Promlčení zrušit. U násilných traumatických činů tak půjde o dobrou investici i morální přínos
Vyšetřování případů vážného intimního zneužívání, fyzického obtěžování a genderově podmíněného násilí trvá často řadu měsíců či let. Některé z nich pak vyznívají do ztracena zprávou, že je vše promlčeno. Co to vlastně znamená? Po jaké době se pachatel stane beztrestným? A nemělo by to být jinak?
Promlčení je reakcí práva na běh času. V trestním právu vychází z předpokladu, že by se odsouzení a trest měly dostavit co nejdříve. Jen v takovém případě totiž může sankce působit na pachatele výchovně a zabránit mu v páchání dalších trestných činů. Z pohledu podezřelého by nebylo fér, kdyby k trestnímu procesu došlo až s odstupem desítek let v době, kdy již napravil své cesty a v propadlišti dějin zmizela většina důkazů potřebných pro zjištění toho, co se vlastně stalo.
I pro veřejnost je důležité, aby bylo protiprávní jednání pojmenováno brzy po jeho spáchání – a všichni měli možnost si uvědomit, co je trestné a jaké jsou následky takového jednání. Když trestní stíhání neproběhne včas, dává právo přednost právní jistotě před řešením historických křivd.
Foto: Shutterstock
Oběti potřebují čas
Tyto úvahy ale dostatečně nezohledňují specifika sexuálních deliktů. U obětí traumatických činů, jako jsou znásilnění, sexuální nátlak nebo pohlavní zneužití, oběti běžně potřebují mnoho let k tomu, aby pojmenovaly, co se jim stalo. To platí obzvláště v případech, kdy byla oběť zneužita v dětství nebo v dlouhodobém vztahu. Z kusých viktimologických studií plyne, že obětem běžně trvá 10 a více let, než se někomu svěří. Není proto zpravidla v jejich možnostech podat trestní oznámení hned po ukončení trestného jednání.
U sexuálních deliktů ani neplatí, že by se postupem času výrazně zhoršovala důkazní situace. Je tomu spíše naopak: psychické následky traumatické události se projevují až s odstupem času, a jsou proto také lépe zjistitelné znaleckým zkoumáním. Pokud docházelo ke zneužívání moci, jsou to jednotliví aktéři zpravidla schopní pojmenovat až v době, kdy nejsou v mocenských vztazích hluboce ponořeni.
Odborným poznatkům, které máme o obětech sexuálního násilí, neodpovídá délka promlčecích dob v českém trestním právu. Délka promlčení není jednotná, ale závisí na závažnosti spáchaného trestného činu. Zpravidla platí, že čím vyšší trest pachateli hrozí, tím delší bude i promlčecí doba. V současnosti činí její délka 5 až 15 let u trestných činů znásilnění, sexuálního nátlaku a pohlavního zneužití. Před rokem 2010 se délka promlčení u sexuálních deliktů zpravidla pohybovala v rozmezí 3 až 12 let.
Kdy lhůta promlčení neběží
Odborné poznatky se českému státu podařilo zohlednit alespoň v tom, že od roku 2010 promlčecí doba neběží, dokud je oběť dítětem, tj. po dobu omezení možnosti hájit své zájmy například proti zneužívajícímu rodiči. Na běh promlčecí doby má také zásadní vliv, když se pachatel v jejím průběhu dopustí nového trestného činu stejné nebo větší závažnosti. V takovém případě začíná běžet promlčecí doba znovu. Tento efekt nastává také v okamžiku, kdy policie zahájí trestní stíhání.
Z právě uvedených pravidel je zřejmé, že určení, jestli je konkrétní věc promlčená, není jednoduché ani jednoznačné. Například pokud za vámi někdo přijde, že byl sexuálně zneužívaný ve věku 14 až 19 let, bude délka promlčecí doby někde mezi 3 a 15 lety. Její stanovení bude záviset na tom, kdy k činu (činům) došlo, jestli zahrnoval donucení (násilí), jestli byla oběť bezbranná nebo závislá na pachateli, k jakým sexuálním aktivitám došlo, jestli pachatel zneužil svého postavení nebo jaké dopady měl čin na tělesné a duševní zdraví oběti. Odpověď na tyto otázky zpravidla neznáme před tím, než se obrátíme na policii. Běžně se pak mění i v průběhu vyšetřování a je závislá na úsudku konkrétního policisty nebo státního zástupce.
