Krvácení jsem si nějak zastavila sama, říká Anna, která musela rodit potají a bez lékaře
Dvě ženy se stejným jménem Anna zastihla ruská invaze v posledních měsících těhotenství. Přinášíme jejich příběhy a s nimi také zkušenost lékaře z ukrajinského města Irpiň. Jaké to je, dávat život v časech, kdy se životy hlavně berou? Přinášíme exkluzivní materiál, který vyšel v tištěné Heroine.
„Manžel a zeť chystali cukrový roztok na tu chvíli, až budu rodit. Pamatuju si to ještě z dětství: když se telí kráva, je potřeba jí dávat sladkou vodu,“ vysvětluje Anna Alijeva, kterou válka zastihla v osmém měsíci těhotenství v okupované Černihivské oblasti – bez léků, jídla a horké vody.
„Ještě než začala válka, se mně, mé starší dceři a mému muži vracel ten samý sen: že na nás útočí zombie,“ směje se Anna. Když do její vsi vjela nepřátelská vojenská technika, měla z lékařského materiálu jen jednu ampuli s anestetikem a sterilní rukavice. Za řekou bydlel její bratr, ale všechny cesty byly zablokované. Anna je zdravotnice. Jednou za ní přišli sousedi, že během útoku Rusové zranili pětadvacetiletou dívku, v břiše jí uvízly dvě kulky. I na operačním stole by bylo těžké jí pomoct. Anna jí dala svou ampuli, aby bylo dívčino umírání lehčí. Druhý den začala rodit.
Už má čtyři děti, věděla, co ji čeká. Doma měla manžela, zetě a
tchána; musela je schovávat, protože hned od začátku všichni viděli, že
Rusové muže „někam odvádějí“ – tam, odkud už se nikdo nevrací. Anna hned
řekla: „Žádné hrdinství tady nepotřebuju. Mým úkolem je, aby všichni
přežili.“ Starším dcerám je něco přes dvacet. I jim Anna zakázala volně
chodit po vsi. Dnes přiznává: „Dobře, že jsme tehdy nevěděli nic o Buči.
Strach přitahuje potíže.“
Zabednila okna a začala s přípravami k porodu bez odborné pomoci. Místo topení mají venku ohniště, na kterém ohřívají cihly a starší dcera je pak nosí do domu. Během ostřelování se celá rodina schovává v prostoru mezi dvěma nosnými zdmi – v místnosti pod schody o velikosti metr a půl krát dva metry. K ostřelování dochází téměř denně, kousek od jejich domu dopadla raketa Uragan, ale nevybuchla.
Jak připravit nit na pupečník
Nastal tedy den porodu. „Vyšlo slunce, byl pěkný tichý den.“ Mladší syn vyšel ven. Vtom začalo ostřelování: „Běžím za ním, protože kluk úplně strnul, tahám ho domů. A najednou cítím, že mi praskla voda.“ Anna přivedla syna do domu a sama se schovala na záchodě. „Začala jsem se třást.“ V tu chvíli přišla na návštěvu sousedka Ajše, krymská Tatarka. Během stalinské deportace národa v roce 1944 byla její rodina vysídlena z Krymu. Rok poté, co Ukrajina vyhlásila nezávislost, se Ajše vrátila. Po putinské anexi poloostrova byla znovu nucena svůj domov opustit. Později musela před každodenními výhrůžkami a rabováním Rusů utéct i z Černihivské oblasti. Teď ale během bombardování a ostřelování přichází k Anně, která je na toaletě a má panický záchvat. Vypráví, že se spolu se sestrou narodily v horách, kde u porodu asistoval jen jejich otec: „Ty to taky zvládneš.“ Anna se skutečně uklidní. Vždyť už dokázala porodit čtyři děti!
Povzbuzená Anna vyšla ven a požádala manžela, aby se převlékl do ženských šatů a šátku. Věděla, kde v sadu rostou kopřivy, které dokážou zastavit krvácení. Muž vykopal kořen a spolu pak udělali odvar. (Děti budou později z legrace říkat tátovi „baba Šura“.) „Každý přesně věděl, co má na starosti,“ říká Anna. Ohřívali vodu, máčeli do brilantové zeleni pevnou nit, aby s ní později podvázali pupečník, chystali postel, koupel, ručníky.
Stahy trvaly dlouho, bolest byla k nevydržení. Vyděšení muži chodili po domě, za okny hřmělo. Čas se vlekl, všichni byli vyčerpaní napětím. V jednu chvíli začaly bolesti ustávat. To není dobré znamení, dítě nechce ven. Bolest i další pocity mizí úplně. Anna je zoufalá, ale nevzdává se.
