Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Nedá se přehlédnout. Dvojice umělců využila nástřik i štětec. Jejich malba v Praze symbolizuje změnu

Converse
Město pro všechny
Praha
SpolupráceUměníVeřejný prostor
Jana Patočková
| 30. 8. 2022 | 16 komentářů | 9 714
Nedá se přehlédnout. Dvojice umělců využila nástřik i štětec. Jejich malba v Praze symbolizuje změnu
Umělci Adrian Altman a Anna Ruth. Foto: Converse

Nový murál pod taktovkou Converse All Stars na pražském Smíchově se vizuálně vymyká běžnému street artu. Umělci Anna Ruth a Adrian Altman – oba absolventi pražské AVU – vytvořili abstraktní hypnotické umění, které prozkoumává téma naší identity a intuice. Podívejte se, jak toto nepřehlédnutelné dílo vznikalo.

Velkoformátová nástěnná malba kousek od pražského autobusového nádraží Na Knížecí měří působivých 163 metrů a zobrazuje abstraktní symbol hada. Jde o svébytný kousek se silným uměleckým rukopisem, kromě nástřiků barvy byla zapotřebí i práce štětcem. Je tak jiný, že rozhodně stojí za to se u něho během každodenního shonu zastavit, zhltnout ho očima a nechat projít hlavou. 

A to nejen pro jeho velikost a umístění (na rohu ulic Vltavská a Nádražní), ale také kvůli tomu, jak komunikuje s kolemjdoucími a s okolní zástavbou: „Had je pro nás symbolem změny. Tvor, který mění kůži, ale stále má tu stejnou podstatu,“ vysvětluje autorská dvojice motiv, který nenápadně, ale intenzivně vystupuje z nástěnného návrhu.

Podívejte se, jak malba vznikala:

Další fotky v galerii (13)

„Identitu určuje cokoli, čemu věnujeme pozornost a dovolíme tomu vstoupit do našeho pole. Zkoumáme, kým jsme, a hledáme, co s námi rezonuje. Náš průvodce je při tom intuice,“ doplňují autoři murálu. 

Jak vnímáte umění ve veřejném prostoru, co pro vás takový typ díla znamená?

Adrian: Umění ve veřejném prostoru je pro mě nedílnou součástí utváření snesitelnějšího prostředí k životu ve městě. Je smutné, že v současnosti vzniká takové umění většinou už jen na popud komerčních nebo politických objednávek, kde bohužel i kvalita děl odpovídá neprofesionálnímu výběru zadavatelů.

Anna: Největší citlivost mám asi vůči sochám. Mezi murály je jen málo těch, co mě osobně baví, teď rozhodně vede ten náš, i když to je asi zaujatost. Přijde mi jiný hlavně tím, že nemá onu klasickou vektorovou přečištěnost, naopak si zachoval charakter malby na plátně. Ráda sleduji přirozeně vznikající patinu města v podobě hromadících se tagů a graffiti. Mám pár oblíbených autorů, a když se pohybuji po městě, číhám, kde se objeví další, je to jako hra. Vždy, když se zaměřím na jednoho, začnu ho vidět všude.

Co by podle vás mělo umění ve veřejném prostoru splňovat?

Adrian: V první řadě by mělo plnit funkci sociální. Být přístupné širokému spektru diváků, bez ohledu na jejich původ nebo vzdělání. Mělo by zůstat otevřené více možným interpretacím a dokázat nás vytrhnout z každodennosti.

Anna: Mělo by se nějakým způsobem vázat k tomu místu, koexistovat s lidmi, kteří tam fungují a žijí. Je zajímavé sledovat případy, kdy je dílo vyloženě nenáviděné místními, kdy proti němu bojují i fyzicky.

Čistě estetická funkce se v umění může potkávat i s hlubším sdělením. Jak podle vás lze takové sdělení lidem, kteří nedaleko díla žijí, nebo kolemjdoucím předat?

Adrian: Ať už se ve veřejném prostoru objeví cokoliv, tak to každý bude vnímat po svém. Někoho třeba naštve už jen fakt, že je tam něco nového. Efektivní je, když si z toho každý něco odnese. Ideálně vždy něco trochu jiného. 

Anna: Jsem ráda, že v našem murálu na Smíchově byl prostor i pro text. Kolemjdoucím může otevřít a přiblížit obraz před nimi, určitě je to nejvstřícnější cesta. 

Jakými tématy se nejraději zabýváte?

Adrian: V posledních letech mě zajímá hlavně rukodělná práce s tradičními materiály.Rád opracovávám dřevo a patlám olejové barvy na plátno. S podobným přístupem vznikla i naše společná výstava s Biankou Chladek, kterou můžete vidět do 8. září v pražské Holešovické Šachtě. 

Anna: V mojí práci je řadu typických symbolů, se kterými ráda pracuji v rámci své osobní mytologie. Mimo to, že jsem malířka, se věnuji stále více i hudbě. Jde o takové akustické obrazy. Moje hudba i obrazy jsou z jednoho světa, doplňují se a podporují. Je to jen jiný způsob, jak vyjádřit tutéž atmosféru, emoci. Obojí je silně intuitivní. 

Smíchov a křižovatku Na Knížecí vnímám jako místo, které se mění doslova před očima. Přemýšleli jste nad aspektem měnícího se města během práce na murálu? I ten je, ve své podstatě, jen dočasný. Také se nabízí otázka, jak vnímáte fenomén gentrifikace.

Adrian: Murál je dočasný, což je určitě dobře. Představoval jsem si, že to někdo třeba částečně přemaluje, tím by to mohlo postupně ožívat a podpořit i to téma. Město se samozřejmě mění k horšímu, sociálně slabší odcházejí na periferie a ti silnější se mohou cestou do kanceláří kochat novým murálem.

