Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

„Nepřipadala jsem si dost znásilněná, abych si řekla o pomoc.“ Jak reagovat, když se vám někdo svěří

Den proti násilí na ženách
Konsent
Násilí na ženách
Sexualizované násilíSexuální násilíSexuální obtěžování
Svépomocná skupina
TraumaZnásilnění
Kristýna Bělíková
| 25. 11. 2022 | 7 komentářů | 5 937
„Nepřipadala jsem si dost znásilněná, abych si řekla o pomoc.“ Jak reagovat, když se vám někdo svěří
Sekundární viktimizace obětí znásilnění prohlubuje trauma. Foto: Shutterstock

Zkušenost s nějakou formou obtěžování a násilí mají podle dat organizace Persefona dva z pěti dospělých. Je tedy pravděpodobné, že je to i někdo z vašeho okolí. Věděli byste, jak reagovat, když se vám blízká osoba svěří, že byla znásilněná? Kristýna Bělíková, která vede svépomocnou skupinu pro přeživší sexualizovaného násilí, ví, jak těžké je o tom mluvit. 25. listopad je Mezinárodním dnem proti násilí na ženách. Neprohlubovat trauma ženám zraňujícími otázkami a obviňováním je něco, co má ve svých rukách každý z nás.

Odmalička slýcháme, jak se vyhnout nebezpečným situacím, ale jak reagovat, když se nám někdo svěří, že byl znásilněn, nás nikdo neučil. Nikdy jsme si nemysleli, že by se něco takového skutečně mohlo stát někomu z našich blízkých. Realita je ale bohužel taková, že i vy ve svém okolí někoho, kdo násilí nebo znásilnění zažil, pravděpodobně máte. Statistiky ukazují, že v České republice se každý rok stane na 12 tisíc případů znásilnění. Znásilněná je za svůj život každá desátá žena. A nejsou to jen ženy, kdo se stává obětí sexualizovaného násilí, zažívají jej i muži.

Když jsem se já sama svěřila kamarádům, byli strašně naštvaní, že se to vůbec mohlo stát. Zlobili se na toho, kdo mi to udělal. Někteří ho chtěli jít zmlátit, napsat mu, odsoudit ho. Ačkoliv jsem taky byla naštvaná a byla jsem ráda, že neobviňují mě, připadala jsem si kvůli tomu divně. To proto, že jsme vlastně celou dobu řešili jeho. Já jsem ale nedokázala všechnu vinu naložit jen na něj. Byl to přece jen člověk, kterého jsem měla ráda. V jednu chvíli jsem se dokonce přistihla při tom, že ho bráním. 

Věřte, že ten, kdo se vám svěřuje, je nejspíš ještě nervóznější než vy. A velmi pravděpodobně si znásilnění klade za vinu. Ani pro vás ale nemusí být vůbec jednoduché to celé slyšet. Obzvlášť pokud se jedná o někoho, kdo je vám blízký. Proto je důležité myslet i na své psychické zdraví. Vaším úkolem není nahradit odbornou psychologickou péči, takže pokud je to na vás příliš, nebojte se citlivým způsobem nastavit hranice. Můžete třeba nabídnout, že pomůžete s vyhledáním pomoci či doprovodem k terapeutovi. 

Bezpečné místo pro sdílení

Já jsem po zkušenosti se sexuálním násilím potřebovala místo, kde se budu cítit pochopená, přijímaná a kde bych mohla otevřít i témata, kterým by moji kamarádi a kamarádky nerozuměli. Pracuji v organizaci Konsent, která se věnuje prevenci sexualizovaného násilí. Když se nám začaly ozývat ženy, které zažily znásilnění a které také měly potřebu bezpečného prostoru, ve kterém by svou zkušenost mohly sdílet a řešit, vznikl v roce 2019 nápad založit svépomocnou skupinu. A právě já jsem měla být její koordinátorkou.

Skupina určená ženám je založená na tom, že si členky pomáhají navzájem, bez přítomnosti terapeutky. Tady jsem cítila, že můžu být přeživším nápomocná, a zároveň jsem se sama mohla svěřit s problémy, o kterých bych se mezi lidmi, které takovou zkušenost nemají, tehdy styděla mluvit. Protože kdo to nezažil, skutečně nemá tušení, co oběti prožívají. Což ale neznamená, že člověk bez vlastní zkušenosti nemůže být přeživším oporou.