I přes neustálé ostřelování začal muže kolem půlnoci přemáhat spánek. „Dům se chvěl tak, jako bychom jeli ve vlaku.“ Usnula také sousedka Olena, která sem přišla se zvláštním posláním. A tu všechno ztichlo. Anna vzpomíná, že slyšela, jak z ní jako z pramene teče voda. Začala šeptat své dceři: „Dcerko, pomoz mi.“
Poporodní krvácení? Musíš si pomoct sama
Najednou se dítě dalo do pohybu, nožkami se zapřelo do břicha, tlačilo hlavičkou: „Ucítila jsem křupání, praskání vaziva a chrupavek.“ Muži se probudili a vyděsili se, protože to vypadalo, že Anna omdlela. „Začali se mnou cloumat. Vzpamatovala jsem se a řekla, že je všechno v pořádku. A zase mnou začala lomcovat bolest – dítě bojovalo o život. Myslela jsem, že omdlím. Zetě jsem pokousala, manželovi jsem vyrvala chomáč vlasů.“ Sousedka sem přišla právě kvůli téhle chvíli, Anna měla totiž strach, že vzhled nemluvněte muže vyděsí, proto ho Olena měla chytit a vzít do náruče.
„A pak za oknem silně zadunělo – další rána – a já jsem porodila.“ Když to Anna vypráví, hodně se směje, ale pak zvážní: „Jenže bylo ticho. V ten okamžik je ticho strašné.“ Anna nezazmatkovala: „Jednou nohou jsem překročila pupečník, beru si dítě a z nosu a úst mu dostávám sliz. Pak ho otočím vzhůru nohama a plácám ho po zadku, aby cítilo bolest.“ A dítě se nadechlo.
Co vás čeká v nové Heroine
- Proč musí porodní asistentky v ČR stále bojovat o důstojná místa v péči o rodící ženy
- Speciál, co dělat, aby z vás nebyla chudá seniorka
- Jak se zotavují terapeutky, které pomáhají na Ukrajině
Ale ještě není vyhráno, Anně neodchází placenta. „Mohlo mě to stát život.“ Obvykle v nemocnici ženě dají anestezii a rychle ji vyčistí, ale tady s tím může něco udělat jenom ona sama.
Venku svítá, další děti jsou vzhůru, radují se z příchodu sestřičky a muži už se uvolnili. Anně začíná růst břicho. Vnitřní krvácení. „Poporodní krvácení jsou nejhorší,“ říká Anna. „Žena rychle ztrácí krev. Tahle znalost mi spíš překážela.“ Vzdychne: „Kdybych se tehdy bývala vzdala, měla bych to lehké. Opustit své tělo je jednoduché. Ale co si beze mě děťátko počne? Čím ho budou krmit?“
Zeť pomáhá Anně zvednout se, Anna si natahuje sterilní rukavici. Sousedka už přibližně chápe situaci a vyděšeně ji sleduje: „To jako vážně?“ Anna přikývne: „Musím žít.“ Vnikne do svého lůna a masíruje stěny dělohy, aby se začala zavíjet. Kdyby oddělila placentu od roztažené dělohy, spustila by tím krvácení. Ale daří se.
Nejmladší syn později bude říkat, že nad nimi byla kupole: „Jako převrácená mistička – postavili ji andělé.“
Několik dnů před koncem okupace Anna vyjde ven. Potká ruského důstojníka, který se jí zeptá: „To jste porodila vy?“ A pochválí je: „Šikovní.“ Pak, s uniformou špinavou od cizí krve, se ještě jednou podívá na mámu a dceru a rozpláče se. Když je pak po okupaci obnoveno spojení, Anna se dozví, že její bratr Oleh, který žil za řekou, hrdinsky padl hned v prvních dnech. Bylo mu třicet pět let a nechal po sobě třináctiletého syna a dvouletou dceru.
Děsivější než ostřelování
Jiná Anna – Anna Cjatko – nerodila za zvuků výbuchů za oknem, přesto ji strach a pocit zmaru provázely od chvíle, kdy opustila Ukrajinu, až do návratu domů. Poprvé se sesypala v půli cesty z Kyjeva do Polska, když nad ní letěly stíhačky. Před tím si v knize o okupaci Francie přečetla, jak na kolonu lidí mířících do bezpečí letadla shodila bomby.
