Vzorce chování jsou důvod, proč se vám ve vztazích pořád opakuje totéž. A proč možná terapii potřebujete oba
Někdy máme pocit, že se snažíme, jak nejlépe umíme, a přesto se vztah rozpadá. „Partnerská dynamika je jako tenis. Když jeden hraje hodně dobře a druhý špatně, tak si nezahrají. Je potřeba být na podobné úrovni.“ říká terapeutka Eliška Remešová. Proč je nesmysl chtít druhého změnit, jak nás svazují vzorce a proč je párová terapie často účinnější než individuální?
„Vztahové vzorce a stereotypy převážně určují základní optiku, jakou na vztahy koukáme. Ale zároveň nám v tom ty vzorce, které máme v životě naučené a zautomatizované, dělají paseku,“ říká Eliška Remešová. Problém podle ní často není v tom, že bychom se ve vztahu nesnažili, ale že se snažíme na základě očekávání, která nejsou naše. „My si ani neuvědomíme, že máme očekávání, jaký by měl ten druhý být. Takhle to přece je, tohle se čeká od žen, od chlapů, od maminek, od tátů, od dětí.“
Podle Remešové se vzorce formují už v dětství jako mechanismus přežití. „Když jsem jako dítě stokrát zažila, že jsem byla za vztek nebo pláč potrestaná, tak si vybuduju mechanismus, vzorec, že když je mi smutno, tak se od toho odpojím. Nebo když jsem naštvaná, tak se stáhnu.“ V dospělosti pak tyto strategie fungují dál, často nevědomě a bez ohledu na to, co my sami vlastně chceme a potřebujeme.
K tomu se přidávají genderové stereotypy. „Vztek je atribut mužského stereotypu. Silný chlap přece nepláče. A tenhle bullshit způsobí, že je pro muže obtížné se dostat ke svým emocím.“ U žen je to naopak: „Když žena projeví vztek, tak je moc hlasitá, je moc vidět, nikdo ji nebude mít rád.“ A právě tyto role se pak ve vztazích střetávají. „Ona si jde pro lásku, pozornost a pocit, že je milovaná. On si jde do vztahu pro ocenění, potvrzení, že je dobrý.“
Když vztah čelí nějaké zátěži, což může být náročná péče o děti, nemoc nebo finance, tak s těmito vzorci narazíme. „Stane se to, že on si problémy řeší sám, kvůli tomu ale nemůže ženě projevovat péči a pozornost. Ona do něj začne ťukat: Co se děje? A on slyší: Nejsem dost dobrý, neumím ji uspokojit, není se mnou šťastná. Zavřu se ještě víc.“ Podle Remešové takové dynamiky kopírují hlubší, opakující se vzorec. „Velmi často to není tolik o těch dvou jednotlivcích. Projeví se to u myčky, na dovolené, jde o to, jaká konkrétní zranění mají.“
Proto má podle ní párová terapie často větší smysl než individuální. „Když zjistí: tohle si děláme my, tohle je náš vzorec, tak mají daleko větší motivaci s tou ‚naší věcí‘ něco dělat.“ Zatímco individuální terapie může člověku pomoci pochopit sám sebe, nemusí přispět k záchraně vztahu. „Když se jeden v sobě začne babrat, tak tím přináší obrovské ohrožení do vztahu. Velmi pravděpodobně to bude způsobovat napětí. Minimálně v prvopočátcích té individuální terapie. Dokonce existují výzkumy, které ukazují, že individuální terapie naopak vztahy spíš zhoršuje “
Nejčastější otázka, kterou slyší, je: „Jak přimět toho druhého nebo tu druhou, aby do párovky šel. Na to nemám odpověď. Myslím, že to nejde.“ Leckdy se stává, že se partneři pod vlivem rozdílných vlivů a algoritmů vydají odlišnými cestami.
Přesto Eliška Remešová zůstává optimistická: „Když každý načítáme jiné informace a jiné zdroje, tak pro mě je to aspoň signál, že to téma je pro nás oba podstatné. Je těžké to ocenit, když mám pocit, že ten druhý čte ‚blbé‘ věci. Je dobré vytvořit způsob, nějaký rituál, návyk, který nám pomáhá se v partnerské dvojici zastavovat a říct si: Ty máš úplně jiné informace, ty jsi četl něco o tom, jak to spolu máme mít. A co ses tam dozvěděl? Jak ti to přijde funkční? Tím mám možnost zapnout otevřenost a zvídavost a dozvědět se zajímavé věci,“ říká Eliška Remešová.
