Dopřejte si půlden pro sebe. Vstupenky na Feel Good by Heroine v prodeji zde!

Hic sunt děti. Život s dětmi ve velkém městě: Proč se s nimi na většině míst nepočítá?

Je Praha dobrým městem pro život rodičů s malými dětmi? Počítá se s nimi v dopravě a v institucích? Jak je město rozděleno pro různé účely a jak je možné tyto hranice překračovat? A co je potřeba udělat pro to, aby se ve městě cítili lépe nejen rodiče s dětmi?

Foto: Shutterstock

Ještě když jsem byla těhotná, zarazil mne na informační tabuli na zastávce obrázek Dopravního podniku hlavního města Prahy, který informoval cestující s kočárkem, že mají na řidiče mávnout. Do obrázku byl vtělen celý příběh: Matka se ležérně opírá o kočárek a ani trochu nemává. Jak by mohla mávat, když se vybavuje po telefonu. Určitě volá nějaké kámošce, která se na rodičovské také leda opírá a určitě nemává. Obrázek ilustruje, jak vidí veřejná instituce ženy matky. Zobrazuje existující stereotypy, které ve své podstatě zabraňují, aby společnost brala názory žen vážně.

Po narození dcery jsem si coby mladá a zdravá žena začala uvědomovat, jak je město plné překážek a nástrah a jak komplikovaný může být přesun na místo, kam se chci dostat.

Když se pak dcera narodila, zjistila jsem, jak silně jsou ve společnosti zakořeněná očekávání ohledně toho, kdy a kde by měly matky s dětmi být. („Takhle malé děti do galerie nepatří!“ – zdravím do Rudolfina.) Stejně tak jsem si coby mladá a zdravá žena začala uvědomovat, jak je město plné překážek a nástrah a jak komplikovaný může být přesun na místo, kam se chci dostat.

Společně s týmem, který připravuje výstavu v galerii VI PER na téma rodiče a děti v Praze, jsme provedli dotazníkové šetření mezi rodiči alespoň jednoho dítěte do tří let věku. V odpovědích na otázky, jak se pohybují, jaká místa využívají, kde je to baví a kde se cítí špatně, nám matky mohly říct, jak je to v jejich případě s tím ležérním opíráním se o kočárky. A také nás zajímalo, jak to mají otcové. 

A co na to rodiče?

Cílem bylo zjistit, jak veřejný prostor vnímají rodiče, ženy a muži, kteří pečují o malé děti. Na dotazník odpovědělo 236 lidí, z tohoto počtu bylo deset mužů otců a z té desítky jich několik popisovalo zážitky své partnerky (protože je to ona, kdo chodí s dětmi k lékaři nebo do kavárny). Ukázalo se tedy, že zkušenosti, které nás zajímají, jsou v české společnosti především ženské.

Patří děti do kaváren a veřejných institucí?

Kvůli nastavení rodinné politiky, nižším platům a především společenským očekáváním jsou to v drtivé většině ženy, které odcházejí z placeného zaměstnání a věnují se péči o děti. Kvůli nedostatku možností institucionální péče tráví ženy s dětmi do čtyř let většinu času a každý den testují, jak je pro rodiče s dětmi město přátelské či nepřátelské.  

Zajímaly nás praktické otázky i emoce. Jedním z cílů bylo vytvořit reálnou i pocitovou mapu oblíbených i méně oblíbených míst, bariér a propojení.Jako důležitá se ukázala i náročnost pohybu a bariéry, které určují, zda se člověk s kočárkem či malým dítětem může vůbec někam dostat. Tato fyzická omezení pak vytvářejí společenské hranice a propisují se do individuální psychiky. Rodiče cítí, že někam nepatří, pokud se na ně a jejich potřeby v určitém místě nemyslí. Odpovědi odhalily i obecnější fenomén. Ukázalo se, že město se dělí na tři typy prostor podle toho, jak jsou vybaveny a kým jsou běžně užívány.