Onoho 24. února se Anna probudila už časně ráno. V 5.20 uviděla za velkým oknem ložnice záblesk a uslyšela první výbuch. Vzbudila manžela: „Denisi, vstávej, začala válka.“ Měli už pečlivě zvoleného zkušeného lékaře, vybranou porodnici, prošli předporodním kurzem pro partnery; měli kočárek, dětskou postýlku, oblečení – ale poučeni z knih o válce s sebou vzali jenom dva menší kufry. Rozhodli se, že se vydají k dvaadevadesátileté babičce, která žije za Kyjevem, na opačné straně dálnice, než je Buča – zdálo se, že to je to nejbezpečnější místo.
Jenže už tehdy tam nešla elektřina ani voda a nefungovalo topení. Anna se směje: „Pak mi napsala kolegyně, prý se mám na YouTube s manželem podívat, jak se rodí doma.“ Denis je občanem Bělorusi. Jeho bratr utekl před režimem v roce 2020, když Lukašenko potlačoval protesty, do polského Bělostoku. Anna tedy otevřela mapu a naplánovala trasu právě tam.
„Nejděsivější bylo nechat tam babičku. Hned se se mnou začala loučit navždycky,“ vzpomíná Anna. „Plakala jsem, ale tak, aby to neviděla.“ Babička zažila dva roky německé okupace a teď ve stáří znovu slyší ostřelování. Situaci trochu usnadňovalo jen to, že poblíž žil babiččin syn, tedy Annin strýc, a také vnuk a snacha.
Na hranici s Polskem Anna s Denisem strávili třicet hodin: „Byl tam špatný signál a nebylo jasné, zda jako Ukrajina vůbec ještě existujeme. Šla jsem se projít, abych se podívala, kdo sedí v autech: za volantem byly ženy, v autech děti, po dvou, po čtyřech. Viděla jsem za volantem ženu, která měla v autě dva puberťáky, dvě děti ve věku šest nebo sedm a jedno nemluvně schoulené na matčiných ňadrech. Tohle mě skutečně vystrašilo, uvědomila jsem si totiž, že odchází budoucnost země. Napadlo mě, že se už nikdy nevrátí. A to bylo horší než ostřelování.“
Podruhé se zhroutila po prohlídce v polské nemocnici. Zjistila, že ani trochu nerozumí zdánlivě blízkému jazyku a zaměstnanci nemluví ukrajinsky ani anglicky. A hlavně: „Tolik jsem se snažila, abych měla porod podle svých představ. Tady jsem si najednou uvědomila, že všechny mé plány, všechno, co jsem si nastudovala, bylo zbytečné.“ Denis s ní nemohl být kvůli pandemickým opatřením, což posílilo Anniny strachy a prohloubilo její traumata.
Souhlas s císařem? Pomocí překladače
Po prohlídce potkala polskou endokrinoložku – náhodou se taky jmenovala Anna – a ta jí nabídla pomoc. V té době se Anna a Denis chtěli odstěhovat od příbuzných a nemohli najít byt, i když peníze měli. Lékařka slíbila, že večer zavolá, což se také stalo. Oznámila Anně, že byt jim už hledají, a začala se jí vyptávat na různé potřeby pro dítě: kočárek, odsávačku mléka, lahvičky. Anně to bylo trapné, nevěděla, jak odmítnout, a lékařka trvala na tom, že jí pomůže. A navíc to vážně potřebovala, všechny tyhle věci nechala v Ukrajině. (Používáme vazbu „v Ukrajině“ místo obvyklejšího „na Ukrajině“ jako výraz respektu k preferencím mnoha Ukrajinců a k jejich snaze zdůraznit i v jazyce suverenitu své země – pozn. red.)
Annino těhotenství probíhalo dobře. Během porodu však došlo ke komplikacím a lékaři potřebovali souhlas s císařským řezem. S pomocí Google překladače Anna souhlas podepsala a v 9.43 se narodil Illja.
Když ji pak přenášeli ze sálu na lůžko, začala rozeznávat slova lékařů. Zaslechla, jak lékaři před atestací, který provedl sekci, někdo řekl: „Příště to řež jedním pohybem, ne několika.“ Anna si představila, že nemá na břiše jen jeden šev, ale několik. „Při propuštění mi pak sundali obklad a já měla jen jednu jizvu, od které šlo několik tenkých řezů, ani je nešili, jestli to chápu správně. Teď už ani nejsou vidět, ale tři dny v porodnici jsem si myslela, že mě zohyzdili.“
Po operaci Anně přinesli Illju a ona ho zkoušela nakrmit. Do pokoje v tu chvíli vstoupil lékař, asi padesátník. V přítomnosti dalších ji oslovil rusky. Mluvil s přízvukem: „Co, máte tam válku, jo? Takže Ukrajinu brzy srovnají se zemí. Jako Mariupol. A vůbec, žádná Ukrajina není. Brzy ji rozdělíme podél Dněpru – východ připadne Rusku, západ Polsku. I když Polsko o tu svou část nebude stát.“ Anna byla vyčerpaná. „Ležím, ale nemůžu ho praštit, mám půlku těla nehybnou. Nemůžu na něj vlastně ani křičet, právě jsem porodila dítě.“
Byt pro Annu lékařka našla hned. Nejdřív jí nabízela bydlení zdarma v domě u svých přátel, ale Anna kývla na oddělené bydlení – prostorný byt na pěkném místě. Byl dost levný. Anna připouští, že polští majitelé si řekli symbolickou cenu, aby ji neuvedli do rozpaků tím, že by u nich žila zadarmo. Když se vrátila z porodnice, byl zastavěný krabicemi: lékařka s kamarádkami ji zásobily věcmi – „ne pro jedno dítě, ale pro celou mateřskou školku“. To gesto Annu vzpružilo.
