita medvědů ukazuje, jak se z tlaku na vzhled nezbláznit

16. květen 2022
42 845

Gay subkulturu ve vztahu k tělu prostupuje hodně problematických momentů. Existují však lidé – a není jich málo – kteří se naučili mít se rádi takové, jací jsou, případně vyznávají jiné ideály krásy. Jak najít lásku k sobě samému a z tlaku na vzhled nebo věk se nezbláznit? O tom bude pátý, poslední díl podcastové série KULT. Nese název Smíření.

Foto: Pavel z party pražských medvědů. Lukáš Houdek

„Dnes mám vztah ke svému tělu celkem dobrý. Kdysi tomu ale tak nebylo,“ začíná vyprávění ve svém panelákovém bytě šestatřicetiletý Jarda z Mariánských Lázní. „Ve školním prostředí byl problém být hodně při těle. Spolužáci se mi kvůli tomu smáli. Že jsem neohrabaný a blbě běhám. Základka byla peklo.“ Nešlo ale jen o tělo. Odmalička nosí Jarda nápadně silné brýle, spolužáci jim říkali popelníky. K tomu má na jednom uchu naslouchadlo.

„Srovnáváš se s tím hrozně blbě,“ přiznává Jarda a vyhlíží z okna do lesů, které jeho sídliště obklopují. Za své tělo se začal stydět. Nejhorší byly chvíle v šatně před tělocvikem, kde si ho spolužáci dobírali. Proto se později s tělocvikářem domluvil, že se bude převlékat v jeho kabinetu.

Subkultura medvědů – tedy mužů, kteří jsou zpravidla větších rozměrů – vznikla v USA koncem osmdesátých let. Jsou mnohdy také chlupatí a medvědy svým vzezřením skutečně připomínají.

Traumata z dětství se pak propsala i do pozdějšího věku a hlavně snah o seznámení, když si Jarda naplno uvědomil, že je gay. Byly to právě seznamky, kam po vyoutování přišel plný naděje, že si najde partnera. Ale tvrdě narazil. „Gay seznamky jsou dost toxické prostředí. Tam se na vzhled a tělo hledí hodně. Seznamky jsou proto pro mě dnes krajním řešením.“ Bojí se bolestivých komentářů. „Abych zase neslyšel, že jsem starej, tlustej,“ říká posmutněle. „Zajímavé je, že komunita, která si sama často stěžuje na stereotypy a stigmatizaci, podobné věci sama udržuje,“ dodává.

Spolek medvědů

Jako alternativa k tomu, o čem mluví Jarda, tedy kultu vysportovaného mladistvého těla, vznikla v USA koncem osmdesátých let subkultura takzvaných medvědů – tedy mužů, kteří jsou zpravidla větších rozměrů. Jsou mnohdy také chlupatí a medvědy svým vzezřením skutečně připomínají. Tato subkultura funguje několik let také v Česku. Pražská komunita Prague Bears sdružuje několik mužů, kteří cítí, že do zažitých škatulek nezapadají. Pravidelně spolu podnikají různé akce, vzájemně se podporují a jednou týdně se scházejí v dnes již legendárním fetiš klubu na periferii Prahy.

Foto: HateFree Culture

Ten zvenku nevypadá nijak zvláštně. Zvoním na zvonek, po chvíli mě bzučák vpouští dovnitř. Procházím klasickou hospodou na dvorek, kde u pivních lavic sedí lidé v různých úborech. U jednoho sedí skupina lidí v psích maskách, u jiného osazenstvo v latexu, u dalšího skupina medvědů. Jednou z jejich vůdčích postav je Pavel. Je středního věku, robustní, s rezavými vlasy a bohatým prošedivělým plnovousem.

„Je to způsob života, způsob myšlení. My chceme brát život tak, jak je, a jestli má někdo někde bohatší část těla, tak my se nad tím neošklíbáme. To prostě k životu patří,“ vysvětluje Pavel filozofii své skupiny, zatímco do sebe klopí zbytek piva. „Nás ten vzhled tak nebere. Zajímá nás spíš, jak si užít výlet v přírodě, jak si společně něco uvařit na chatě na horách,“ popisuje. Medvědí spolek sdružuje nejen lidi různých konstitucí, ale také muže napříč generacemi, kdy ti starší předávají zkušenosti a moudra těm znatelně mladším. A přirozeně spolu interagují. „Podstatné je, co člověk dovede předvést. To, jak vypadá, je druhotné. Máme rádi spolehlivost a respekt k druhým. S tím se blbé připomínky prostě neslučují,“ zdůrazňuje Pavel a doplňuje, že ve spolku Prague Bears je hned několik mužů, kteří působí feminně. A problém v tom nevidí.

Já do medvědího stereotypu nezapadám. Ale to naopak ukazuje, že tato komunita není jen o medvědech. Je i o lidech, kterým se medvědi líbí.