Foto: Shutterstock

Matky s dětmi (ne)vítány

Malé děti působí ve veřejném prostoru, jako je kancelář, konference, pracovní schůzka, ale často také úřad nebo návštěva lékaře, nemístně. Představme si, že v diskusním panelu o vývoji české společnosti od dob sametové revoluce, na který jste právě dorazili, vystupuje žena – a v náručí drží miminko...

Přečtěte si, kam všude matky s dětmi (ne)patří.

Vyhrazeno dětem 

První typ prostor představují místa, která jsou určena primárně dětem (a tím pádem nutně i rodičům). Jsou to například dětská hřiště, herny a dětské koutky, které nejen výbavou ale i estetikou dávají najevo, že jsou tu přímo pro děti. Nechybí tu prolézačky, hračky, židličky... Z dotazníků nicméně vyplývá, že veselé barvy a dětské vybavení automaticky neznamenají, že jsou tato místa pro děti a dlouhodobější pobyt s nimi ideální. Na hřištích často chybí zdroje vody, stín nebo toalety. Většinou jsou to také místa jednoúčelová. Nepředpokládá se, že by zde rodiče mohli dělat něco jiného, než sedět. Jde o jakési enklávy, lépe či hůře vybavená dětská hájemství, odkud se ale rodič s dítětem musí po nějaké době nutně vydat do reálného „dospěláckého města“. 

Dostává se do prostor druhého typu, které nejsou primárně pro děti, ale i ty se zde musí se svými rodiči pohybovat. Jsou to hlavně veřejná prostranství a veřejná doprava. Možná by Dopravní podnik hlavního města Prahy mohlo zajímat, že podle našeho průzkumu představuje pro 24 % rodičů hromadná doprava bariéru například při běžné cestě s dětmi k lékaři. Problémy způsobuje hlavně nedostatek nízkopodlažních spojů a bezbariérových stanic metra.

Pražská hromadná doprava byla na druhou stranu ale také chválena – především díky husté síti tras i zastávek, novým bezbariérovým úpravám a faktu, že pečující osoby s dítětem do tří let jezdí zdarma. Obecně byly v rámci městských prostor jako stresující popisovány vysoké obrubníky, schody, eskalátory, úzké a tmavé výtahy a složité cesty k nim nebo nepřehledné křižovatky. Za pozornost však stojí i to, že pro některé rodiče a jejich starší děti představují podobné bariéry zpestření. Vodní prvky, zajímavé překážky i rozbitý chodník poslouží v určitých aspektech možná lépe než unifikované hřiště.  

Děti na obtíž

Třetím typem míst jsou pak prostory, které prostě pro děti určeny nejsou a dávají to najevo třeba tím, že zde chybí vybavenost. Pověstným lakmusovým papírkem bývá přítomnost nebo absence přebalovacího pultu. Zřejmě nejsilnějším momentem celého výzkumu pro nás bylo zjištění, jak nesví a nevítaní se na takových místech rodiče cítí. Mají mnohdy oprávněný pocit, že děti jsou zde automaticky vnímány jako rušivý element. Rodič cítí, že je potřeba zejména zajistit, aby byly jeho děti v klidu a „neobtěžovaly“. A protože to není vždy možné, často se raději takovým místům vyhýbají.

Mnoho rodičů se s předpoklady rozděleného města ztotožňuje a snaží se o různé kompromisy.

Docela jasně to ukázaly například odpovědi na otázku, jak vypadají návštěvy kaváren – 15 % dotazovaných se v kavárně bez jasně vymezeného místa pro děti cítí nepatřičně či nevhodně a mnoho z nich proto do kaváren nechodí. Mnoho rodičů se totiž s předpoklady rozděleného města ztotožňuje a snaží se o různé kompromisy. Vybírají ty s dětským koutkem, chodí jen ven, berou s sebou pastelky. Více nebo méně si tlak okolí připouští. Odcházejí při ošklivých pohledech ostatních (které mohou být reálné nebo pouze vsugerované) nebo se na nepříjemnou obsluhu prostě jen usmějí. 