Od té chvíle byl její život téměř takový, jak si ho plánovala – bez zbytečného stresu, v bezpečí. Ale ne doma. V létě se všichni tři vrátili do Kyjeva.
Anna a Denis nejsou nijak zvlášť nábožensky založení, rozhodli se ale své dítě nechat pokřtít v řeckokatolické církvi. Ta byla během sovětského období zakázaná a velká část jejích kněží a biskupů byla vystavena represím kvůli proukrajinskému smýšlení. Anna nepopírá, že potřebovala cítit nějakou „ochranu“ navíc, chtěla aspoň v něco doufat, ale hlavní důvod byl jiný: „Když už ho máme pokřtít, musíme mu vybrat obec. Myslím si, že řečtí katolíci jsou dobré společenství. Mně to v dětství dost chybělo a je pro mě důležité, aby můj syn tyhle kotvy měl. Aby se dostal do společnosti dobrých lidí.“
Kyjev teď čelí masivním raketovým útokům, jsou tam velké problémy s elektřinou, topením i vodou. Ale Anna říká, že se přestala bát. Je doma. Možná to je shoda náhod, ale pokaždé, když já nebo Anna vyslovíme slovo „válka“, začne malý Illja brečet.
Za zvuku dieselového generátoru
Své příběhy by tu mohly vyprávět i další Anny. Světovými médii během prvních dnů války například proletěl příběh Hanny Hopko – někdejší poslankyně Ukrajiny a novinářky, která porodila dceru 25. února během bombardování hlavního města. Od začátku války do prosince přišlo v Kyjevě na svět 12 707 nemluvňat. V roce 2021 bylo ovšem toto číslo dvakrát vyšší. V Ukrajině se děti rodí během bombardování. Nemocnice v Žytomyru, Mariupolu a Izjumu jsou zničené. Podle údajů ukrajinského ministerstva zdravotnictví bylo k 11. listopadu zcela zničeno 144 zdravotnických zařízení a dalších 958 je v různé míře poškozeno.
Jedním z takových míst je nemocnice ve městě Irpiň, která má za sebou aktivní boje, okupaci, deokupaci a obnovu. „Měli jsme tu přímé zásahy, částečné i úplné demolice,“ říká ředitel zařízení, primář Anton Dovhopol. Mluvíme spolu několik hodin po události, která je v podmínkách současné Ukrajiny něčím typická, ať už to zní sebevíc děsivě, tentokrát ze Záporožské oblasti: další ruská raketa zničila porodnické oddělení – matka přežila, zatímco její dvoudenní nemluvně zahynulo.
Pan Anton, který řídí několik nemocničních zařízení v okolí, na začátku války vydal nařízení, aby Irpiň, Vorzel a Buča byly základnami pro lékařskou pomoc. „Porodnické oddělení ve Vorzeli normálně pomáhá dětem na svět, během okupace a aktivních bojů se tam ale ještě navíc operovali ranění. Obvyklou činností stacionáře v Buči je operovat, poskytovat pomoc na traumatologické pohotovosti, ale během okupace se tu navíc rodily děti. Poliklinika v Irpini běžně vyšetřovala pacienty, v těchto dnech se tu rodilo, operovalo, zajišťovali se pacienti a přeposílali se do jiných zařízení.“
Anton Dovhopol přijel na městský úřad dvě hodiny po vypuknutí války. Usnesli se tu, že oblast se převádí do režimu válečného stavu. Už první den operovali raněné. Dieselové generátory, které zajišťují přívod elektřiny v případě výpadku, nebyly doteď, za celých deset let Antonovy práce, využity ani jednou. Zásobování jídlem se dřív outsourcovalo, hned druhý den války ale přišel telefonát s informací, že jídlo není možné dovézt, protože všechny mosty jsou zničené. Zaměstnanci nemocnice začali připravovat jídlo pro nemocné venku na grilech.
