Nenechte si prací zcela ovládat život. Tak by se dal shrnout quiet quitting, prezentovaný jako nejnovější strategie mladých zaměstnanců nespokojených se současným světem práce. Vášnivé debaty o tom, jestli je quiet quitting převratnou reakcí na kult toxické produktivity, nebo důkaz neschopnosti nastupující generace, mu ale připisují zbytečně velkou moc.
„Nedávno jsem na internetu narazil na slovní spojení quiet quitting. Znamená, že sice neskončíte se zaměstnáním úplně, ale skončíte s představou, že se v práci musíte neustále překonávat,“ vysvětluje na TikToku čtyřiadvacetiletý Zaid Khan alias Zaidleppelin. Inženýra původem z New Yorku příspěvek katapultoval mezi vycházející internetové hvězdy.
Od letošního července, kdy Khan spojení poprvé použil, si sedmnáctisekundové video pustilo více než tři a půl milionu uživatelů. Média po celém světě okamžitě zavětřila nový trend v západní, covidem unavené pracovní kultuře. Termín k nelibosti manažerů zaplavil hlavní stránky zpravodajských webů a časopisů a podpořil už tak hojně diskutovanou iluzi zásadního generačního střetu mezi „zkostnatělou starou kohortou“ a „línou generací Z“.
Quiet quitting, do češtiny přeložitelný jako „tichá rezignace“, je podle jeho stoupenců receptem na to, jak se vyrovnat s rostoucími tlaky na pracovní výkon a neustálou potřebou kariérního postupu. V praxi se ale ukazuje, že na první pohled převratný koncept není ve skutečnosti ničím novým. Navzdory provokativnímu názvu totiž neznačí apatii, ale spíše schopnost zachovat si odstup od práce a životní nadhled.
„Plníte nadále svoje povinnosti, ale neženete se slepě za kariérním úspěchem a představou, že práce musí být celý váš život. Ve skutečnosti to tak není. Vaši cenu jako člověka nedefinuje produktivita práce,“ podotýká v příspěvku Khan. „Pouhé“ plnění zadaných povinností se ale pro velkou část pracujících zejména ve Spojených státech a v Asii stalo v posledních dekádách nedosažitelným ideálem. Jak podotýká britský deník The Guardian, Peking již před časem zakázal populární hashtag #tangping (v překladu „ležet na zádech“), který byl odpovědí na extrémní pracovní vytížení Číňanů, považované v jedné z největších světových ekonomik za známku cti.
V České republice, poznamenané dědictvím reálného socialismu, může quiet quitting působit v porovnání s agresivitou čínského a amerického pracovního trhu arbitrárně. Jeden z důležitých aspektů pracovního rozčarování, totiž neustálá potřeba být online a ve spojení s kanceláří, se ale bezesporu promítá do života zaměstnanců i v tuzemsku. Podle světového průzkumu agentury Gallup pro rok 2022 dělá svou práci s nadšením asi 33 procent Američanů. V Česku jde o pouhých 16 procent. Možnost se po práci úplně odpojit jde přitom ruku v ruce se spokojeností v průběhu dne, která následně vede k větší efektivitě. Nutnost zůstávat na příjmu ještě zvýraznila zmiňovaná pandemie, která přenesla pracovní stoly do našich vlastních obývacích pokojů.
Časopis The Atlantic však upozorňuje, že popularita pojmu se ve výsledku může otočit proti těm, kteří v něm vidí nově nalezenou životní filozofii. Jeho časté nepochopení může zarazit důležité vzájemné rozhovory mezi podřízenými a šéfy: místo společné snahy změnit firemní kulturu k lepšímu je totiž pro obě strany jednodušší stavět pomyslné barikády. Tam, kde se quiet quitting překlopí z nadhledu do naprosté ztráty motivace, je přitom jasné, že na vině není jen internetový trend, ale hlubší neřešené problémy.
Je tedy tichá rezignace znamení úpadku, nebo elegantní způsob, jak vyřešit pracovní nespokojenost? Nejspíš ani jedno. Značí spíše touhu po návratu do doby, kdy k oddělení práce a soukromí stačilo za dveřmi vlastního bytu vyvěsit telefon. Poučení si z ní ale můžeme vzít všichni: slepá honička za kariérními úspěchy, pro kterou zapomínáme sami na sebe, totiž místo pocitu naplnění vede jen k vyhoření.