Nepatřičně se ale rodiče dle svých odpovědí cítí i v řadě veřejných institucí. Stresující jsou návštěvy úřadů, kam ovšem často děti s rodiči musí – na příklad některé pobočky Správy sociálního zabezpečení s bariérovými vstupy. Veřejné instituce, jako jsou galerie nebo muzea, která nepočítají s dětskými návštěvníky, rodiče jednoduše míjejí.

Foto: Marek Jančúch

Město pro lidi

Urbanistka Milota Sidorová přemýšlí o městě jinak. Jak to, že v městském plánování často není ani zmínka o lidech, ptá se? Kde a kdo je veřejnost? Jak chcete budovat město, když nevíte, kdo v něm bydlí? 

Přečtěte si rozhovor s Milotou Sidorovou o tom, jak plánovat město pro lidi.

Zmapovaly jsme i příklady příjemných a inkluzivních míst. Z dotazníkového šetření trochu překvapivě vyplývá, že na potřeby rodičů lépe reagují komerční prostory – nákupní centra s herničkami, hlídáním a přebalovacími pulty jsou hodnoceny kladně. Stejně tak menší provozy, které myslí na rodiče i děti zároveň. Například různé kombinace posezení pro dospělé, kaváren nebo pracoven s přidruženými hernami a hřišti.

Existují ale i veřejné instituce, které jsou pro rodiče s dětmi přátelské. Rodiče často zmiňovali Národní zemědělské muzeum nebo Městskou knihovnu Praha a její pobočky. Někdy stačí i malé změny – stolek s pastelkami, malý koberec a pár hraček, přebalovací pult a dostupné toalety. Oblíbená jsou především místa, kde děti a rodiče nejsou odděleni od zbytku společnosti, kde mohou dospělí řešit svoje záležitosti a děti nejsou přítěží. Nebo prostory, kde si děti mohou hrát a rodiče se věnovat i jiným aktivitám.

Zajímavé je, že jejich vybavenost je pouze jedním z předpokladů přátelského místa. Vstřícná obsluha je důležitější než schody do podniku a rodič je překoná, když ví, že se uvnitř nebude cítit špatně. Komerční firmy taková místa vytvářejí, protože tím získávají vděčné zákazníky. Vedení veřejných institucí ale děti a rodiče ne vždy počítá mezi veřejnost. 

Milujeme děti. Pokud neruší

I přes příklady dobré praxe je město v očích rodičů stále zónováno především podle jednoduchého klíče – kde děti mají být a kde děti být nemají. Paradoxní přitom je, že děti jsou v české společnosti populární – jako tiché objekty nebo jako statistické ukazatele porodnosti. I naprosto cizí lidé oslavují rozhodnutí mít děti, chválí především „hodné“ děti a nezdráhají se zasáhnout, když děti „zlobí“.

Na politické i společenské úrovni slyšíme apely na zvýšení porodnosti podporované více či méně populistickými gesty. Na druhou stranu se ale ukazuje, že se ve veřejném prostoru nejsme schopni s dětmi sžít a přijmout jejich přirozené projevy. Společnost tak vychovává děti k tomu, aby byly správnými a konformními členy společnosti. A než se tak stane, jsou z této společnosti vyloučené.

S dětmi tento osud sdílejí i rodiče. Město odráží a zároveň podporuje toto omezující pojetí rodičovství, ve kterém pečující osoby (v naprosté většině matky) z některých míst na několik let prakticky mizí. Část rodičů toto rozdělení akceptuje a otázka, zda chodí do galerie, jim přišla nesmyslná, protože je něco takového vůbec nenapadlo. U někoho může být stažení se z veřejného života výsledkem vědomého rozhodnutí.