5 pravidel pro citlivou komunikaci s přeživšími znásilnění

  • Neexistuje typická oběť znásilnění. Když se vám někdo svěří, možná vůbec nebude ubrečená nebo ubrečený a nebude vypadat tak, jak bychom očekávali. Každý na trauma reaguje jinak. I úplné odpojení od emocí, nebo naopak humor jsou přirozené obranné reakce.
  • Vyhněte se prázdným frázím. Místo „To je mi líto“ nebo „To mě mrzí“ můžete například poděkovat, že se vám blízká osoba svěřila. Lépe to vyjadřuje náklonnost než naučená automatická fráze. Dejte zároveň najevo, že mu nebo jí věříte a že se před vámi nemusí nijak obhajovat. 
  • Je normální nevědět, co na to říct. Přirozeně se o takových věcech nechceme bavit, nejsme na to zvyklí. I pro nás to může být psychicky náročné, zejména pokud se nám svěřuje někdo velmi blízký. Poděkujte za důvěru a můžete nabídnout, že společně zkusíte najít odbornou pomoc, kde jsou na řešení takových témat školení.
  • Potlačte zvědavost a nevyptávejte se příliš na detaily. Znovu si celou událost vybavovat může být pro oběť retraumatizující a může to působit dojmem, že jí nevěříte. Zajímejte se spíše o to, jak se přeživší cítí a co potřebuje.
  • Neřešte pachatele. Zkuste se vyvarovat vět typu „To je ale ****, dej mi na něj číslo, půjdu ho zmlátit!“ Takové reakce obracejí pozornost od oběti a jejích pocitů na pachatele a to nemusí být zrovna to, co oběť potřebuje.

Když nevíte, jak reagovat, je nejupřímnější na rovinu říct, že vás to zaskočilo, a poděkovat za důvěru. Postupem času vás nejspíš napadne mnoho otázek. Lidé jsou přirozeně zvědaví, a tak vás zřejmě bude zajímat kdo, kdy, jak a proč. Budete se snažit najít viníka a celou situaci pochopit. V takovou chvíli je ale důležité se zastavit a znovu zaměřit pozornost na toho, komu se to stalo.

O znásilnění – a platí to o všech podobně traumatických událostech – může být hodně nepříjemné mluvit. Znamená to vracet se v myšlenkách do minulosti a celé to trauma znovu prožívat. Tím se mohou negativní dopady znásilnění ještě prohlubovat. Spíše než zjišťovat, jak to bylo, se zkusme spíš ptát, jak vaší kamarádce nebo blízké osobě je a co by si ona přála. Můžeme nějak pomoci? Chce nám to celé vyprávět? 

Většinu znásilnění spáchá někdo, koho oběť zná. Velmi často jsou to partneři, kamarádi nebo členové rodiny. A právě kvůli komplexitě vztahů s viníkem je pro přeživší těžké vinit jenom jeho. Pokud vás někdo neznámý přepadne v parku, je pro oběť jednodušší vnímat, kdo nese plnou vinu. To se ovšem netýká případů, kdy došlo k zamrznutí oběti, což je sice přirozená lidská reakce na ohrožení, ale protože se oběť nebránila, může mít pocit, že je to její chyba.

I to je jeden z důvodů, proč oběti velmi často nejdou znásilnění oznámit policii. Ani já jsem tehdy nešla. I když mi to někteří lidé vyčítali. A to je další věc, kterou byste měli chápat. Ne každá oběť musí být aktivistka, není naší povinností přebírat zodpovědnost za pachatele. Argument „když to neoznámíš, tak to udělá dalším“ nikdy nepoužívejte. Za znásilnění není nikdy zodpovědná oběť. A pokud mluví o tom, že si to vyčítá, tenhle zásadní princip jí připomeňte.

Život s pocitem viny

Většina obětí, které přijdou do naší svépomocné skupiny, se s určitou formou victim blamingu, tedy s obviňováním, že jsou za to, co se stalo, spoluzodpovědné, setkalo. Některé dokonce teprve u nás nacházejí přijetí a podporu od ostatních lidí. Jsou mezi nimi také oběti, kterým nikdo z jejich okolí nevěřil. Nebo takové, které se nikdy nikomu nesvěřily. Bojí se nepochopení, odsouzení, zlehčování či výsměchu. Oběť si může připadat, že je jediná, které se něco takového stalo. 

Jak funguje svépomocná skupina?

Na svépomocnou skupinu organizace Konsent se může přihlásit jakákoliv žena, která má zkušenost se sexuálním násilím jak v dospělosti, tak v dětství. Kapacita skupiny je maximálně 10 lidí na sezení a probíhá jednou za 2 týdny. Skupina je otevřená, to znamená, že členky přicházejí a odcházejí, jak potřebují. Nezavazují se, že budou chodit pravidelně na určitou dobu. Setkání trvá jeden a půl hodiny a na místě je vždy členka, která skupinu facilituje a moderuje diskuzi tak, aby se všem dostalo prostoru. Svépomocná skupina je pro členky zadarmo, což je možné i díky příspěvkům od darujících.

A kvůli rozšířeným mýtům o znásilnění si často ani nepřiznají, že to, co se jim stalo, bylo skutečně znásilnění. Uvěřily tomu, že znásilnění musí být jen fyzicky násilné napadení někým neznámým. Nedokážou tu traumatickou situaci pojmenovat a tím pádem si ani říct o pomoc. I proto jsou skupiny, jako je tahle, tolik potřebné. Já sama jsem také dlouho říkala, že jsem měla „sex, který jsem vlastně moc nechtěla“. Teprve když jsem měla o znásilnění víc informací, došlo mi, že do té definice spadá i moje zkušenost.