Jedním z takových mužů je pětačtyřicetiletý knihovník David, který sdílel svůj příběh o přijetí své ženské části osobnosti v minulém dílu věnovaném kultu maskulinity. „Já do medvědího stereotypu nezapadám. Ale to naopak ukazuje, že tato komunita není jen o medvědech. Je i o lidech, kterým se například medvědi líbí,“ vysvětluje. David je štíhlý a nechlupatý. Paradoxně se v komunitě medvědů našel a cítí se její součástí. To mu pomohlo najít ke svému tělu a feminní složce osobnosti pozitivní vztah. „Zaujalo mě, že jim je to tělo jedno. Inklinují k přirozenějšímu a přírodnějšímu způsobu života. To mi přišlo hrozně fajn.“

Pořádně se přitisknout

Své tělo časem přijal i Jarda z Mariánských Lázní. Pomohl mu dočasný odchod z rodného města do Prahy na studia. Přišel do kolektivu studentů, kteří si ho vážili pro jeho vlastnosti a přehled, jeho vzhled předmětem debat nebyl. Začal s nimi chodit plavat nebo do sauny a Jarda na svůj dřívější stud ani nepomyslel. Stále ho ale sužovala samota a strach zajít do některého z gay klubů, aby se s někým seznámil. A tak se rozhodl, že bude raději sám.

„Muži nestárnou“ je mýtus. Kult mládí vládne v gay subkultuře i na seznamkách

Body image

Před několika lety se však jeho život nečekaně změnil. Jarda je totiž aktivní na sociálních sítích a tehdy ho na Facebooku oslovil mladý muž, kterého Jarda zaujal svými názory i rozhledem. Po několikaměsíčním dopisování se konečně sešli a vznikl několikaletý hluboký vztah.

Přestože byl Jarda zpočátku nesvůj, jak bude partner reagovat na jeho vysmívané tělo, až ho poprvé uvidí nahé, jeho obavy se při prvních intimních chvílích rozplynuly. „Tahle tabu najednou úplně padla. To, že se s partnerem obejmeme, i na veřejnosti, a dáme si pusu, veškerou trému a stres setře. Přitisknout se a cítit tělo toho druhého člověka je strašné krásný okamžik. Zbaví tě to zábran vůči sobě,“ vysvětluje nad hrnkem kapučína z prášku. A červená se. Jarda se i díky tomu naučil hledat hodnoty jinde než ve vzhledu. „Nějak vypadám, jsem takový, no a co?”

Jak vyzrát na body shaming

Právě v tom může být jedna z cest k nalezení sebehodnoty a lásky k sobě samému. I přesto, že třeba aktuálnímu ideálu krásy zrovna neodpovídáme. Krásné tělo a atraktivita navíc jednou zmizí, jak ukázal třetí díl této podcastové série. Pokud byla naše identita založena jen na tom, nezůstane nám nakonec skoro nic.

Slova Jardy, Davida nebo Pavla o tom, jak našli sami sebe, se poslouchají moc hezky. Pokud mám být upřímný, ne úplně věřím tomu, že je možné být zcela vyrovnaným a sebevědomým člověkem, pokud čelím nemístným komentářům okolí. Komentářům, které mi dávají najevo, že nejsem dostatečný. Zamýšlím se nad tím, zda nejde spíš o rezignaci a masku, která pomáhá v toxických situacích přežít a nezhroutit se. Ustát osobní urážky vyžaduje enormní množství síly. A tu člověk prostě nemá pořád.

Proto od stolu na zahrádce pražského fetiš klubu, kde se scházejí medvědi, vytahuju Vojtu, statného mladého muže, který spolu s dalšími členy skupiny před časem pózoval pro medvědí kalendář plný aktů. Dílko se na sociálních sítích setkalo s obrovskou vlnou body shamingu od samotné gay komunity a právě Vojta byl jedním z jeho hlavních terčů. Vojta do projektu šel, aby si vyzkoušel něco nového. Tušil sice, že nejde o klasický nahatý kalendář, na jaký jsou lidé zvyklí, takovou smršť urážek však nečekal. „Pár komentářů jsem přečetl, ale pak jsem to zavřel s tím, že jsou ti lidé zamindrákovaní. Že jen závidí. Dál jsem to neřešil,“ tvrdí.

Foto: HateFree Culture

Jak říká, na negativní hodnocení své postavy je zvyklý. Vytvořil si vlastní způsob vnitřní obrany. Prý už to neřeší. Když se ho ale opakovaně ptám, jestli je opravdu možné si takové urážky nepřipouštět a spokojit se s tím, že se pohybuje v komunitě medvědů, kteří ho takhle nehodnotí, je mu zcela zjevně čím dál více nepříjemně. „Už jsem se s tím naučil žít,“ ujišťuje mě. Když se ho znovu ptám, jestli to je opravdu možné a jaká je ta cesta ke smíření, nastává dlouhé ticho. Vojta už je velmi nesvůj. Už nechce v rozhovoru pokračovat.

Většina z nás

Ani zdaleka nechci naznačit, že ti, kteří tvrdí, že jsou se sebou srovnaní, nemluví pravdu. Chci spíš ukázat, že není z mého pohledu zcela možné se urážkami a konstantním body shamingem nezabývat, nemít slabší chvilky. A přitom stačí tak málo. Pokusit se vcítit do druhého člověka a nehodnotit jeho vzhled, pokud se mě na to sám nezeptá. Je samozřejmé, že každý z nás má určitý typ, který ho přitahuje. V prostředí, kde dochází k seznamování, se zcela přirozeně setkáváme i s odmítnutím. Ale i to se dá dělat citlivě a s respektem k druhému. Nejen kvůli němu. I kvůli sobě. Protože většina z nás jednou bude stará, dost možná taky ochablá a možná s nadváhou. Je dobré to mít na paměti.

Popup se zavře za 8s