Anna: Současný městský horizont, na kterém murál vznikal, je mnohem pomíjivější než ten murál samotný. Za rok ho bude obklopovat jiné město. Gentrifikaci vnímám jako něco, co likviduje křehká specifika jednotlivých čtvrtí. Za těch pár let, co jsem v Praze, jen sleduji, jak kouzelná místa, dostupná umělcům, skvělá pro ateliéry a kreativitu, mizí s přílivem kapitálu. Pak ve jménu zvyšování úrovně přijdou o veškerou autenticitu a zajímavost. Zbydou jen vyleštěné kancelářské budovy, které ožijí jen na pracovní dobu, aby pak zely prázdnotou…

Jak se vám společně pracovalo? V čem je práce na společném díle jiná, než když pracujete každý na svém umění?

Adrian: Mám za sebou nějaké kolaborativní projekty, hlavně v rámci skupinových výstav. Spolupracovat mě hodně baví a naplňuje. S Annou šlo o příjemnou spolupráci, která ač probíhala online, tak za mě dopadla báječně. Přirovnal bych to k basketbalu, ke kterému jsem se po letech vrátil. Zaházet si můžeš klidně sám, ale po nějaké době to začne být nuda. V kolektivu můžeš sdílet zkušenosti a vždycky z toho vzejde nějaká věc nebo situace, která by jinak nebyla možná. 

Mělo by být ve veřejném prostoru více umění?

Anna: Šlo o naši první spolupráci. Pro mě osobně to byla první na poli vizuálního umění celkově, dlouho jsem si to chtěla zkusit, tak jsem ráda, že to vyšlo zrovna s Adrianem, krásně se doplnily naše přístupy k malbě. Vytvářet společně obraz je zajímavá komunikace, určitě na tom je fajn moment překvapení, když vidíte svůj motiv dopovězený jiným malířem. 

Roh ulice, na kterém je váš murál, je ulice, kde vyrůstal*a surrealista*ka Toyen. Kdybyste dělali murál jako poctu Toyen, jak by vypadal?

Adrian: Toyen je pro mě velmi obdivuhodná osoba, pro kterou bych hodně nerad navrhoval tribut murál. Nedokážu si teď představit murál na jeho*její počest, který by nepůsobil směšně. 

Anna: Chtěla bych vidět murál spíš od Toyen než pro něj*ni. Snad by se mu*jí líbil i ten náš, tak jak je.


murál smíchovFoto: Converse

Anna Ruth právě dokončila studia kresby na pražské AVU, v současné době rozšiřuje cyklus obrazů, které začala ve své diplomové práci. Jejími tématy jsou rituály a identita, a to i v její hudbě, které se nyní také věnuje. Plánuje vyrazit tvořit do zahraničí a tvořit i v jiném kulturním kontextu.

Adrian Altman dokončil studium na AVU v roce 2021 a ve své tvorbě se zabývá otázkami jejího samotného významu v aktuální kulturní a politické situaci. V posledních letech ho zajímá hlavně rukodělná práce s tradičními materiály – rád pracuje se dřevem a olejovými barvami.


O čem váš murál je?

Adrian: Zadané téma „identita“ bylo velmi široké, a tak nám nedělalo problém se toho držet. Vycházeli jsme z vlastních malířských počinů, které jsme intuitivně kombinovali. Chtěli jsme navodit atmosféru proměnlivé tekutosti, a přitom neilustrovat, spíš tam vnést emoce a zbytek nechat na divácích. 

Anna: Náš murál je pro mě hlavně o snaze zachytit identitu jako složitý a křehký proces objevování toho, co je pravým já každého z nás. Je o lidském usilování o objevení svojí autentické pravdy. Když někdo konečně vstoupí do upřímnosti být tím, kým se cítí být, je v tom krásná síla, odvaha. Je to lék. Povzbuzení i pro ostatní. Je to také nekonečné objevování. Všechno je proměnlivé a tekuté. Proměnlivost identity jsme vyjádřili už charakterem malby. Dominující abstraktní velké plochy a v nich až surreálné figurativní fragmenty. Tváře ukazující emoce na dřeň a hada, který je pro nás oba symbol změny. Tvor, který mění kůži a konstantně se obnovuje, ale stále má tu stejnou podstatu, podobu a tvar. 

All Stars Mural

Projekt All Stars Mural zastřešuje značka Converse. Podporuje vznik děl umělců z kreativních komunit, které reflektují společensky důležitá témata, například enviromentální nebo genderová. Vznikají tak jedinečná a působivá díla, která komunikují s příjemcem ve veřejném prostoru a mění ho. „Je skvělé vidět svůj obraz na „plátně“ takové velikosti a jsem vděčná za nečekaně velkou svobodu, kterou jsme s našimi návrhy měli,“ říká malířka Anna Ruth.

Článek vznikl ve spolupráci s naším partnerem – společností Converse.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 16 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Tonda | 30. 8. 2022 9:10

Nějak mi přijde, že se všechno považuje za umění, stačí, když to uměním autor nazve a řekne k tomu kolem plno velkodušných řečí.
Fleky a čmáranice na zdi rozhodně z mého pohledu nejsou uměním ani uměleckým dílem - určitě se ale jedná o výtvarné dílo a to z mého pohledu ošklivé, navíc kazící veřejný prostor víc, než kruhák u Obecního domu.
Uměním ale bezpochyby bylo přesvědčit majitele, aby si nechal počmárat zeď dobrovolně.

+13
Reagovat