Když se práce podaří, umře člověk. Někdo to bohužel dělat musí, říká Češka, která na Ukrajině navádí drony
Má rudé vlasy, je jí 36 let a pochází z Česka. Momentálně ale tráví hodně času na frontě války na Ukrajině. Ostatní vojáci jí říkají Radouch. Pod jejíma rukama vzlétají drony, kterými Ukrajinci útočí na Rusy. „Není to nic příjemného. Pokud nejsi psychopat, musí tě k tomu vést přesvědčení, že to někdo dělat musí," popisuje.
„Rodiče mě vedli k lásce ke svobodě a spravedlnosti,“ říká mladá Češka bojující na straně Ukrajiny. „Když začala ruská invaze v plném rozsahu, tak jsem nedokázala jen sedět se založenýma rukama a chtěla jsem pomoct. Začala jsem tím jediným, co se dalo dělat – vozila jsem humanitární pomoc. Jak jsi pak v kontaktu s vojáky, máš pocit, že musíš dělat ještě víc. A jsi už na půl cesty k rozhodnutí pro vstup do vojska.“ Pro ženu s přezdívkou Radouch nebyl vstup do armády v mnoha ohledech snadný, v běžném životě totiž miluje svobodu a těžko snáší omezení.
Vstoupila do armády přes iniciativu Drone Force a dnes ovládá kamikaze drony. „To jsou ty, co letí jen jedním směrem,“ vysvětluje stručně. „Náš život spočívá v tom, že čekáme na data od rozvědky. Ve chvíli, kdy dostaneme rozkaz, že máme letět na cíl, pracujeme v extrémně rychlém sledu. Hraješ o vteřiny. Používáš dron, s nímž letíš na cíl. Pak máš druhý dron, na kterém máš převaděč signálu. Ten zajišťuje to, že ti signál dosáhne podstatně dál. Máš několik minut na to, abys doletěl do cíle, který bude stále aktuální.“
Život na frontě je často otázkou života a smrti. Když se zadaří, zemře nepřítel, když se nezadaří, zemřou „naši“. Po týdnu zejména vypětí následuje týden odpočinku: „Většinou si čteme. Každý si čte něco na telefonu nebo knížku. Povídáme si nebo jsme se teď věnovali zvířátkům. Evakuovali jsme několik koček. Jedna tu teď vedle mě leží,“ říká Radouch. Nejvíc je jí líto, že se o ni bojí její rodina doma. Naopak partu, kterou potkala v ukrajinské armádě, si nemůže vynachválit: „Nikde jinde než v ukrajinské armádě jsem snad nepotkala tak jemné a citlivé kluky. My teď máme výbornou ekipáž. To je skupina lidí, se kterou pracuješ. V našem případě jsou to čtyři lidi. S klukama si neuvěřitelně sedneme a oni jsou tak hodní, že je to skutečně příjemné pracovní prostředí,“ vypráví.
Umí si představit, že by se za současné situace vrátila naplno zpátky domů do Česka? Jak snáší vědomí toho, že její rukou umírají lidé? Jak snáší nepohodlí na frontě a ztráty na životech mezi známými? Přečtěte si rozhovor Lukáše Houdka na webu Heroine.cz.