Ženy, které na skupinu chodí, mi vyprávějí, že byly nervózní a nebyly si jisté, jestli o tom, co se jim stalo, vůbec dokážou mluvit, jestli zvládnou poslouchat příběhy ostatních. Některé se cestou na skupinu už u nás na schodech zastavily a uvažovaly, že se otočí a odejdou. Některé si myslely, že ostatní určitě zažily něco mnohem horšího než ony. Že to, co se stalo jim, přece zas tak hrozné nebylo, svůj zážitek někdy samy bagatelizovaly. Když svá traumata poměřujeme s bulvárními titulky o znásilnění, tak se sama ani nedivím, že si žádná z nás nepřipadá „dostatečně znásilněná“ na to, aby si zasloužila pomoc. 

Když vás někdo znásilní, většinou neexistují žádní svědci, kteří by vám mohli přitakat, že to, co se stalo, bylo doopravdy znásilněním. Jste tam jen vy a pachatel nebo pachatelka. Máte jen svoje tělo, které takové věci zapomíná jen těžko, a svoje vzpomínky, které jsou často jen útržkovité, nebo jsou pro vaše vědomí skoro nedosažitelné. 

Někdy je skupina prvním místem, kde členky zažívají pochopení, kde jim někdo věří a neviní je z toho, co se jim stalo. Tvoříme důvěrnou komunitu s přátelskou atmosférou, ženy se navzájem inspirují a radí, třeba jak to říct příteli či přítelkyni, rodině. Sdílejí kontakty na kvalitní terapie, relaxační techniky a způsoby, jak se vyrovnat se symptomy spojenými s posttraumatickou stresovou poruchou, depresí, úzkostmi a jinými problémy, které souvisí s jejich traumatem.

Otázka, jestli to přece jen nebyla moje vina, se může vracet i po mnoha letech. S čím dál matnějšími vzpomínkami, s tělem, které už skoro zapomnělo. Některé členky na svépomocnou skupinu chodí několik měsíců, některé déle než rok. Jiné přijdou jednou, dvakrát a třeba zjistí, že jim taková forma pomoci nevyhovuje. Některé z nich se po čase do skupiny vracejí. U každého jsou potřeby jiné, stejně jako je jiný celý proces uzdravování se z traumatu ze znásilnění.

Po čase třeba zbyde ze znásilnění už jen občasná úzkost při sexu. Na otázku, zda to znásilnění byla moje vina, možná nikdy uspokojivou odpověď nenajdeme. Ale ve skupině jsou lidé, se kterými ji můžeme sdílet. A postupně si možná uvědomíme, že tahle otázka neměla nikdy být položena. Nebyla to nikdy moje vina, protože tohle se mi nikdy nemělo stát. Dnes už to vím.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 7 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

ta eva | 28. 11. 2022 23:19

Znovu a znovu se cítím zneuctěna, co někdo pronese jenom jakoby nic a směrem k ženám, že mají více rodit. Jak to takový člověk vůbec může veřejně, někde na schůzi, takhle říct.
Anebo používaní takové té terminologie, prý "tělo ženy je u r č e n o pro to, aby byly dopraveny spermie k vajíčku...a rostl v něm plod", (když chce někdo argumentovat proti výchově dětí rovnakopohlavními partnery, v domnění, že tohle je to, co nevědí a je nutno lidi právě o tomhle z výše biologie poučovat).
Tyhle výrazy jsou tolik odlištěné, že svádějí ženu brát jenom jako tělo ženy, ne ženy jako jednotlivé, odlišné osoby, mající vlastní integritu, kterou jim už jenom těmito stupidními výroky narušujete. A to je vlastně již ve své podstatě vzorec znásilnění. Sahání, vstupování, zacházení s někým jako bezduchým mobiliárem, o kterém se mluví kde a jak si kdo zmyslí, s kterým se zachází a přemísťuje taky tak.
Už jen to, jak někteří (duchovní, politikové, biologové, lékaři, a jiní) bezostyšně rozebírají, jak by měly ženy více rodit, působí na ženy devastujíce, protože vynáší jako na veřejné trhoviště to, co je intimní a skryté a má zůstat v pokoji a soukromí, jakoby tu ženu samotnou vyvedli před dav, strhali z ní šaty a ukazovátkem upoutávali pozornost na intimní místa jako na naučném exponátě.
Mnoho žen je touhle prostořekostí dotčeno a znásilňováno. Jejich intimita je narušována. Intimita zejména mentální, násilným vsouváním obrazů někým neotesaným, (neobřezané mysli a řeči), do mysli, představ a cítění žen, aby se pořád zabývali jenom tím, co jim zvenčí nanutí a neměly vlastní vnitřní autentické prožívání, jak jim do toho pořád někdo zasahuje a ruší ty jemné energie

+3
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Pinochet | 25. 11. 2022 11:22

Citace - B / 25. 11. 2022 09:03

....Mě teda taky pár lidí obtěžovalo, ale nějak to nebylo tak drastický, abych si o tom potřebovala s někým povídat a na policii už vůbec ne, stačilo, když jsem tam šla ohlásit krádež kabelky ve stylu: jo, vy jste nebyla střízlivá, tak to jste si ji určitě ukradla sama!


Vzhledem k souboru vašich diagnóz, nejeví se tato možnost jako zcela nepravděpodobná.

-3
Reagovat