Z hlediska efektivnosti trestního řízení dává smysl, aby policejní orgán mohl rozhodnout o promlčení hned, jak pro to shromáždí podklady. Problém nicméně spočívá v tom, že rozhodnutí o promlčení není přezkoumatelné normálním soudem. Pokud oběť se závěrem o promlčení nesouhlasí, může se obrátit pouze na státní zastupitelství a následně na Ústavní soud, jehož přezkum je značně omezený.
Mělo by se zrušit promlčení u sexuálních deliktů?
Tento systémový nedostatek otevírá prostor pro zneužití a svévoli. Pro zahlcené orgány činné v trestním řízení může být relativně snadné se složitého případu zbavit, aniž by jim hrozilo, že se jim věc pro jejich pochybení brzy vrátí a budou muset zjednat nápravu. V několika případech se mi jako advokátovi stalo, že jsem se dočkal uznání chyby v právním posouzení skutku až v době, kdy už byl promlčený i správně kvalifikovaný trestný čin.
Promlčení znamená nejistotu
Co ve skutečnosti znamená, že došlo k promlčení? Když policie věc odloží z důvodu promlčení, odráží to skutečnost, že policie shromáždila dostatek důkazů ohledně toho, že se podezřelý dopustil trestného činu. Standardně by v takové situaci zahájila trestní stíhání. Rozhodnutí o promlčení tedy neznamená, že se věc nestala nebo že nebyla trestná. Zároveň ale soud nerozhodl o vině ani podezřelého nezprostil obžaloby. Jde o výsledek, který není uspokojivý pro oběť, podezřelého ani pro veřejnost: nikdo pořádně neví, které verzi událostí věřit a jaké důsledky z nich vyvozovat. Právní jistota, kterou mělo promlčení přinést, se nedostavila.
Současné nastavení promlčení u sexuálních deliktů často přispívá k tomu, že to, co se stalo, není autoritativně pojmenováno, a proto nevíme, jestli se ke zraněné osobě vztahovat jako k oběti a k podezřelému jako k pachateli. Oběti toto nastavení připravuje o víru, že naše společnost trestá zlo a vede škůdce k odčinění újmy. Pachatelům nepomáhá k sebereflexi nebo nápravě. Těm, kteří chtějí podezřelé zaměstnat, komplikuje učinění zodpovědného rozhodnutí. U veřejnosti nebuduje povědomí o tom, co je trestné, ani o tom, že u nás spravedlnost funguje. Právní jistota se dostavuje snad jen u sexuálních agresorů dob minulých. Zůstává pachuť na všech frontách.
Jsem přesvědčen, že podstatně lepších výsledků bychom jako společnost dosahovali, pokud bychom u sexuálních deliktů promlčení zcela zrušili. Díky tomu bychom dostali více případů před soud, který je v lepší pozici pro hodnocení věrohodnosti verzí jednotlivých aktérů než policie a státní zastupitelství. Pokud soud dospěje k závěru, že provedené důkazy nevyvracejí verzi obhajoby, zprostí obžalovaného obžaloby; důkazy ztracené během času proto zpravidla nepůjdou k tíži obviněného a ojedinělé výjimky je možné ošetřit zásadou zákazu zneužití procesu.
Orgány činné v trestním řízení sice budou mít více práce, což bude představovat další náklady pro veřejné rozpočty, ale ty jsou dobrou investicí. V jejich důsledku předejdeme některým budoucím sexuálním deliktům a snížíme rozsah újmy způsobený těmi, kterým se nepodařilo nebo nepodaří zabránit; tím mimo jiné snížíme zátěž sociálního a zdravotního systému. Bude to pro nás přínosem ekonomicky i morálně.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