Otevřenost nebo uzavřenost města rodičům obvykle vypovídá i o vztahu města k dalším skupinám lidí se specifickými potřebami. Nejde jen o rodiče s dětmi, ale i o seniory, osoby s hendikepem a mnoho dalších.

V mnoha případech se však jedná jen o následování společností předepsané cesty. Množství frustrace, která se objevovala v odpovědích rodičů, kteří popisovali každodennost na rodičovské „dovolené“, ale naznačuje, že nejde o cestu ideální. Nastavení společnosti i veřejného prostoru totiž dnes už nemusí odpovídat životním drahám žen u kterých se zvyšuje vzdělanosti i věk, kdy mají děti (v Praze je průměrný věk prvorodiček těsně nad třicítkou). V našem výzkumu polovina rodičů pracuje alespoň na zkrácený úvazek a většině chybí dostupná institucionální péče o děti do tří let. Rodiče mají různé taktiky, jak svou izolaci a společenská očekávání překonat. Někteří vypověděli, že jejich taktikou je úsměv a slušnost, další nevrlé pohledy prostě ignorují.

Foto: Ilustrace: Jakub Plachý

Výstava: Co rodičům (ne)vadí

Jaká místa mají rodiče malých dětí v Praze rádi, jak cestují nebo jaké mechanismy slaďování péče a práce volí? Dozvíte se na výstavě „Vadí/Nevadí“, která zpracovává zážitky a zkušenosti rodičů malých dětí v Praze. Výstava se koná od 27. května do 10. července 2021 v karlínské galerii VI PER. Autorky se také pokusily v rámci výstavy vytvořit ideální místo pro dospělé i děti. Přebalovací pult, místo na kojení nebo ohřátí příkrmu i hrací koutek jsou k dispozici přímo v galerii.

Těmito způsoby rodiče volají po městském prostoru, který je řešen takovým způsobem, aby byl připraven na různé životní fáze a situace obyvatel i na různé volby, jak chtějí tyto životní fáze prožít. Rodiče jsou jen jednou skupinou, na kterou by měli myslet architekti a architektky, designéři, urbanistky i politici a političky. Otevřenost nebo uzavřenost města rodičům obvykle vypovídá i něco o vztahu města k dalším skupinám lidí se specifickými potřebami. Nejde tedy jen o rodiče s dětmi, ale i o seniory, osoby s hendikepem a mnoho dalších.

Průzkum opět potvrdil tezi feministických urbanistů a urbanistek, že města jsou vytvářena hlavně pro mladé a zdravé muže. Důvody mohou být různé: mladí muži, kteří pořád ještě dominují architektuře, vlastně nemají tu životní zkušenost ani vědomosti o tom, že různé skupiny městských obyvatel mají různé potřeby. Města pro muže možná navrhují i architektky, protože se to tak dělá. Možná se tak udržuje status quo, kdy jsou určité skupiny ve společnosti neviditelné. 

Změna je možná

Jako každou společenskou změnu i město pro všechny lze vybudovat různými způsoby. Mnoho popsaných problematických momentů je třeba řešit na úrovni městských institucí. Nezájem a neochota budovat město opravdu přátelské pro děti a pečující je výsledkem toho, že v rozhodovacích pozicích nejsou lidé se zkušeností s péčí. Můžeme se to snažit změnit a přímo vstupovat do politiky nebo aktivně apelovat na odpovědné zástupce institucí.

Změnu ale přinesou i malé kroky. Mnoho bariér je psychologických – připouštíme si hranice, které nám vytyčili jiní. Odvážnější mohou nonšalantním úsměvem reagovat na nepřátelské pohledy v kavárně, přebalovat v parku a hrdě nakráčet do galerie. Podporovat nebo přímo pomoci vytvářet místa a prostředí, kde se cítíte dobře a která fungují pro váš životní styl, můžeme my všichni.

Spoluautorkami článku jsou historička architektury Klára Brůhová, architektka Alžběta Brůhová a designérka Adéla Pečlová.

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s