„Rodilo se tu v řevu dieselových generátorů. Ve Vorzeli přišlo před evakuací 9. března na svět devět dětí, další dvě mimina pak v Buči a jedno v Irpini.“ První den války na vorzelské porodní oddělení nastoupili všichni zaměstnanci a jako posila přijelo ještě několik lékařů. Někteří z nich nevěděli, co se v tu chvíli děje s jejich příbuznými, s majetkem, vždyť „na prvním místě byla pomoc těhotným“.
Jedním z hlavních úkolů, které vytyčil primář na začátku války, bylo „ochránit všechen personál a pacienty a nedopustit, aby zařízení využili okupanti pro svoje cíle“. Jednoho dne za ním přišli ruští vojáci. „Míří na vás automatem a říkají: ‚Budete v čele prozatímní správy města Buča.‘ Za mnou stálo asi padesát zaměstnanců. Vojáci říkají: ‚Budete hrát v motivačních klipech.‘ Odpovídám: ‚Jsem špatný herec.‘ A oni na to: ‚Tak schválně, při kolikátém povolíš.‘ Vyhrožují a hlavněmi míří na personál.“
Anton Dovhopol, specializací psychiatr, začal hrát blázna a zahltil velitele tisícem dotazů. Vojáka to zmátlo a slíbil, že přijde druhý den v jedenáct. V té době vrcholila evakuace do části kontrolované Ukrajinou. Anton za sebou měl bezesnou noc plnou telefonátů s ministrem zdravotnictví a s vojenskou správou. Nakonec evakuaci primáře a jeho podřízených odsouhlasili.
Dnes má nemocnice velké finanční problémy a čelí výpadkům elektřiny, práce všech oddělení byla ale obnovena. Před válkou tu měsíčně přicházelo na svět osmdesát dětí, teď je to kolem čtyřiceti. Je to nejtěžší zima v dějinách města i nezávislé Ukrajiny.
Věčný příběh
Vraťme se k Anně z okupované Černihivské oblasti. „Zvěst o tom, že jsem porodila, se rychle rozšířila po celé vsi. Lidé začali vycházet ze sklepů a navštěvovali nás.“ Do té doby se všichni schovávali, výprava ven mohla skončit špatně. Anna neměla pro dítě oblečení, pleny ani jídlo. „Ode dne, kdy jsem porodila, mi neustále někdo klepal na dveře. Přinášeli mi, kdo co mohl, a dávali mi to se slovy ‚děkujeme, že se narodilo dítě‘.“
Ajše přinesla mléko a vejce, a zachránila je tak před hladověním. Lidi plakali a v utrápených potemnělých tvářích jim přitom prosvítala naděje. Všichni ti hladoví, nemocní, unavení a vyděšení, jejichž chování se dosud podřizovalo jen myšlence fyzického přežití, najednou znovu pocítili lidskost. Anna říká: „Přes všechno, co se dělo, jsem nikdy dřív nezažila takové velké, čisté emoce – bezpodmínečnou lásku, bezpodmínečnou podporu, bezpodmínečnou vděčnost.“
Poprvé vyšla z domu a potkala sousedku se synem. Když žena Annu spatřila, uklonila se jí. Anna šla dál a cítila rostoucí chvění. Dokonce i teď, když na to vzpomíná, to chvění cítí. Šla po cestě a kolemjdoucí se jí klaněli a děkovali za to, že mohli být svědky zázraku.
Malá Myroslava, jejíž jméno znamená „slaví mír“, se právě najedla a usnula v matčině náruči. Narodila se 17. března ve 4:11. Patnáct dnů nato osvobodila její vesnici ukrajinská armáda.
Text: Myroslav Lajuk
Překlad z ukrajinštiny: Alexej Sevruk
Obrazový doprovod: Oksana Drachkovska
Reportáž vznikla v rámci projektu „Ukrajinští autoři pro Evropu. Evropa pro ukrajinské autory“, který organizuje Rozstaje.art s podporou České asociace ukrajinistů. Projekt je spolufinancován vládami Česka, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu.
Ukrajinská ilustrátorka Oksana Drachkovska vystudovala malířství na Národní akademii umění ve Lvově a pak se zaměřila na ilustraci. V roce 2020 získala na knižním veletrhu ve Lvově cenu za nejlepší knihu pro děti od 6 do 8 let. Opakovaně byla finalistkou prestižní ilustrátorské soutěže boloňského knižního veletrhu. Při tvorbě knih, příběhů a vlastních světů ráda experimentuje s různými technikami a metodami.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
